Alain Robbe-Grillet (1922–2008) byl vůdčí postavou francouzského „nového románu“, tedy hnutí, jehož zástupci v padesátých a šedesátých letech usilovali o radikální proměnu románového žánru. Kritika ke skupině řadila i další spisovatele, jako byli např. Nathalie Sarrauteová, Michel Butor či Claude Simon. Ačkoliv Robbe-Grillet dával přednost zkoumání literatury prostřednictvím samotné tvorby, právě on se nejvíce zasloužil o formulaci záměrů a postojů hnutí v četných teoretických textech, zvláště pak ve slavném eseji Pour un nouveau roman (1963, Za nový román). V něm nastínil úsilí své generace nikoli o zničení románu, jak mu někteří vyčítali, ale o jeho další vývoj (v kontrastu s akademickou snahou o jeho konzervaci), a dále nikoli o elitářství, nýbrž o přiblížení se čtenáři a jeho zahrnutí do vytváření literární reality. To byl také základní požadavek Robbe-Grilletův: tvořit skutečnost, ne ji pouze popisovat. Odmítal pojetí literatury jako symbolu odkazujícího k významům mimo text nebo jako vyjádření již dříve formulovaných tezí jakéhokoli rázu. Zároveň se ovšem dá soudit, že jeho dílo zastupuje jistý myšlenkový směr – ne obsahem, ale strukturou. Robbe-Grillet totiž usiluje o takový popis, který by přeťal literaturou dlouho falešně předestíraná pouta mezi lidmi a věcmi. Ty mají být představeny ve své prosté existenci, a ne a priori jako předměty lidské moci, touhy či frustrace. Alain Robbe-Grillet se tedy vlastně snaží o osvobození člověka a nabízí mu text, který má být nakonec lépe čitelný pro toho, kdo není zatížen zkušeností s literární tradicí. Přesto se nový román dočkal nálepky, že jde o četbu pro zasvěcené. Oprávněnost takového tvrzení se liší podle konkrétního díla; jisté je, že tento směr představoval něco naprosto nového, takže se stal významným impulzem ve vývoji románové tvorby a zároveň si zachoval určitou jinakost (tedy odlišnost od většinového, komerčního vyprávěcího modelu) dodnes. Robbe-Grillet zanechal hlubokou stopu také v oblasti kinematografie, přičemž nejznámější je jeho spolupráce s režisérem Alainem Resnaisem na filmu Loni v Marienbadu (1961).

Labyrint s nejasným středem
Jako první z Robbe-Grilletových románů byly vydány Les gommes (1953, Gumy), které tvoří spolu se dvěma následujícími díly – Le voyeur (1955, česky dříve Očitý svědek, nyní Voyeur) a La jalousie (1957, Žárlivost) – jistou jednotu a zároveň trojici zřejmě nejznámějších autorových titulů. Dalo by se říci, že střed všech tří děl tvoří provinění, narušení řádu. V Gumách a Voyeurovi je to násilný čin a v Žárlivosti prohřešek proti manželské věrnosti. Jako by však tento střed byl ve všech případech vyprázdněn nebo alespoň velmi zastřen, takže cesta k němu je závratně klikatá, ne-li nemožná. Od prvního ke třetímu románu je navíc jednoznačná rekonstrukce zápletky stále nedosažitelnější. A přesto se, podle běžných měřítek, stalo něco, co by mělo být vyneseno na světlo, aby se nad tím mohli slušní lidé jaksepatří pohoršit.

Ve Voyeurovi jde o dospívající dívku, povahu události však bude lépe v zájmu čtenáře nespecifikovat, úplně jasná ostatně nebude nikdy. V textu se vynořuje postupně, v náznacích a záblescích, až se zabydlí ve vyprávění jako děsivě samozřejmé pozadí. Než k tomu však dojde, sledujeme do všech detailů návrat obchodního cestujícího Mathiase na rodný ostrov, kam od dětství nezavítal. Má v úmyslu vylepšit si zde chudé výnosy prodejem co největšího množství hodinek. Lodní spojení je řídké, musí se proto podřídit omezenému času a neustále propočítává dobu nutnou na přesuny a prezentaci zboží a odhaduje možný výdělek. Brzy se ukazuje, že se jeho naděje nesplní. Rád by stavěl důvěryhodnost na svém místním původu, jedinou známou rodinu ale nezastihl a námořník, který si ho pamatuje, zase není povědomý jemu. Nedaří se mu mít přesný přehled o časových a prostorových souvislostech, s kýmsi se mine a kdosi ho uvidí, kdy neměl, rozbije se vypůjčené kolo a ujede mu loď, která od ostrova nevyplouvá ani každý den. Mathias nadále přemýšlí, kde by ještě mohl udat nějaké zboží, a v duchu si přehrává prodejní rituál, do toho se mu vrací unylá vzpomínka na hodiny strávené kreslením racka. Je sužován bolestí hlavy a naráží na nepohodlné svědky a důkazy. Nakonec se ale nalodí a opustí ostrov a tím i čtenáře.

Labyrint nejasné podoby
Během románu jsme ostrov prošli křížem krážem, a přesto je velmi pravděpodobné, že v nás zanechá jen silný dojem cizoty. Popisy samy o sobě jsou velmi precizní a co nejpřesněji zachycují zejména tvary, rozměry a vzdálenosti. To by nám mělo pomoci zorientovat se v prostoru, nicméně tento prostor teprve vzniká v čtenářově mysli a je otázka, zda jsou právě tyto informace dobrými stavebními nástroji. Ačkoliv si Robbe-Grillet stojí za tím, že publikum je ve své otevřenosti novým postupům zmrzačeno lety literární tradice a zvlášť tou balzacovskou, je nutno dodat, že slovo tvoří novou realitu také v situacích, kdy je předává zcela nepoučený a negramotný vypravěč. Ovšem, i orální tradice se vyvíjela a podřizovala se různým pravidlům, a ovšem, dnešní kultura je spíše založena na psaném než na mluveném slovu. Stále si však vyprávíme a nepříliš zkušený čtenář zřejmě bude právě z této zkušenosti chtě nechtě vycházet, takže se bude těžko potýkat s četnými pasážemi následujícího typu: „Molo, které se v důsledku perspektivy zdá být poněkud dál, vysílá po obou stranách této hlavní linie svazek rovnoběžných linií, které vymezují s přesností ještě posílenou jitřním světlem řadu protáhlých ploch, střídavě vodorovných a svislých: vrchol masivní zdi chránící cestu na straně od moře, vnitřní stěnu ochranné zdi, stezku na vrcholu hráze a boční svah bez zábradlí, který klesá přímo do vody přístavu“ (s. 10).

To, co naopak zpřítomňuje krajinu a situace, je fakt, že se díváme očima hlavního hrdiny. Pokud si získá nějaké čtenářské sympatie na prvních stránkách, zřejmě je postupně ztratí. Přesto je těžké necítit s ním jistou spřízněnost. Sledujeme každý jeho krok i vnitřní hnutí a brzy se ocitáme v podobném stavu jako on: marně se snažíme utřídit si informace, vědět, kdy a kde se co stalo a jestli k tomu vůbec došlo, nebo jestli to byla jen představa či lživá výpověď. Víme, alespoň částečně, jaké úmysly stojí za jeho slovy a jaký dojem si z rozhovorů odnáší. Uniká nám sice onen pomyslný střed a chybí nám i širší souvislosti, protože Mathias není charakterizován jako muž určité povahy a určité životní historie, ale přece je nám představen v části své historie, která vyjevuje i jeho povahu. Robbe-Grillet se tím drží pravidel, jež si stanovil pro přístup k postavě (v podstatě popření postavy, jak jsme ji dlouho znali), a také dvou z mnoha bodů, které nás mohou v jeho teoretických textech překvapit: „nový román usiluje pouze o totální subjektivitu“ a „nový román se zajímá jen o člověka a jeho situaci ve světě“. Obchodní cestující Mathias tedy snad není rozený hrdina ani rozený vypravěč, je to však člověk. A právě tak ho máme vnímat, stejně jako máme vnímat věci jen jako věci – ne snad zcela pochopené a ovládnuté, ale ani ne naprosto unikající. Předměty existují a jsou viděny, člověk (i čtenář) existuje, je viděn a vidí. Tato prostota nás má zbavit falešného klidu z všeobjímajících vysvětlení i falešné beznaděje, živené pocitem, že bychom měli mít svět pod kontrolou a nedaří se nám to. Otázka je, co tedy zůstane. Očištěné prázdno, jasně dané pozice, svoboda. Ale k čemu?

Naštěstí nám zůstává v podstatě detektivní zápletka. Zločin, tajemství, napětí. Této čtenářsky osvědčené trojici nahrává i novátorská forma. Zarputilé opakování některých scén a chladná atmosféra zprvu působí odtažitě, s odkrýváním děje pak přejdou v dráždivost. Zároveň se musíme připravit na to, že zvědavost a touha po klasickém závěru nebudou ukojeny. Jisté obvyklé čtenářské požitky se tedy dostaví v jiné podobě a jiné vůbec, rozhodně však nemůžeme říci, že Voyeur je zajímavý jen jako objekt literárního zkoumání. Ano, je to kniha ke čtení, ač ke čtení trochu jinému.

Zbytečná zátěž
Vzhledem k významu originálu (pro vývoj literatury jako takové i pro pochopení Robbe-Grilletovy tvůrčí cesty) je jen škoda, že tomuto vydání nebylo věnováno o něco více péče. Jistě by nebylo nadbytečné stručné představení nového románu, jeho čelného představitele a samotného románu. Redakční nedostatky jsou více než nápadné (namátkou: na s. 8 zůstalo nesmyslné „vážně si ho přihlížely“ místo „prohlížely“, na s. 14 začíná odstavec malým písmenem: „nechali ho doma samotného“, protože byl odsazen v půli věty; na s. 198 se mluví o „trauleru“ a na s. 203 o „trawleru“ atd.).

Zvlášť těžké břemeno si naložila překladatelka, neboť Robbe-Grillet je místy poměrně nesrozumitelný sám o sobě, a přitom se snaží být jasný a věcný, takže je třeba do jeho textu opravdu proniknout a předat ho čtenáři bez další zátěže. Chyby různého rázu nacházíme téměř na každé stránce, mnohé nepotřebují ani srovnání s originálem, jiné signalizuje náhlé zastření smyslu a nelogičnost a vyjeví se při nahlédnutí do francouzského textu. Následující příklady jsou jen některé z mnoha, vypisujeme je z náhodně zvolených stran.

Překlad místy stylisticky pokulhává (na s. 26 jde například o slovosled: „velice přísně s časem nakládal“, na s. 139 o opakování: „s nepohodlným vstupem a beze všeho pohodlí“). Někdy ani neodpovídá originálu. Třetí odstavec na s. 166 zněl tak podivně, že si vyžádal porovnání s originálem. Místo: „Kdyby se z tendencí staly potíže, nepředstavovalo by veřejné prohlášení Juliena Marka přinejmenším tolik potřebný důkaz [...].“ mělo spíše zaznít: „Ať byla veřejná výpověď Juliena Marka podložena jakkoli pochybnými úmysly, nebyla z toho důvodu o nic méně oním tak vytouženým důkazem [...]“. O něco dále by místo: „Z jakého důvodu dost dlouhá?“ mělo být: „Dost dlouhá na co?“ a místo: „Pokud jde o vzdálenost, při rozměrech ostrova, který měřil méně než šest kilometrů, zůstává největším rozměrem!“ by lépe odpovídalo: „Pokud jde o vzdálenost, ta nemohla přesáhnout rozměr ostrova, který v nejširším místě měřil méně než šest kilometrů!“.

Je evidentní, že Robbe-Grillet při překladu „dá zabrat“, ale nemělo by se stát, že překlad zní jako nesmysl. Text nám totiž dá dost zabrat i bez toho.