Zpráva o Francii druhé poloviny 20. století, a to zevrubná: tak se dá charakterizovat román Une vie française (Jeden francouzský život) Jeana-Paula Duboise nominovaný na podzim 2004 na několik literárních cen a nakonec ověnčený Prix Femina. Známý novinář Jean-Paul Dubois píše pro Nouvel Observateur a je autorem několika románů. Ten poslední mu zaručil značnou popularitu. 

Paul Blick, protagonista oceněné knihy, má padesátku za sebou. Tedy muž na vrcholu kariéry, s uskutečněnými životními sny? Nikoliv. Dlouho sice proplouval životem snadno, dokonce vydělal spoustu peněz, aniž by kdy vstával do práce a makal od nevidím do nevidím. Dlouho se zdálo, že skoro nemusí hnout prstem a manželství, rodina, společenský život, vše plyne samo od sebe. Pak ale následkem podivných aktivit manželky, navenek úspěšné podnikatelky, přišel téměř o všechno. Ve formě se dnes udržuje s pomocí pravidelně polykaných dávek léků. Přestal kouřit. A najednou si přiznává, že vlastně celý život je na světě úplně sám. Přitom vychoval dvě děti, do posledního dne se pečlivě staral o nemocnou matku…

Dubois se však snaží o víc, než jen popsat jeden životní příběh. Zasazuje ho pečlivě do historických souvislostí. Struktura románu odpovídá záměru, totiž zobrazit politický, společenský vývoj a od něho se odvíjející život jedince v daném časovém úseku: jednotlivé kapitoly nesou jméno a dataci funkčních období jednotlivých francouzských prezidentů. Chronologie vyprávění je tu tedy předem daná, a v podstatě věrně dodržená.

Úvodní kapitola se otvírá skokem do smutné scény, kdy se rodiče dozvídají o úmrtí svého prvorozeného syna, a teprve posléze se čtenář dozvídá, že vypravěčem je jeho mladší bratr, jenž se také stává středobodem celé této malé ságy, ságy jednoho života, obyčejného života jistého Francouze, představitele střední společenské třídy, nijak ambiciózního a procházejícího životem – a potažmo dějinami – jaksi mimochodem, spíš ve vleku událostí, stojícího pokud to lze záměrně stranou, často tedy nezúčastněného komentátora malých i velkých příhod, které život nese.

Paul Blick se ve vyprávění vrací do svého raného dětství, a končí svůj příběh celkem náhodně: je mu zrovna padesát čtyři, a „dnes“ tedy svou výpověď uzavírá, ovšem jeho život ještě završen není. Zdaleka? Nabízí se otázka… „Každý den mi rysy ve tváři překrývají jemné vrstvy věku. Pravidelně polykám léky a jako všichni jsem přestal kouřit. Žiji sám, večeřím sám, stárnu sám, ačkoli se snažím udržovat styky se svými oběma dětmi a vnukem…“ (s. 14)

Spisovatel Jean-Paul Dubois v rozhovorech vysvětluje, že román vznikl víceméně živelně, a vlastně od konce: „Kniha Une vie française se mi seskládala po smrti matky. Zrodila se z pocitu ztráty a smutku. Jednou večer jsem napsal větu, a napadlo mě, že ta bude stát na konci románu. Pak už jsem ji neopravoval. A když jsem příběh dopsal, ta věta přesně zapadla na samý konec. Na počátku tedy byl pravý opak osnovy.“

Smrt Paulova bratra rodiče poznamenala tak, že už nikdy nebudou brát život naplno. A on zůstane zastíněn starším sourozencem, myšlenkou na to, jaký měl prvorozený být a bohužel není. Paul ví, že zůstává stranou – a bude to tak vždycky. V jistém směru je to i jeho plus, být jiný znamená totiž také nenechat se svázat, nepodlehnout musu tradice, společenské povinnosti, představě, že je nutné dělat a myslet, jak se sluší. A zároveň je takový způsob jednání okolím vnímán jako jistá méněcennost. Paulův postoj k životu se příčí společnosti, vlastní rodině i jeho odrůstajícím dětem. Je člověk s nepochopitelnými zálibami, jenž podivně přišel k penězům, plýtvá časem na malichernosti. Paul totiž po studiích sociologie nikdy nezačne „jak se patří“ pracovat. Dokonce zastoupí manželku a funguje jako otec v domácnosti: dokud jsou děti malé, dělá jim chůvu. Naprosto se v tom realizuje. Shodou okolností se z něho později stane vyhledávaný fotograf. Několik let pak tráví cestováním po světě a focením stromů, brouků i neživé přírody. Luxusní publikace s jeho fotkami vydělají hory peněz, Paul přitom zůstává neobyčejně svobodným člověkem, jenž dělá, jen co ho baví, na nikoho se neohlíží, nikomu se nepodřizuje. A je v tom i kus závisti, pokud takto šmahem odmítneme druhého, ovšem vše takovému přístupu dnes jen nahrává.

Blick tak v jistých chvílích – ačkoli sám sebe nazírá přísně, reflektuje se jako podivín, jenž si za svou osamocenost může sám – působí jako ten poslední spravedlivý, kdo nepodlehl konzumu, zůstal svůj. Přitom ale důsledkem je, že nemá žádnou spřízněnou duši, všechny jeho vztahy jsou povrchní a účelové (manželka, milenka), založené na tradici (rodiče, o něž se cítí jako jediný syn povinen pečovat). Nikdo mu vlastně nerozumí (už vůbec ne ti nejbližší) a nezná nikoho, kdo by se mu přístupem k problémům, druhým lidem i společnosti jako takové, pojetím náplně života a vytyčením životních cílů jakkoli podobal. Blick je ale přesto banální postava, a co zažívá, je obyčejný příběh obyčejného života.

Ve Francii měla kniha úspěch, hrála totiž na nostalgickou notu. Mnohé scény, perličky z každodenního života, jsou jistě vděčné. Třeba obraz matky, staré ženy neochvějně věřící svému vševědoucímu a neomylnému státníkovi, jež se synovi s omluvou vyznává, že měla s Mitterandem nádherný erotický sen. Kamarád ze střední školy, šmírující rodiče klíčovou dírkou a k ukájení svých potřeb používající flákotu nachystanou na slavnostní nedělní oběd. Takový spor o de Gaulla, o alžírskou válku dokáže rozhádat celé příbuzenstvo…

Ovšem pro českého čtenáře může být kniha zajímavá ještě víc. Jednak přináší srovnání života společnosti a jednotlivce v posledních padesáti letech – a ten se odehrával za velmi odlišných souvislostí. Můžeme si tedy konfrontovat, jak se žilo ve svobodné společnosti, nikoli totalitním režimu. I shledat, že ani tam to nemusel pro každého pořád být med. Anebo že jednoduché to není nikdy… A jednak našinci osvětlí další souvislosti: neochvějnou, protože nikdy neprověřenou víru západního světa v komunismus a socialismus, jeho chápání těchto pojmů, sympatie k odborářskému hnutí apod.

Une vie française neposlouží rozhodně jako učebnice nebo soubor tezí, ale poskytne pár dobrých informací a argumentů pro pochopení francouzské duše, francouzské společnosti, francouzského života – jistěže jen „jednoho francouzského života“. A nabízí vděčné a záživné čtení.