Výstava Obrazy mysli – Mysl v obrazech trvala v Moravské galerii jen do 18. března, ale ti, kteří se na ni nedostali, nemusí propadat smutku: zbude totiž po ní jedinečný a velkoryse pojatý katalog představující a dokumentující různé způsoby prezentování lidské mysli v umění a vědě od starověku až po současnost. Kniha o rozsahu 443 stran vedle četných reprodukcí obsahuje také řadu výtečných textů od (především) českých a německých autorů (projekt byl realizován ve spolupráci s Deutsches Hygiene Museum v Drážďanech). Tím je dáno i to, že některé české tituly, jež se k tématu také vztahují, v ní buďto nejsou uvedeny vůbec (jako Pojetí duše v náboženských tradicích světa), nebo jen okrajově a zhusta velmi polemicky (jako jméno českého popularizátora výzkumu mozku Františka Koukolíka).

Mne asi nejvíce zaujal text Fernanda Vidala (vědeckého pracovníka Max Planck Institute for the History of Science) o sci-fi filmech pojednávajících o transplantaci mozku. Autor kromě filmů frankensteinovské série připomíná několik filmů prezentujících holý, od těla oddělený mozek, obvykle uložený ve skleněné nádobě, kde čeká na transplantaci. S těmito „ektomozky“, které se objevují ve filmech z období let třicátých až sedmdesátých, se zachází jako s osobami, jimž původně „patřily“. Výsledkem „transplantace mozku osoby X do těla osoby Y je nový jedinec se vzhledem osoby Y a myslí/pamětí osoby X, která na novou situaci reaguje různými způsoby, od touhy po pomstě až po ochotu smířit se s životem v novém těle. Transplantace zajišťuje osobě X přežití a prostřednictvím dalších tělesných schránek dokonce nesmrtelnost.“ Snímky vznikající od sedmdesátých let pak prý začaly postupně nahrazovat chirurgický přístup počítačovým, přičemž jako „podmínka autentické individuality do popředí vystupuje kontinuita a integrita jedincovy paměti“. Vzpomínky jsou explicitně lokalizovány do mozku a většina aktivit, které je zahrnují, jsou „myšlenkové přenosy připomínající počítačové operace“. Mazání paměti, stahování či ukládání dat někdy vyžaduje implantaci mikročipů nebo cílenou destrukci mozkové tkáně, přenos paměti se tak podle Vidala stává „funkčním ekvivalentem transplantace mozku“. Jen na okraj poznamenávám, že je škoda, že autor svoje téma nerozšířil i na pole literatury, kde by také našel vděčné příklady: od Bulgakovovy novely Psí srdce, v níž je do psa přenesena část mozku pachatele drobných krádeží, čemuž pak odpovídá i chování nově vzniklé bytosti poté, co se stane člověkem, až k povídce První transplantace lidského mozku na světě od Švéda Börje Crona, v níž je mozek starého multimilionáře transplantován do těla mladého sportovce, který ale po operaci začne rychle stárnout a záhy umírá.

Zapůsobila na mne i esej Identita a mysl v obrazu já, v níž Ladislav Kesner zkoumal, jak se v průběhu dějin různí malíři pokoušeli zachytil prostřednictvím obrazu tváře „duši“ člověka, což je ovšem samo o sobě věc těžko ověřitelná a měřitelná. Autor připomíná, že třeba Albrecht Dürer připojil ke svému portrétu Filipa Melanchtona poznámku, že sice dokázal zachytit jeho skutečné rysy, ale „jeho duši ne“. A u Rembrandta podle něj „vidíme portréty lidských bytostí ponořených do rozjímání, doslova vnímáme přítomnost jejich mysli, ale současně nejsme schopni zjistit, jaké konkrétní emoce je ovládají“. Referuje i o soudobých umělcích, kteří místo tváře zobrazují lidský mozek, či o těch, kteří malují „neprůhledné tváře“, tváře, jež skrývají duši či „vytvářejí obraz nepřítomné mysli“. V závěru autor vybízí k tomu, abychom přestali považovat mysl za cosi uzavřeného v naší hlavě, nýbrž abychom ji chápali jako něco, co „je ztělesněno v našem těle a situováno v prostředí“. Dualita vnitřního a vnějšího se pak „zhroutí, tvář již nebude bezduchým sluhou, ale stane se integrální součástí mysli, kterou nepřetržitě nastavuje okolnímu světu a ostatním lidem“. Opět chci podotknout, že předobrazy tohoto přístupu můžeme najít v krásné literatuře, kupříkladu v románu japonského spisovatele Kóbó Abeho Tvář toho druhého si hrdina po úrazu obličeje vyrobí vlastní masku, která ale změní celý jeho charakter a on se stává zločincem (či přesněji řečeno: maska vyvolá na světlo právě tento dosud skrytý aspekt jeho bytosti).

Co se týká obecného přístupu autorů knihy, její editoři, zmiňovaný L. Kesner a drážďanská kurátorka Colleen M. Schmitz, kritizují jak to, že dnes velká část odborníků z humanitních oblastí projevuje nezájem o nové poznatky o mozku, tak na druhé straně snahy redukovat jakékoli projevy člověka na pouhé produkty mozkové činnosti. Jak autoři zdůrazňují, „umění není produktem mozku, ale mysli“. Toto tvrzení se pak v různých variacích v celé publikaci opakovaně vrací. Třeba vyčerpávající stať Historické proměny konceptu duše a mysli končí její autor, profesor neurověd Maxwell Bennett, konstatováním, že základním předpokladem neuropsychiatrie je, že když se něco porouchá v mysli, průvodním jevem je patologická změna ve fungování mozku; hlavním zaměřením jeho textu ovšem „bylo zmírnit obavy mnoha lidí, že výše uvedený předpoklad nějakým způsobem znevažuje jejich lidskost. Už Aristoteles ukázal, že tomu tak není.“ Profesor neuropsychologie Chris Firth v článku Mysl v mozku podobně tvrdí, že „samotný mozek se našimi zkušenostmi a objevováním světa mění, ale sám o sobě neurčuje povahu těchto zkušeností ani neovlivňuje výsledek lidské vášně sdílet s druhými poznatky o životě“. Pokud by to někomu připadalo příliš složité až nepochopitelné, snad ho potěší to, že totéž si myslí i někteří autoři sborníku. Podle Fernanda Vidala to, že mozek přebírá „funkci nemateriální duše a současně představuje materiální základ bytosti“, představuje dokonce „neřešitelné oxymóron“. Toto antropologické pojetí cerebrálního subjektu „nově definuje záhadu počátku“ obsaženou v křesťanském Vtělení, kde „Slovo se stalo tělem“ (Jan 1,14) a „subjekt současně plně lidským a zcela božským“, a daleko větší smysl dává podle Vidala „coby předmět umění a teologie než údajná vědecká pravda“.

Autoři publikace sice záhadu lidské mysli a mozku nechtějí uzurpovat jen pro umění, Kesner ale v eseji Čtení mysli v obraze a uměleckém díle obhajuje tezi, že vzájemná spolupráce přírodních věd a kunsthistorie může být oboustranně přínosná, pokud totiž soudobá věda „přijímá vážně fakt, že porozumění lidské mysli není možné jen objektivním vědeckým způsobem, ale vyžaduje kombinaci experimentálního přístupu a subjektivní reflexe, pak pro sebe musí objevit jako primární zdroj poznání i uměleckohistorické a kritické texty“. (K prolínání odlišných přístupů ke skutečnosti ovšem vybízejí i další autoři, odborník na výzkum centrálního nervového systému Richard Wingate kupříkladu cituje výrok španělského lékaře Santiaga Ramón y Cajal, že „emoce zapalují jiskru, jež uvádí do chodu mašinerii rozumu; z té pak vychází záře potřebná k utváření předpokladů i racionálních hypotéz“).

Po přečtení a prohlédnutí knihy Obrazy mysli – Mysl v obrazech čtenář nemůže očekávat, že už mu pak bude o vztahu mozku a mysli všechno „jasné“. I když jeho výzkum přináší stále nové poznatky, je zřejmě pravda – jak se někdy se uvádí –, že je to nejsložitější orgán v celém vesmíru a úplně mu asi neporozumíme nikdy. Ovšem každopádně je tato kniha velmi inspirativním a poučným příkladem mezioborové spolupráce, kterých na Západ od nás vychází nemálo, ale u nás je to jedna z prvních.