Kariéra osmatřicetileté americké spisovatelky Lauren Groffové je vskutku oslnivá: každý z jejích tří románů (u nás vyšly Příšery Templetonské z roku 2008, na vydání čeká Arcadia z roku 2012) si vysloužil zájem čtenářů a především literárních kritiků, pršely superlativy v recenzích i nominace na literární ceny. Vůbec největší ohlas měl její třetí román Osudy a běsy z roku 2015, který zaznamenal nejen skvělé prodeje, ale další účast v nejrůznějších seznamech „best of 2015“ a především nominaci na Národní knižní cenu, nejdůležitější americké literární ocenění. Nad očekávání dobře si kniha vede i u českých čtenářů, jakkoliv to není literatura, kterou nakladatelství Domino, specializované spíše na oddechové žánry (krimi a romance), obvykle vydává. Je to text, který je vynalézavě, místy trochu neobvykle komponovaný, ale zároveň na průměrného čtenáře neklade nějak vysoké nároky, zato jej odměňuje pocitem, že čte a rozumí „vysoké“ literatuře poučené avantgardními výboji. Nadto děj knihy místy až doslovně potvrzuje přísloví o tom, že muž je sice hlavou rodiny, ale žena krkem, který tou hlavu otáčí – hlavní hrdinka knihy osloví jak ženy emancipované, ba dominantní, tak ty, které jsou spokojené v roli podřízené manželky.

Ústřední příběh je starý jako románová forma: on a ona se potkají, bezhlavě se do sebe zamilují a společně čelí protivenstvím života. On se jmenuje Lancelot (ale všichni mu říkají Lotto), ona Mathilda (a žádnou zdrobnělou verzi jména nemá). Lotto pochází z rodiny bohatého venkovského podnikatele z Floridy, ale po jednom mravním prohřešku (byl přistižen in flagranti se stejně starou náctiletou dívkou) ho ovdovělá matka poslala na soukromou internátní školu daleko na sever. Lotto tam většinu času protrpěl, nakonec ale objevil, že umí okouzlit spolužačky, a o pár let později na univerzitě už byl největším milovníkem v ročníku. Na jednom večírku, kde byl hlavní hvězdou, dvaadvacetiletý mladík poprvé potká Mathildu, krasavici a příležitostnou modelku, která se dosud společnosti spíše stranila. Lotto ji v náhlém gestu požádá o ruku, za čtrnáct dní už jsou svoji a začíná jejich společná pouť životem: a je to cesta obdivovaného páru, která přes počáteční obtíže (Lottovi se nedaří prosadit v herecké branži) končí triumfem, když se Lotto pustí do psaní divadelních her a brzy začne sklízet slávu, oceněnou i příslušnými honoráři.

Jistěže se ta cesta neobejde bez peripetií, nejbolavější je nedořešený Lottův vztah k matce, která má pocit, že ji sňatkem zradil, a odmítá se s párem setkávat, a pak také to, že zůstali bezdětní. Ale jejich sexuální život nemá chybu (až má čtenář dojem, jestli to Groffová trochu nepřehání a nečiní z nich jakési krásné a sexuálně výkonné polobohy), a dokud se jim finančně nedaří, tak to zachraňují mladistvým elánem a pořádáním večírků, kam vždycky dorazí dost přátel a známých, kteří tajně milují buď jednoho, nebo druhého z nich. Nakonec přijde i úspěch, a to nejen finanční, ale spojený i se slávou a společenskou prestiží.

Pak Lancelot v šestačtyřiceti letech náhle umírá, dost možná zdrcený smrtí své matky, s níž se do konce života nesmířil, ale ještě více zjištěním, že jeho žena před ním tajila některé etapy svého života a že nebyla tou dokonalou manželkou, jak si celý život myslel. Končí tím ovšem jen první polovina knihy. Pak začínají ony běsy z názvu, když autorka přesune perspektivu z Lotta na Mathildu a začne vycházet najevo, že Lotto byl nespolehlivý vypravěč v tom smyslu, že si – jak už to tak u mnohých mužů bývá – některých vlastností a aktivit své manželky prostě nevšiml. Groffová tím poukazuje na tradiční, mužsky egocentrické vnímání světa, které předpokládá, že především muž se má hnát za kariérou, penězi a uznáním, že mužův neúspěch může v očích jeho atraktivní ženy vypadat jako selhání a její špatná volba a že naopak úspěch se přenese i na ni. Lotto byl Mathildě absolutně věrný (po divokých studentských letech až nečekaně), nakonec ji zajistil materiálně a intelektuálně si rozuměli vždycky, i proto ho zjištění o její minulosti tak zdrtí.

Perspektiva Mathildy náhle odkrývá, že Mathilda má minulost temnější, než si přímočarý a bezelstný Lotto vůbec mohl představit, a že podstatné věci se v životě manželů děly bez jeho vědomí. Týká se to především obou nejbolestivějších momentů, tedy odluky od matky a neplodnosti páru, ale také milníků v Lottově kariéře – ukazuje se, že bez Mathildina tajného přispění by Lotto zůstal jen chudým divadelním hercem, který marně obchází konkursy. Mnozí američtí recenzenti kvůli dvojí tváři hlavní hrdinky přirovnávali Osudy a běsy k úspěšnému psychologickému thrilleru Zmizelá od Gillian Flynnové, ale zatímco tam byla ona žena bezohlednou manipulátorkou a postavou jednoznačně zápornou, Mathildě Groffová ponechává nejednoznačnost a po dočtení knihy k ní nakonec přece jen cítíme spíše sympatie. Jistě, i ona manipuluje okolím a zejména svým mužem, ale většinou ta manipulace směřuje směrem výhodným pro oba. A minulost, kterou jí autorka přichystala, je sice temná, ale zároveň dojemná – nepochybně inspirovaná strastiplnými osudy postav v románech Dickense, Balzaca a dalších realistů devatenáctého století (a jako taková mimochodem trochu hůře uvěřitelná). Navíc nakonec se ukáže, že ani Lotto nebyl úplně čistý, že i on má na svědomí jednu lidskou tragédii, kterou ze svého svědomí vytěsnil. Nějakou dobu se zdá, že i s tímto odhalením míří román k nějakému efektnímu závěru, ale nakonec se to nestane, finále je smířlivé a tak trochu rozmlžené.

Groffová vše vypravuje přístupně a čtivě a zároveň ne úplně konvenčně: jedna kapitola je sledem večírků, jiná rekapitulací Lottových divadelních her (přičemž někdy z nich Groffová cituje, jindy rozepíše okolnosti vzniku, reakci kritiků či publika, obvykle stroze až glosátorsky). Děj to osvěží a je to i docela efektní, ale zároveň to není nic bůhvíjak odvážně experimentálního. Ve výsledku jsou tak Osudy a běsy přesně to, co slibují – tedy literární mainstream, kniha, která je sdělná, ale ne schematická, atraktivní, ale ne podbízivá; a jako taková se na výsluní zájmu čtenářů i kritiky vyhřívá docela oprávněně.