Dokumentaristka Anna Rothová dostane za úkol získat archiv významného matematika Kurta Gödela. Jediná cesta, jak toho dosáhnout, je spřátelit se s jeho manželkou Adélou. Problém je ale v tom, že Adéla archiv vydat nechce a že je to docela nepříjemná ženská. Navzdory pesimistickému očekávání Adéla Annu nevyhodí, jako to udělala s jinými, ale uzavře s ní jakýsi obchod. Bude jí vyprávět příběh, který nikdo nechtěl slyšet, a na oplátku se jí Anna svěří se svým životem. Co se týče archivu, uvidí se později.

Autorka Yannick Grannecová se o Kurtu Gödelovi poprvé dozvěděla v sedmnácti letech, když četla slavnou knihu Douglase Hofstadtera Gödel, Escher, Bach. Poté studovala umění a začala pracovat jako grafička a ilustrátorka. O popularizaci vědy, zejména pak matematiky, se zajímala stále a po čtyřicítce se ke Gödelovi vrátila. Přečetla o něm několik dalších knih, které pojednávaly především o jeho životě, práci a přátelství s Albertem Einsteinem. O jeho ženě Adéle se toho příliš nedopátrala, ale úvahy typu „jak je možné, že takový génius se zahazuje s tak jednoduchou až primitivní ženou“ ji spíše popuzovaly. Vždyť Adéla musela přetrpět manželovy nemalé vrtochy – byl anorektik, egoista, puntičkář, paranoik. A tak se Grannecová rozhodla napsat román o Kurtu Gödelovi z pohledu jeho manželky. Původně ho prý psala jen tak pro sebe, ale po nějaké době jí bylo nabídnuto vydání. Bohyně malých vítězství sklidila ve Francii okamžitý úspěch a autorka za knihu v roce 2012 získala Cenu knihkupců, později vyšla znovu také v kapesním vydání.

Z úvodních vět románu vytušíme, že úkol, kterým byla Anna Rothová pověřena, nebude snadný. Adéla Gödelová je už od prvního setkání nepříjemná, hrubá, nešetří vulgarismy. Nebojí se ani provokace na účet druhého a značně využívá respektu, který díky manželovi v druhých lidech vzbuzuje. Konečně se cítí uznávaná a důležitá a ve své nové, nedotknutelné roli se mstí za vše, čím v minulosti trpěla. Deset let čekání na svatbu, pohrdající tchyně, odloučení od rodiny, samotářský a egoistický manžel. Žila osamocená a bez přátel, obklopená společností, která ji přinejlepším tolerovala a jejímž diskusím většinou nerozuměla. Pravda je, že soužití s člověkem, který se bál, že jej sledují, odposlouchávají a chtějí otrávit, a proto v podstatě nejedl a vyhýbal se kontaktu s lidmi, muselo být velmi ubíjející. Právě to je cítit z každé stránky. Adéla si čas od času vydobyla, jak i název knihy napovídá, drobné potěšení, malé vítězství, ale jinak dává jak Anně, tak čtenáři důrazně najevo, že pro ni každý den byl velkým soužením. Její zahořklost na nás přímo křičí a přehlušuje samotné vyprávění. Pár příkladů z mnoha: „Byla jsem správcová, a správcovou jsem zůstala.“ „Kurt mě vzal pod paží. Spíš než projev lásky jsem v tom viděla výstrahu.“ „Tolik let jsem potlačovala vlastní touhy, abych zachovala zdání, že naše manželství je harmonické.“

Tím se ovšem o reálných postavách, jež byly předobrazem těch románových, nedozvídáme nic moc nového. Veškeré informace o Kurtu Gödelovi, jeho kolezích z Princetonu a jejich výzkumu, které se v románu vyskytují, jsou spíše základního charakteru, a tedy snadno dohledatelné. Autorka neodhaluje žádná tajemství, nevytáhne z rukávu žádné nové informace. Pouze přepisuje to, co si člověk může přečíst i v „obyčejné“ Wikipedii. Ačkoli nejde o životopis, ale o román, stejně to můžeme brát jako zklamání. Žel očekávání nedostojí ani román jako takový. Příběh má jednoduchý rámec – autorka z rozehrané partie Adély a Anny příliš nevytěží, postupně se jí hroutí pod rukama. Hned na začátku si všimneme jisté neuchopitelné podobnosti mezi oběma ženami. Stačí jen drobný náznak v podobě vzpomínek z dětství a okamžitě nám dojde, že Anna směřuje stejným směrem jako kdysi Adéla. Ale už jen proto, že na vlastní oči vidí, co takové rozhodnutí přináší, se zuby nehty brání učinit rázný krok. Měla by se vzdát svého vlastního života, i když průměrného, a cele se obětovat pro blaho druhého? Je právě tohle opravdová láska? Román tak předkládá nejrůznější klišé a stereotypy (lásce neporučíš, muži jsou hrubí a neotesaní, Francouz svůdník, prostá užvaněná sestřička…), čímž se však zároveň nechtěně podrývá, protože autorka s těmito náměty hlouběji nepracuje. Děj je proto předvídatelný, postrádá napětí a nějaké zásadnější zvraty. O soužití Adély s Kurtem se dozvídáme jen prizmatem Adéliných vzpomínek, nemáme možnost si její slova konfrontovat s jiným náhledem; ani Anna, která klade zvídavé otázky, o nich nepochybuje a vlastně nijak nepřemýšlí, její role je o to prázdnější.

Ač jde o knihu o jednom z největších matematiků 20. století, matematické otázky nejsou rozebírány do hloubky. Grannecová zřejmě nechtěla čtenáře odradit, a když už se do matematického výkladu pustí, pak jedině prostřednictvím Adély a s pomocí jejího „selského rozumu“. Kniha má ovšem poznámkový aparát, kde jsou uvedeny základní definice teorií či stručné informace o osobnostech, které se v textu objeví.

Podobně povrchní přístup autorka zvolila i k historickým událostem. Většinou pouze stroze vysází fakta, čímž ale podstatně naruší plynulost děje. Máme tak občas pocit, jako by si uprostřed vyprávění uvědomila, že zapomněla zasadit scénu do kontextu, a proto narychlo popíše situaci. A honem se vrací k vyprávění, jakoby nic. Například když doma pořádá večírek a z rádia se ozve nová černošská hudba, čteme: „Už jsem neměla ráda zvuk své doby, nadešel čas, abych pověsila taneční střevíčky na hřebík. A měla jsem dojem, že se mě netýkají ani nedávné zprávy o boji za občanská práva. Jestli si nějaký černoch chce v autobusu sednout vedle mě, proč mu v tom bránit?“ Později zakomponuje do svého vyprávění atentát na Kennedyho – pár větami v rozhovoru, který se vzápětí stočí ke Kurtovi. Pokud tímto zestručňováním autorka chtěla poukázat na to, že se Gödelovi o situaci v okolním světě nezajímali, neodpovídá tomu pozornost, jakou věnovala vykreslování Adéliných pocitů při Hitlerově nástupu k moci v první polovině knihy či diskusi na téma atomové bomby a následků, jež čekaly její vynálezce.

Zlom nastane v okamžiku, kdy se na scéně objeví Albert Einstein. Vše ožije, a to i Kurt s Adélou, a tím pádem i čtenář, protože Einstein je vykreslen jako velice vtipný sympatický lidumil (a samozřejmě génius), který svými vtipy baví celé své okolí: „Tuhle jsem dostal dopis od jakési dívenky. Chtěla vědět, jestli doopravdy existuji, nebo jestli jsem něco jako Ježíšek!“, „‚Už zase jsem si vzal dvě liché ponožky. (…) Kam mizí všechny sudé ponožky?‘ (…) ‚Možná byste tu otázku měl položit jinak. Proč nemizí i ta druhá ponožka?‘ ‚A hrome! Máte pravdu, Adélo. Otázka, na kterou nedokážeme odpovědět, je špatně položená otázka. Podléhá výběr ponožky určené ke zmizení nějakému determinismu? (…) To by byl vzrušující námět pro váš článek [Gödele]: relativistická pračka!‘“ Po pravdě je to těch sto nejvtipnějších a asi nejlepších stránek celého čtyřsetstránkového románu.

Závažnějším problémem je odbytá redakční práce. V knize se vyskytuje velké množství překlepů, špatná interpunkce, dvojité mezery apod. Kolem 5 chyb na 50 stran. Když už nic jiného, tyto nedostatky škodí vizuálnímu požitku při četbě. Vedle toho se v textu objevují spojení jako „převrátil/a panenky“ namísto „obrátil/a oči v sloup“ nebo „ohnul hlavu“, které vzniklo pravděpodobně vlivem francouzského „Il inclinait la tête“, tedy „zvrátil/uklonil hlavu“.

Grannecová chtěla svým románem sdělit především to, že obyčejná ženská se smyslem pro realitu je pro světově uznávaného vědce neocenitelnou oporou. Avšak na to, jaký měl námět knihy potenciál, je Bohyně malých vítězství zklamáním. Příběh působí prvoplánově, o matematikovi se nedozvíme nic převratného, zášť hlavní hrdinky je spíše otravná a předvídatelný konec románu ještě uškodí. Možná je až příliš znát, že jde teprve o první román zatím nezkušené autorky.