„Montevideo je falešná brána v čase,“ cituje Carlos María Domínguez s oblibou Borgesovu báseň. Možná je i toto jeden z důvodů, proč se argentinský spisovatel, narozený v Buenos Aires v roce 1995, rozhodl pro život v uruguayské metropoli. V Montevideu žije již skoro třicet let, a od roku 2014 má dokonce i uruguayské občanství. Sám o sobě říká, že se cítí být nejen Argentincem, ale také Uruguaycem, a rád se počítá k řadě autorů, kteří „překračovali řeku“, jako například Horacio Quiroga, Florencio Sánchez nebo Juan Carlos Onetti.

K literatuře se prý dostal v dětství díky svému bratrovi, který mu před spaním předčítal Londonovo Volání divočiny. V osmnácti letech přinesl do časopisu Crisis pár svých povídek Eduardu Galeanovi, známému především díky esejistické knize Las venas abiertas de América Latina (Otevřené žíly Latinské Ameriky, 1971). Ten mu sice povídky nevydal, ale spojil ho se Santiagem Kovadloffem a Domínguez začal do časopisu přispívat.

Ve třiceti letech vydal svůj první román, Pozo de Vargas (Vargasova studna, 1985), druhý román Bicicletas negras (Černá kola, 1990) následoval pět let poté.

Domínguez je také autorem několika životopisů. Tvrdí o sobě, že když ho krásná literatura vyčerpá, dobíjí energii v novinařině a naopak. V roce 1993 napsal společně s Maríou Esther Giliovou životopis Construcción de la noche. La vida de Juan Carlos Onetti (Tvorba noci. Život Juana Carlose Onettiho, 1993). Onettimu se však nelíbilo, jakým způsobem byl v knize popsán jeho pobyt v sanatoriu, a zasadil se o to, že byla ve Španělsku stažena z prodeje. Na knižním trhu zůstala dostupná pouze v Argentině.

V roce 1995 Domínguez publikoval knihu La mujer hablada (Žena, o které se mluví, 1995), v níž se prostřednictvím postavy německé imigrantky Bely Geronové propojují tři různé příběhy. Za román byl Domínguez oceněn nejdůležitější uruguayskou literární cenou Premio de Bartolomé Hidalgo.

Dva roky poté se na pulty knihkupectví dostal životopis El Bastardo. La vida de Roberto de las Carreras (Levoboček. Život Roberta de las Carreras, 1997). Na pozadí dějin Argentiny a Uruguaye Domínguez popisuje kontroverzní postavu Roberta de las Carreras, básníka generace 900, který propagoval volnou lásku, na sklonku života však psychicky onemocněl.

Zajímavé téma zpracovává také kniha Tola Invernizzi. La rebelión de la ternura (Tola Invernizzi. Vzpoura něhy, 2001), životopis José Luise Invernizziho, uruguayského expresionistického malíře, který všechna svá díla rozdal – daroval je známým nebo příbuzným – a poprvé obraz prodal až krátce před smrtí.

Domínguez se rád věnuje příběhům, které se vztahující k řekám nebo mořím, a především ho fascinuje Río de la Plata. Román Tres muescas en mi carabina (Tři zářezy na pušce, 2002) vychází z původního textu Harolda Contiho La balada del álamo Carolina (Balada o topolu z Karolíny, 1975). Domínguez popisuje život na ostrově Juncal, kde stále platí zákon divočiny. V románu vystupují lidé žijící na okraji společnosti, pytláci nebo pašeráci. Domínguez prý v této knize vycházel i ze skutečných příběhů o přesídlování nacistů po druhé světové válce.

Román La costa ciega (Slepé pobřeží, 2009) se dotýká tématu osvojených dětí zmizelých za argentinské vojenské diktatury. Děj románu se odehrává jen padesát kilometrů od pobřeží la Rocha, kam autor zasadil i příběh dosud jediného románu vydaného v češtině, kterým je Dům z papíru (přel. Jan Machej, vyšlo v nakladatelství Runa). Za tento román Domínguez obdržel cenu Morosoli, vyšel již ve více než pětadvaceti jazycích.