Rudolf Barta není spisovatel ani si na něj nechce hrát (jistě i proto mu se sepsáním memoárů pomohl bohemista, novinář, lexikograf a jeho bývalý spolužák Jan Horálek) a s velkou pravděpodobností zůstanou Ručičky věžních hodin jeho jedinou knihou. Přesto mu neschází vypravěčský talent a na rozdíl od spisovatele, který pracuje se svou fantazií, bylo Rudolfu Bartovi dáno si příběhy a zápletky doopravdy prožít.

Žánrově by se kniha dala charakterizovat jako osobní kronika, avšak rozhodně to není jen deníkové chrlení, určené ke čtení nanejvýš nejbližším příbuzným, či nezáživné vyprávění, které získá historickou hodnotu až s časovým odstupem. Jedná se o sugestivní generační výpověď. Rudolf Barta vypráví příběhy o životě po válce a za socialismu, o okupaci, emigraci, o uprchlických táborech, o učení se novému jazyku, přizpůsobování se jinému světu, o uchycení se a sebeprosazení. Na tato závažná témata však vypravěč pohlíží s nadhledem, jsou zlidštěna líčením pikantností, bohémských večírků a trapasů jeho samotného i jeho přátel. Velké dějiny ustupují příběhu jedince.

Při čtení knihy se jistě rozněžní a pookřejí ti, kteří patří zhruba k autorovým vrstevníkům. Rudolf Barta vypráví o místech, hospodách a lidech, známých i mladší generaci, a nejednou se během čtení přistihnete při úsměvu typickém pro situaci, kdy vám někdo vypráví o někom nebo něčem známém a navrch se dozvídáte klep nebo nějakou novinku. Namátkou v knize padají jména jako František Křižík, Jan Němec, Ronald Reagan nebo Frank Sinatra. Pro mladší čtenáře mohou být Ručičky věžních hodin učebnicí, jak vypadal ještě poměrně nedávno svět i naše republika, nad kterou si mohou uvědomit, jak rychle se obojí změnilo. Jestliže jsou pro ně některé pojmy – jako emigrace nebo disident – vzdálené, nebo dokonce nepředstavitelné, zde získají konkrétnější obsah než v hodinách dějepisu.

Již zmíněný vypravěčský talent dává rychle plynout celému příběhu. Z jedné historky se dostáváme k druhé, bez zbytečných průtahů, jako když se střílí z kulometu, přesto na sebe jednotlivé části pomocí nejrůznějších asociací navazují. Pravda, chvílemi se ve změti jmen, přátel, zaměstnavatelů a příbuzných můžeme ztratit. Je však lepší se při čtení nenechat příliš zahltit, stejně jako když nám někdo vypráví veselou historku v hospodě – zdrojem pobavení a veselí je hlavní pointa.

Subjektivně laděná výpověď s sebou jistě nese určitou dávku sebestylizace. Těžko soudit, do jaké míry ji použil Rudolf Barta, nutno však podotknout, že se nebál vyprávět i ty životní události, které ho neukazují v dobrém světle. Skutečnosti, které často zametáme pod koberec, představuje autor tak, jak se staly, ať už se týkaly druhých, či jeho samého. Bez omluv, bez obhajování sebe i druhých. Stejný nadhled a zralost lze cítit i ze způsobu, jakým se Rudolf Barta zpětně dívá na svůj život, jak ho hodnotí či nehodnotí, jak o něm vypráví a jak vnímá jeho jednotlivé etapy: prostě přicházejí a odcházejí, málokdy pro něco máme jeden jasný důvod, někdy se chováme vychytrale, někdy nezodpovědně, jednou pomůže náhoda, jindy tvrdá práce. Dál nemá smysl se v něčem zbytečně šťourat, jde se zase dál.

Milovník autobiografií nebo historie České republiky, ten, kdo si čte jen ve chvílích utržených v prostředcích hromadné dopravy, kdo má chuť na lehčí úsměvnou četbu nebo ho zajímá život v zahraničí, si v Ručičkách věžních hodin najde to své.