Člověk, který se v posledních třiceti letech stal předmětem téměř kultického obdivu a kolem jehož díla vznikl samostatný akademický průmysl. I těmito slovy charakterizuje Ladislav Kesner osobnost kunsthistorika Abyho Warburga (1866–1929), jenž kulturní dějiny pojímal celostně, takže sledoval přežívání archaických motivů a expresivních gest v pozdějším renesančním a barokním umění, stejně jako v nejnovějších reklamních plakátech. Zajímalo jej „vnitřní napětí symbolu“: napříč hranicemi časovými, geografickými i významovými.

I když byl respektován již za života, jeho zásadní přínos pro dějiny umění a kulturní historii byl doceněn až dlouho po jeho smrti. U nás je jeho dílo objevováno s jistým zpožděním, Lubomír Konečný (nar. 1946) o něm roku 1970 publikoval rozsáhlou studii a několik cenných textů přinesla revue Souvislosti č. 4/2008.

Až vloni ale vyšla první samostatná česká kniha věnovaná tomuto německému učenci. Nese název Aby Warburg: Porozumět dějinám umění a kulturní historii a přináší devět studií, což jsou upravené a rozšířené příspěvky, jež zazněly na kolokviu uspořádaném Seminářem dějin umění, Centrem pro dějiny obrazu a vizuální kultury a Centrem pro transdisciplinární výzkum kulturních fenoménů ve středoevropských dějinách Masarykovy univerzity v Brně při příležitosti 150. výročí Warburgova narození v říjnu 2016.

Zoubkovaná paměť

Jednotlivé texty zkoumají Warburgovy vztahy k jeho předchůdcům (Jacob Burckhardt) a současníkům (Ernst Cassirer), jejichž díla dobře znal, i přístupy, jež jsou jeho pojetí analogické, u osobností Warburgovi časově či oborově vzdálených (feministická vizuální teoretička Griselda Pollock, mim a herec Étienne Decroux). Dva články jsou věnovány Warburgovým vazbám na střední Evropu a pak přímo na brněnského etnografa Františka Pospíšila (1885–1958). Právě s ním Warburg těsně před smrtí pobýval v Itálii a snímky, které tam český badatel nafotil, pak pozůstalí příbuzní ocenili jako nejhezčí, které byly s Warburgem v posledních letech jeho života pořízeny.

Jedna kapitolka je věnována kunsthistorikově zálibě v poštovních známkách. Ta není rozhodně pojata jako nějaký obskurní sběratelský koníček. Naopak vyzvednuta je badatelova intelektuální práce při uspořádání dynamického světa obrazových idejí, jejichž byly známky „privilegovaným průvodcem i nositelem“. Ostatně projekt obrazového atlasu Mnémosyné, který měl podle Martina Bedřicha „modelovat odpovědi na otázky po přenosu obrazů a jejich roli v kulturní výměně, jakož i po fungování osobní a sociální paměti vůbec“, někteří lapidárněji charakterizují právě jako obří stojaté album na známky. Sám Warburg soudil, že kdyby se naráz ztratily všechny ostatní dokumenty, kompletní album známek by „postačilo k celkové rekonstrukci světové kultury technického věku“.

Rozum a nerozum

Další příspěvky se zamýšlejí nad inspirativností Warburga pro dnešek. Při hledání významu ve výtvarném umění je kritizována tendence k přílišné fixaci na text a vyzdvihována práce s různými možnostmi významu vizuálního. A zvláště je pak chváleno jeho pojetí „kontrolované iracionality“, které ostatně zaujalo například historika Simona Schamu, jenž německému teoretikovi věnoval hned několik stran své pozoruhodné knihy Krajina a paměť. V ní do jisté míry rozvíjí Warburgovu myšlenku, že za honosným tvrzením o západní společnosti, která vybudovala kulturu založenou na rozumu, se skrývá „pozůstatek mystického nerozumu“. Neboli že „rozum a nerozum“ jsou dvě kulturně neodlučitelné věci.

Uvedená témata se výrazně promítla také do Warburgova osobního života. Někteří u něj registrovali zvláštní rozštěpení osobnosti, v němž nepřestával pozorovat sám sebe a nacházet v sobě primitivního člověka, jehož racionalita vychází z magie. I kvůli svému roztrpčení z „prázdnoty civilizace“ na východním pobřeží USA se Warburg na konci devatenáctého století vydal mezi americké indiány, aby poznal též Ameriku „divokou“ a prehistorickou. Příchod první světové války u něj prý ohlašovaly temné vize, podobně jako u C. G. Junga. Pro záhy vypuknuvší konflikt se pak ale sám nadchl: viděl v něm prý zápas mezi barbarskou přízemností Britů a údajně „spásnou civilizací“ Němců.

Válka i bolševická revoluce u něj však vyvolaly paranoidní psychotické bludy. V roce 1921 se Aby Warburg nervově zhroutil a musel být hospitalizován. Přednáška o indiánském hadím rituálu, která vyšla i česky (Umění. Časopis Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, č. 4/2009), se uskutečnila 21. dubna 1923 a měla prokázat, jak shrnula Tereza Martinkovičová, že jeho zdravotní stav už se natolik zlepšil, že je opět schopen soustředit se na vědeckou práci a může být propuštěn z léčby. Velkou část přednášky tvoří komentář k diapozitivům, které Warburg pořídil během zmíněného pobytu mezi původními obyvateli Severní Ameriky. V indiánské kultuře podle Martinkovičové „viděl počátky vývoje od primitivního pohanství přes pohanství antiky až k modernímu člověku“. Jedovatý plaz pro Warburga představoval symbol toho, „co má člověk z démonických přírodních sil překonat“. Jak ale bylo naznačeno, nejnovějšího technologického vývoje se autor současně děsil. Moderní Prometheus a moderní Ikarové, Benjamin Franklin a bratři Wrightové, se dle něj „stali osudovými ničiteli intuitivní citlivosti a ohrožují nás tím, že vrhnou zeměkouli znovu do chaosu. Telegram a telefon ničí kosmos. Mytické myšlení vytváří v zápase o zduchovnění vztahu mezi člověkem a okolím posvátný prostor, který pod náporem chvilkových elektrických spojů hyne.“

Společenství strachu

K Warburgovu pojímání iracionality vznáší Ladislav Kesner jisté výhrady. Warburg ve své badatelské práci zvýrazňoval spodní proudy iracionality a strachu v renesanci, přičemž afekt de facto redukoval na strach. Což je jednostranný přístup ke složitému světu lidské psychiky: Warburg „neumí či nechce uvažovat o jeho pozitivní konstitutivní roli v mentálním životě. A příkrá polarita mezi afektem a rozumem, která se táhne jeho úvahami a v níž nacházíme vliv nietzscheovského sváru apollónského a dionýsovského principu, samozřejmě neobstojí ve světle soudobých paradigmat, které ukazují na neoddělitelné propojení a vzájemnou interakci afektivních a kognitivních aspektů jak na úrovni neurálních mechanismů, tak architektury lidské mysli.“ Dodejme, že jako výzkumný pracovník Národního ústavu duševního zdraví zabývající se aplikovanými neurovědami a zobrazením mozku editor knihy ví, o čem mluví.

Navzdory takovým výhradám ale Kesner poukazuje i na aktuálnost Warburgova díla. Jeho „varování před regresí do stavu mysli ovládané strachem a iracionalitou, zformulovaná z hlubin jeho vlastního boje s mentální poruchou“, mají stále vizionářskou sílu a naléhavost. V současnosti totiž „strach a iracionalita v individuální i kolektivní mysli jakoby v přímé úměře k technologickému pokroku znovu nabývají obludných rozměrů. Teoretici oprávněně hovoří o tom, že současná západní společnost je navzdory historicky bezprecedentnímu bezpečí a blahobytu jedince společenstvím či kulturou strachu. Nejrůznější odstíny strachu, pocity ohrožení, úzkosti a fobie zdaleka nejsou jen záležitostí individuální psychopatologie, ale mají dalekosáhlé společenské důsledky. Vzájemně se podpírající strach a úzkost bývají často spouštěčem dalších negativních emocí, snoubenci iracionálního uvažování a zdrojem maladaptivního, individuálně i společensky zhoubného jednání.“

Nad některými sborníky občas můžeme mít oprávněné pochybnosti, zda vůbec musely vyjít. V případě tohoto svazku je nesporné, že v českém prostředí záslužně připomíná myslitele významného a dosud spíše opomíjeného. Člověka, jehož myšlenkami stojí za to se ve společnosti oceňující vizualitu a oživující (i za pomoci nejmodernější techniky) iracionální kolektivní hnutí zabývat. Muže, který bojoval s vnitřními běsy, a i proto jsou jeho život a dílo vhodné pro dobu, v níž jsou vyvoláváni podobně děsiví démoni.