„Dne 27. března 1888 četnická hlídka ve Starých Stawech, malé osadě v západní Haliči, dopadne čtyři slovenské muže. Staré Stawy se nacházejí nedaleko Osvětimi, několik kilometrů od pruské hranice. Slováci jdou pěšky. Nejdříve na všechny položené otázky mlčí a dělají, jako by polsky nerozuměli ani slovo. Jen krčí rameny a vrtí hlavami. Teprve až jeden z četníků nejmladšímu z nich, vlastně ještě dítěti, uštědří pár štulců, kápnou božskou. Říkají, že pocházejí z Uher, ze spišské vísky Brutovce, a chtějí se vystěhovat do Ameriky. Protože kromě tohoto chabého vysvětlení mohou dohromady předložit jen pár zlatých, jsou eskortováni do Starých Stawů a tam předáni starostovi obce.“ (s. 11)

Těmito nijak okázalými slovy začíná rakouský novinář a spisovatel Martin Pollack (*1944) svoji knihu Americký císař: masové vystěhovalectví z Haliče. Popsal v ní vystěhovaleckou vlnu z tehdy rakouské Haliče do Spojených států a Jižní Ameriky, ale rovněž do Ruska, a také naopak z Ruska do Haliče. Ve zkratce líčí jednak osudy několika konkrétních hrdinů, jednak obecně mapuje úlohu, kterou tehdy sehrávali převaděči, agenti, bezohlední kuplíři, a dokonce i podplacení státní úředníci, kteří svorně pohádkově vydělávali „na neštěstí a nevědomosti svých bližních“. Velmi drsně působí pasáže o tom, jak chudým, nevzdělaným a zoufalým lidem tehdy mohli podvodníci „namluvit téměř cokoli, třeba i to, že newyorská socha Svobody představuje Panenku Marii“ a že „americký císař pán čeká na chudé s otevřenou náručí“. Případně že mají odejít do Ruska, kde zdarma dostanou půdu, kterou měl údajně dopředu zakoupit arcivévoda Rudolf. Kvůli povzbuzení imigrační vlny podvodníci navíc neváhali posílat jménem svých obětí do jejich domovských obcí dopisy vychvalující poměry v nové vlasti, ovšemže podvržené a zcela lživé.

Pro svou nevědomost byli bohužel haličští obyvatelé ochotni věřit všem podvodům a planým slibům. Často mnozí ani nevěděli, do které země přesně odcházejí a jak se vlastně jmenuje, Brazílii tak kupříkladu označovali výrazem „Bronzylje“. Ožebračování často pokračovalo i za mořem. Jistý samozvaný „bankéř“, kterému svěřovali peníze, aby je poslal příbuzným do Evropy, je přepočítával různým kurzem podle stupně nevědomosti imigranta. Čech měl tedy lepší kurz než Slovák a ten zase lepší než Rusín: „Dokonce i v šizení chudých existuje hierarchické odstupňování.“

Kniha ovšem nevynechává ani to, jaký byl život emigrantů v nových zemích. I když třeba právě Brazílie vyjadřovala přání Evropany přijmout, protože potřebovala osídlit liduprázdné oblasti, jinde nebyli vítáni s žádným velkým nadšením, naopak. V USA byli nově příchozí Východoevropané pejorativně pojmenováváni jako „bohunks“ (od „bohemian“) a „hunkies“ a většinové mínění bylo proti nim zaměřeno nepřátelsky. Typický byl článek, který roku 1892 vyšel v New York Times a v němž se jasně tvrdilo: „Spojené státy by na tom byly lépe, kdyby nevzdělaným ruským Židům a Maďarům neposkytovaly útočiště.“ (To je mimochodem pasáž obzvláště doporučeníhodná pro současného maďarského premiéra Viktora Orbána.) Není tedy divu, že mnozí z utečenců se opět – chudší než kdykoli dříve – museli zahanbeni vrátit domů, i když se často zdráhali, protože to bylo dokladem neúspěchu.

Jedna z recenzí na Amerického císaře začíná slovy: „Chcete si přečíst nejlepší knihu o současné uprchlické krizi? Napsal ji Martin Pollack.“ To je asi trochu přehnané tvrzení, jisté však je, že mezi tehdejší imigrací a tou dnešní najdeme mnohé analogie. Židů prchajících před ruskými pogromy se dokonce rakousko-uherští úředníci rovněž ptali, zda utíkají kvůli ohrožení života, nebo jen z ekonomických důvodů. Rozdíl je ovšem v tom, že dnešní uprchlíci ze svých zemí odcházejí kvůli válce, v níž jim reálně hrozí smrt, což pro uprchlíky z recenzované knihy (s výjimkou zmíněných Židů decimovaných pogromy) neplatilo. A ti, kteří nyní přicházejí do Evropy, jsou nesrovnatelně lépe vzdělaní a jazykově vybavení než migrující hrdinové Pollackovy knihy. Přesto ale, jak ostatně bylo napsáno v recenzi v Respektu, „není známo, že by milionová vlna Východoevropanů rozložila svým barbarstvím tehdejší Spojené státy“, jak se mnoho tehdejších Američanů obávalo.

Překvapující podobnosti ale shledáváme i s řadou jiných soudobých či nedávno minulých nešvarů. Praktiky nechvalně známých „šmejdů“ třeba připomíná zvyk podvodníků úspěšně vnucovat dezorientovaným utečencům těsně před odplutím do zámoří předražené plechové nádobí. A zmínit se musíme i o zvráceném „divadle“, při němž se uprchlíci ocitali v místnostech zařízených jako státní úřady, avšak ve skutečnosti seděli v kancelářích soukromých firem; k přistoupení na (přímo) vražedně nevýhodné podmínky vycestování se je zde – většinou úspěšně – snažili přimět jejich zaměstnanci převlečení za státní úředníky a při urputném odporu výjimečně odolného jedince byly „nasazovány“ stále vyšší šarže. To vzdáleně připomene přímo ďábelsky rafinovanou komunistickou akci Kameny, při níž byli českoslovenští emigranti po „překročení“ fiktivní státní hranice zastavováni falešnou hlídkou západoněmecké pohraniční policie a dovedeni do falešné úřadovny důstojníka americké kontrarozvědky, fakticky ale převlečeného příslušníka StB.

O imigraci do Spojených států existuje i v češtině nemálo titulů, ale publikace o té haličské je první. Cenná je na ní především přesvědčivost, s níž dokládá, že vydělávat na těch, kteří jsou v nouzi, je až překvapivě jednoduché a že se bohužel vždycky najdou ti, kteří takové příležitosti rádi využijí. Vyvodit se z ní dá i poučení, že migrace velkého množství obyvatel není v lidských dějinách ničím výjimečným a zvláštním. Proto bychom ji ani dnes neměli vnímat jako anomální a mimořádnou hrozbu, ale spíše jako cosi přirozeného, s čím se musíme učit žít. Navíc nikdy nemůžeme přesně vědět, kdo bude příště vystupovat v roli usedlých blahobytných občanů a kdo v roli utečenců…