Asi všichni si někdy v průběhu svého života přáli zdědit zámek nebo alespoň pěkný dům s prostornými pokoji a se zahradou, na které by mohli pořádat letní slavnosti. Paulu Tannerovi se takový sen splnil. Jeho nedávno zesnulý strýc mu odkázal obrovskou vilu. Celý nadšený dědictví přijal a v žádném případě netušil, jak mu toto rozhodnutí naprosto zničí život. Poté co si nechá navrhnout rozpočet na přestavbu, podlomí se mu kolena. Doposud mu zaměstnání dokumentaristy umožňovalo vést poklidný a finančně zajištěný život, ale na tuto zakázku mu výdělek rozhodně nestačí. A tak prodá svůj domek a vydá se cestou práce načerno, tím si ale pod sebou řeže větev. Svět plný lží, vytáček a protahujících se termínů, líných a nedbalých dělníků je k naivnímu panu Tannerovi nelítostný. Záhy začíná litovat, že se do takové akce vůbec pouštěl.

Jean-Paul Dubois, který v roce 2004 získal ocenění Prix Femina za román Život po francouzsku, se tentokrát inspiroval vlastními zkušenostmi při dlouhotrvající přestavbě rodinného domku, a jak v prologu upozorňuje: „posloupnost děje je mírně upravena, [ale] o vztahovačnosti, zhoubné umanutosti a znepokojivé vrtošivosti řemeslníků (…) se zde referuje dopodrobna“. Ve Francii měla kniha pro svůj námět a humor takový úspěch, že se dočkala adaptací pro film a divadlo.

Už jen samotné téma – bláhový nápad rekonstruovat obří barák za pomoci řemeslníků pracujících načerno – vyvolává zvědavost, jak bude celá akce probíhat, ale hlavně očekávání, že každá stránka rozesměje vtipnou historkou. Lákavě zní i poutavá anotace s úryvkem o vzájemné nenávisti jednotlivých řemeslnických cechů. Kniha však počáteční čtenářské nadšení velmi rychle zapudí. Zpočátku je vyprávění dynamické a s příchodem prvních dělníků překvapivé a humorné, ale když přijde na scénu třetí, čtvrtý a pátý, začíná román nabývat jisté monotónnosti. S šestým dělníkem se čtenář neubrání myšlence, že jde o směšnou přehlídku podivínů s pochybným původem či zvráceným charakterem. Výběr postav působí prvoplánově a zanedlouho je čtenář znuděn všemi těmi klišé, kterým se sice v reálném životě s přáteli možná zasměje, ale při četbě je zklamán a snad i naštván, protože by ke zvolené tematice čekal originálnější přístup.

Celkově je v knize dost nerozvinutých nápadů. Spisovatel na začátku příhod zakomponuje několik nových detailů, které by mohly být zajímavě rozvedeny, ale pak už se k nim nevrátí, anebo jen ve zkratce. Jedním takovým příkladem může být již zmíněný úsek o nevraživosti příslušníků různých řemesel: „na stavbě vůči sobě řemeslnické cechy cítí pohrdání, jak nevysvětlitelné, tak nesmiřitelné. Štukatér považuje zedníka za póvl a obkladače za lempla. Topenář se dívá svrchu na kamnáře, který podobně nahlíží na svářeče. Co se týče elektrikáře, výbojného jak statická elektřina, neuzná malíře za hodna pohledu a toho navíc často sjede i obkladač. Truhlář považuje tesaře za lidoopa, ale sám je podle pokrývače naprostá nula, zatímco klempíř, který poletuje po střechách, si utahuje z instalatéra, že se hrabe v potrubí jak krtek.“ Skvělá příležitost postavit do domu několik takových pracovníků a nechat je, aby se mezi sebou špičkovali. Té ale Dubois nevyužije a spokojí se s jedinou výpovědí o délce jedné strany, ve které sádrokartonář, vděčný za to, že byl na pracovišti sám, vzpomíná, jak ho kdysi ohrožovali instalatéři. V jiném případě se uražení pokrývači dušují, že se Tannerovi pomstí za vyhození. Čtenář tak čeká, že každou chvíli jejich zapříčiněním nastane nějaká pohroma, ale veškeré problémy jsou způsobené pouhou nedbalostí právě najatých pracovníků. Podobně když je z garáže ukradeno nářadí, po krátkém rozhovoru s podezřelými pokrývači se Paul stejně vrací na stavbu, aniž by se krádež vyřešila. Jindy vybuchne auto kladeči koberců, ale situace je vysvětlena pouhým „samovolným vznícením“.

Obecně se vtipné historky, jichž je v knize prachbídně málo, vážou k událostem, odehrávajícím se mimo Tannerův pozemek. Ať už jde o atentáty instalatérů, či o nadpřirozené bé iksko, které dokáže poskytnout nevídanou vlasovou péči, jsou to spíše drobné perličky, jež stěží oživují celkem suché vyprávění.

Vypravěč se neustále potýká s neumělci všeho druhu, s nimiž jsou jen samé problémy. Nepochopitelně se této skutečnosti diví, ačkoliv se sám rozhodl neinvestovat do profesionálních a hlavně oficiálně fungujících firem. Místo aby se čtenář bavil (sice trošku škodolibě, ale to byl přece autorův záměr) na účet pana Tannera, má sto chutí dělníky vyhodit, poslat Paula natáčet dokument o hmyzu a ujmout se sám vedení na stavbě, která tak nějak podivně postupuje nepostupuje.

To je totiž další slabá stránka příběhu. Vypravěč se svěřuje s nejrůznějšími katastrofami, které se na jeho pozemku odehrávají, a vše se jeví tak, jako by se dům rozpadal. Jednotlivé problémy jsou celkem detailně popsány, ale způsobu, jakým jsou vyřešeny – pokud se vůbec řeší –, není většinou věnována ani půlka odstavce. Čtenář tak má pocit, že se Tannerovi dům hroutí přímo pod rukama. Když se dobere na konec, předpokládá, že dědic bitvu vzdá a zdemolovaný dům prodá. Nicméně se před ním náhle objeví nečekaně hotová a k bydlení připravená vila.

Celý text je uspořádaný do krátkých kapitol – ideální rozsah na čtení v metru při krátkém přejezdu mezi stanicemi. Zásadní problém je, že nesou pojmenování podle obsahu. Jejich názvy, místo toho aby pouze naznačovaly, celou událost předem shrnují. Veškeré napětí se ztrácí a čtenář ke své lítosti už stejně ví, jak vše dopadne.

Z hlediska rozvíjení děje a nabídky vtipných situací se tedy čtenář v knize Jeana-Paula Duboise kdovíjakého překvapení nedočká, naštěstí může alespoň obdivovat často velmi povedenou hru s jazykem. Objevují se nejrůznější přirovnání, která alespoň trošku oživují bezbarvé vyprávění: „Jakmile vás kovbojové jako ti moji chytnou do lasa, je s vámi konec. Buď je necháte, aby si vás zkrotili, a práce bude jakžtakž postupovat, nebo se budete stavět na zadní, a tehdy se s každým vaším cuknutím smyčka o kousek utáhne.“ Studenti Masarykovy univerzity, kteří knihu k vydání připravili, si při překládání s textem opravdu vyhráli a výsledek je velice zdařilý.