Jaké jsou dopady populačního růstu? Může naše planeta uspokojit požadavky deseti miliard lidí, což je světová populace očekávaná v polovině tohoto století? Na tyto otázky odpovídají autoři knihy Je planeta Země už plná?. Jde o významné oxfordské akademiky z oborů demografie, filozofie, biologie, klimatologie, ekonomie a udržitelnosti životního prostředí. V jednotlivých kapitolách se zabývají dopady narůstajícího zalidnění na náš ekonomický, sociální a ekologický systém: nedostatkem vody nebo změnami metabolismu planety ovládané člověkem; pozornost věnují také nezastupitelné roli veřejné správy.

Kniha se nezaměřuje pouze na otázku obsaženou v názvu, zkoumá i vyhlídky dnešního globalizovaného světa. Na ten se autoři nedívají prizmatem abstraktních filozofických teorií, nýbrž vycházejí z tvrdých demografických a biologických dat, z nichž se snaží odvodit doporučení v podobě konkrétních technických řešení i obecnějších pobídek. Na některé otázky ovšem poctiví vědci zcela jednoznačné odpovědi nedávají. Z globálního hlediska je podle nich Země plná a prázdná zároveň; zdrojů je nadbytek i nedostatek. Budoucí vývoj je proto složitý a nepředvídatelný.

Na jednu stranu platí, že velikost světové populace spolu s houstnutím naší fyzické i virtuální propojenosti dramaticky mění naši náchylnost k systémovým rizikům, jimž všichni čelíme. Ale stejně tak je pravda, že díky oné fyzické a virtuální propojenosti jsou naše příležitosti několikanásobně vyšší. Například v tom, že ve větší a navzájem propojené populaci s vyšší pravděpodobností nalezneme nového Wolfganga Amadea Mozarta či Billa Gatese. V knize vytyčený cíl, tedy deset miliard lidí, kteří společně a spravedlivě využívají zdroje naší planety s pocitem sdílené prosperity, podle autorů není nedosažitelný. Jeho uskutečnění má však několik podmínek.

Rady pro Indii

Především: obyvatelé západního světa, jejichž ekologická stopa by se dala u každého z nich přirovnat ke spotřebě patnáctitunového King Konga, by měli žít méně sobecky. Soudobou migraci v této souvislosti autoři hodnotí jako přirozený prostředek odstraňování nerovnováhy, která plyne z toho, že některé části světa jsou plné a tamní lidé žijí uvězněni v chudobě a environmentálně-politických katastrofách, zatímco jiné oblasti své kapacity dostatečně nevyužívají. Možnost, že by všichni Indové měli jednou stejnou zdravotní péči jako třeba Britové, přitom autoři označují za nereálnou. Avšak Indové by se jí prý mohli nemálo přiblížit, pokud by začali ve větší míře využívat nízkorozpočtové technologie, například dálkové elektronické senzory pro mobilní telefony. Tato čidla umožňují měření krevního tlaku nebo EKG, kteréžto údaje rovnou přenášejí do ordinace.

Další doporučení spočívá v zavedení funkce akreditovaných zdravotních aktivistů, kteří by neměli plnohodnotné lékařské vzdělání, ale dokázali by provádět základní vyšetření a předepisovat levné, ale účinné léky jako aspirin. V současnosti se základní vědecky podložené léčby nedostává osmdesáti procentům obyvatel Indie. Mimochodem podobná zlepšení navrhovala i kniha O hvězdách, oceánech a lidstvu: XXI. valné shromáždění Učené společnosti České republiky s příspěvky představitelů Královské společnosti v Londýně (Učená společnost České republiky, Praha, 2016). Ta mimo jiné radí vyrábět jednodušší a opravitelné výrobky, které nebude nutné po první závadě vyhodit. A také budovat „chytré vesnice“, jež recyklují vodu a jsou energeticky soběstačné, například díky bezkouřovému sporáku na biomasu. Některé takové se již nacházejí a fungují – opět – v Indii.

Další rady a návody, s nimiž recenzovaná kniha přichází, se týkají využívání nízkouhlíkových zdrojů energie, včetně té jaderné, a racionálního zacházení s jídlem. To by mělo zahrnovat „trvale udržitelnou intenzifikaci produkce“ potravin, tedy vyšší výrobu s menšími dopady na životní prostředí. Dále je navrhována změna našeho jídelníčku snižováním závislosti na chovu zvířat a odstraňování faktorů, které deformují světové potravinové trhy.

Reformy

Většina světových výzev přitom podle autorů není řešitelná jen na národní úrovni. Politice bohužel dominují především krátkodobé a lokální zájmy, ale pro zajištění budoucnosti se potřebujeme zapojovat do mezinárodních politických záležitostí a nadregionálních institucí. Vždyť globální instituce v minulosti vznikaly právě pro zvládání velkých krizí. Editor knihy, původem jihoafrický profesor globalizace a rozvoje Ian Goldin (*1955), má ostatně s těmito institucemi bohaté zkušenosti: několik let působil ve Světové bance, v letech 2003 až 2006 jako její viceprezident.

Autoři se přimlouvají za racionální institucionální reformy a naději čerpají z toho, že v některých případech k jejich překvapivě rychlému uskutečnění došlo. Na mysli mají postupné vytlačování kouření z veřejných prostorů anebo obecnou změnu postoje ke sňatkům osob stejného pohlaví.

Argumentace britských vědců je každopádně pádná a přesvědčivá. Pro mnoho posluchačů či voličů je však zřejmě málo efektní a efektivní – jak nedávno ukázalo referendum v zemi, kde zastoupení odborníci působí. Nemluvě o situaci u nás, kde naopak bývalý ředitel jednoho z ústavů Akademie věd ČR Václav Cílek populisticky vyzývá, abychom proti globalizaci, Mezinárodnímu měnovému fondu a Evropské bance „bojovali nikoliv na náměstích, ale sázením vlastních rajčat“. Recenzovaná kniha není takto schematická, nepředestírá katastrofické scénáře ani vize zaručeně růžové budoucnosti, neuchyluje se k teoriím spiknutí ani ke zkratkovitým řešením. Pouze suchým vědeckým jazykem a zcela realisticky poukazuje na budoucí šance i rizika.

Autoři nedávají přímá politická doporučení, nechválí konkrétní politiky, z kontextu je však zřejmé, s kým polemizují. Především s těmi, kdo chtějí budovat hradbami obklopené pevnosti blahobytu, kam lidé z méně šťastných koutů světa budou mít trvale zakázaný přístup; dále s těmi, kdo navzdory všem důkazům nadále popírají rychlost klimatických změn; a v neposlední řadě nabourávají představy těch, kdo jednostranně vyzvedávají roli národních států. Politiků prezentujících podobné názory máme u nás hodně, i na nejvyšších místech, a jelikož nás čeká série několika voleb, čtenáři by tuto knihu neměli přehlédnout. Ani se nechat odradit jejím strohým vědeckým stylem.