„Stejně jako je pohyb základní vlastností hmoty, je i základní vlastností společnosti. Společenský pohyb může nabývat mnoha podob a migrace jsou jednou z nich. Migrace jsou pohybem natolik univerzálním, že je můžeme sledovat u všech prvků živé přírody.“ Takto široce začíná kniha Migrace: historie a současnost. Jak už z citovaného vyplývá, migrace většího množství lidí je v ní pojata jako univerzálně rozšířený jev, který z dějinného hlediska není ničím výjimečným, naopak.

Kniha nabízí mnohostranný pohled na historický vývoj migrací spjatých především s evropským prostorem, včetně jeho proměny v posledních dvaceti letech. Tým autorů, sestávající z etnologa, antropologa a dvou právniček, hledá odpovědi na následující otázky. Z jakého úhlu vědci k migraci přistupují? K jakým výsledkům došli a jaká témata jim unikají? Jak probíhá adaptace migrantů v novém prostředí? Jaké situace život po imigraci přináší? Které migrační vlny se dotkly v druhé polovině 20. století České republiky a proč o nich česká veřejnost mnoho neví? Nakolik komunikační technologie, dopravní možnosti, elektronické bankovnictví a další výdobytky moderní společnosti změnily charakter migrací? A jaké jsou právní nástroje stávající legislativy o mezinárodní ochraně?

Autoři ukazují, že motivace k opuštění vlastní země mohou být velmi různé. Někteří lidé odcházejí kvůli pocitu ohrožení, další za vidinou zlepšení své ekonomické situace či za příslibem demokracie. Jiní ale například do prostředí svobodné americké společnosti směřovali proto, že chtěli v jejím rámci udržet „totalitní náboženské sekty“, které by už v Evropě nebyly tolerovány. Emigrace pochopitelně může být spojována s nesprávnými očekáváními, podporovanými mnohdy i tím, že pokud se třeba kabylský emigrant vrátí do země svého původu, tedy Alžírska, nebo ji jen navštíví, za každou cenu chce budit dojem, že v cizině uspěl, i když to není pravda. Kromě otázky, proč někdo emigruje, ovšem v knize zastoupení badatelé kladou i dotaz opačný, totiž proč vlastně určité skupiny osob neemigrují, i když by pro to měly dostatek důvodů, jako je nezdravé či nebezpečné prostředí, v němž jim nezbývá, alespoň z pohledu vnějšího pozorovatele, než živořit (jako příklad jsou uváděni černoši setrvávající v jižanských státech USA i dlouho po konci občanské války). Rozebírány jsou zde i různé modely integrace jako známý „melting pot“ a „salátová mísa“. Zmíněny jsou přitom též myšlenky sociálního antropologa Thomase Hyllanda Eriksena, podle něhož jsou dnes v některých geografických oblastech různá etnika a odlišné životní styly natolik smíšené, že lze jen s obtížemi určit, kdo by se měl kam integrovat.

Český kakofonický sbor
Další části shrnují historii migrace na území České republiky od „uprchlíka“ praotce Čecha po současnost. Zmíněna je například podpora ruských emigrantů, kteří se do Československa dostali po bolševické revoluci. I když dnes vědecký přínos jmen jako Nikolaj Trubeckoj nebo Roman Jakobson uznáváme, tehdy přítomnost těchto uprchlíků a jejich studium na státní útraty nebylo všemi kvitováno s povděkem. Kupříkladu komik Ferenc Futurista na ně útočil satirickou písní: „Sotva z jara vyjde slunko v plném jasu, přírodu hned zdobí sněženky, a my zase máme v Praze pro okrasu ruský běžence a běženky. Libujem si, když si běží pro podporu spokojenej študent plešatej…“

Rekapitulovány jsou i následné migrační vlny. Vesměs je u nich konstatováno, že integrace přišedších Ukrajinců či Vietnamců u nás proběhla úspěšně, navzdory tomu, že v některých případech „zprostředkovatelé“ Vietnamcům aktivně bránili učit se česky, aby je udrželi na sobě závislými. Příklady ne zcela úspěšné integrace jsou pro autory Romové a také „expati“ pocházející z USA, kteří počítají s tím, že je jejich firma může kdykoli poslat do jiné oblasti, proto zůstávají pouze u angličtiny. V případě muslimských přistěhovalců se v knize uvádí, že jejich integrace dosud byla bezproblémová. Vzhledem k tomu, že se ale množí případy jejich šikanování a hrozeb fyzických útoků, autoři oprávněně varují před dalším vývojem: ostrakizace a vyloučení totiž mohou udělat extremistu z každého bez výjimky.

Publikací o tématu migrace u nás postupně přibývá. Jsou mezi nimi takové, jež svůj předmět heslovitě zjednodušují a využívají k útokům na Evropskou unii a zvláště Angelu Merkelovou, která se třeba podle knihy Václava Klause a Jiřího Weigla Stěhování národů s.r.o.: stručný manuál k pochopení současné migrační krize (Olympia, Velké Přílepy, 2015) údajně chová, jako by Evropa byla jejím majetkem. Proti nim stojí publikace, jež k problematice přistupují s větším odstupem a snaží se obsáhnout širší kontext. To je případ antologie Pohyb a začlenění: francouzská perspektiva (Sociologické nakladatelství, Praha, 2016), kde se mimo jiné popisují i soudobé rozsáhlé migrace bohatých britských důchodců do Normandie a Bretaně či Němců do Španělska a navrhuje zavedení „práva na mobilitu“ jako základního lidského práva. V knize Je planeta Země už plná? (Libri, Praha, 2016) se zase dočteme, že soudobé migrace jsou přirozeným prostředkem k odstraňování nerovnováhy plynoucí z toho, že některé části světa jsou plné a tamní lidé žijí uvězněni v chudobě a environmentálně-politických katastrofách, zatímco jiné oblasti nedosahují naplnění svých kapacit.

Migrace: historie a současnost pochopitelně patří do oné druhé skupiny knih a čtenáři přístupní rozumným argumentům a netrpící protimuslimskými předsudky si ji najdou. Tichý hlas vědců, kteří v ní promlouvají, však ve veřejném prostoru nebude nikdy tak slyšitelný jako propaganda antiimigračních bojovníků typu Benjamina Kurase a Václava Klause, zvláště když se tito myslitelé snaží vzbudit dojem, že právě oni uprostřed neplodné kakofonie hlasů racionálně rozebírají nastalou situaci.