Nakladatelství Academia před nedávnem vydalo knihu Roman Jakobson: Formalistická škola a dnešní literární věda ruská, jejíž ústřední část představují stejnojmenné Jakobsonovy přednášky proslovené v roce 1935 na brněnské Masarykově univerzitě. V roce 2000 se se strojopisem tohoto textu a jeho komentáři mohli seznámit i studenti Filosofické fakulty University Karlovy, a to na semináři editora knihy Tomáše Glance. Jakobsonovy přednášky – osobité dějiny ruského formalismu, zrekapitulované záhy po jeho „konci“ jedním z jeho čelních představitelů – tak konečně opustily akademickou půdu.

Stostránkový „příběh formalismu“ je jen jedním střípkem z mozaiky celé knihy, kterou dotváří důkladný životopis, doslov a v neposlední řadě i dobové dokumenty, které vypovídají o tom, jak byl Jakobson přijímán resp. nepřijímán v Čechách doby před i poválečné.

Samotné přednášky nezaznamenávají jen sled událostí a jejich dataci. Jsou také obranou a výkladem formalismu i celé ruské tradice přemýšlení o literatuře. Tuto soustředěnost na Rusko jako soběstačný svět s vlastními zákonitostmi dává autor doslovu do souvislosti s Jakobsonovým euroasijstvím konce dvacátých a třicátých let. Avšak k pochopení Jakobsonova výkladu není třeba chodit tak daleko. Text totiž vznikal v době skládání účtů, kdy se vynořily otázky nejen po tom, co všechno formalismus ovlivnil a podnítil, ale také po jeho vlastním původu. Často opakované tvrzení, že se formalismus objevil v jedné vlně s futuristickou poezií, která svrhla klasiky z korábu současnosti, je poněkud zavádějící. Futuristé, kteří hlásali nové umění obnažených slov, minulost vlastně nezavrhli, jen navázali na jiné, mnohdy okrajové a nezdůrazňované skutečnosti. Stejně tak formalismus není bleskem z čistého nebe ani nenadálým obrácením pozornosti k umělecké formě. V souvislosti s tím se Jakobson snaží bránit umělecké a kritické směry nejen počátku století před obviněními z podceňování formy. Přesvědčivě dokazuje, jak specificky ruské je formální hledisko, které odkrývá takřka v každé etapě ruských dějin počínaje byzantským výtvarným uměním. Napříč svými přednáškami se tak Jakobson vlastně úporně snaží posluchačům sdělit, že až do té doby, než na scénu přišli formalisté, byly dějiny ruské literární vědy vulgarizovány a překrucovány. Jakobson tak do dějin přemýšlení o literatuře navrací dávno zapomenutá jména jako Potebňa, Veselovskij či Bělyj a očišťuje je od psychologizujících výkladů jejich nohsledů. Do této čistě ruské tradice pak Jakobson zapojuje i formalismus, který jakožto ryze ruský proud konečně s nákladem domácí tradice vystoupil za hranice impéria a ovlivnil evropskou literární vědu 20. století počínaje pražským strukturalismem.

Druhou část knihy tvoří dokumenty, které vytváří pozadí k Jakobsonovým přednáškám, neboť mapují vztah Romana Jakobsona a české kulturní a vědecké scény. S odstupem několika desítek let se zdá až směšné, jaká nedůvěra panovala ve vztahu k dnes nezpochybnitelné osobnosti Romana Jakobsona, jak se brněnští profesoři obraceli na tehdejší ministerstvo zahraničí a prověřovali Jakobsonovu státní příslušnost, protože na počátku třicátých letech nemělo Československo nenavázáno diplomatické styky se Sovětským svazem. Avšak během pročítání jednotlivých posudků a dopisů dojem směšnosti opadává a je vystřídán pocitem trapnosti.

Většina dokumentů je soustředěna kolem Jakobsonovy kandidatury na post smluvního profesora brněnské Masarykovy univerzity. Komise, která měla o jejím udělení rozhodnout, se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Ze strany Jakobsonových odpůrců zaznívaly doslova tragikomické námitky: Dr. Jakobson, který je naprostý cizinec, česky se sotva naučil a českého jazykového citu mít nemůže a nemá (...) zapomíná, že my Čechové nejsme jenom Němci mluvící česky (...). Zapomíná také, že není jeho právem ani jeho úkolem vměšovat se takovým způsobem do našich snah po očistě a vytříbení naší řeči mateřské. Takovéto vměšování by nesnesl žádný vzdělaný národ, který jako národ za něco stojí, ani kdyby smělý cizinec znal jeho řeč mnohem důkladněji, nežli pan Dr. Jakobson zná česky (...). Chápeme, že jemu, jenž nejraději píše německy, ačkoli se vydává za Rusa, bylo by mnohem pohodlnější vyjadřovat se češtinou zcela poněmčenou. Načež na jiném místě tehdejší děkan odpovídá: P. habilitand píše sice pravidlem německy do Slavische Rundschau, ale tomu jinak nemůže býti, když se tato naše revue vydává vůbec jen v německém jazyce. Celé absurdní drama, v němž si ješitní čecháčkové chrání svůj píseček, kupodivu končí alespoň nakrátko ve prospěch Jakobsona, kterému byla 5. září 1933 habilitace potvrzena. V roce 1951 však Dr. Valouch za Ministerstvo školství, věd a umění ruší Jakobsonův pracovní poměr, jelikož ten je uznán za státně nespolehlivého – navrch ještě prokázal svůj nepřátelský postoj vůči československému lidu, a to proto, že se po květnovém osvobození nevrátil z New Yorku.

Po úsměvných tahanicích let třicátých přichází na řadu hořká tragédie let padesátých a nejen pražští strukturalisté si sypou popel na hlavu. Následují dokumenty plné klišé typu „imperialistická propaganda“, „buržoazní ideologie“, „trockistické skupiny“ apod. Doslova s úzkostí se čtenář prokouše článkem jazykovědce, matematika a člena Pražského lingvistického kroužku Petra Sgalla Stalinovy práce o jazykovědě a pražský lingvistický strukturalismus. Co jiného než zbabělost může čtenář vyčíst z následujících řádků: Avšak do „Pražského lingvistického kroužku“ pronikl živel cizí, především protisovětský emigrant, kosmopolita a skrytý trockista, skutečný zloduch naší jazykovědy, Roman Jakobson, který mnoho našich výborných jazykovědců klamal a zaváděl na scestí. Celou přehlídku frází stupňuje povinný závěr: J. V. Stalin otevřel novou kapitolu v dějinách jazykovědy. Je jenom málo věd, kterým se dostalo takové skvělé pomoci, takového pevného základu, jako je tomu u jazykovědy.
Stalinova práce o jazykovědě zavazuje nás všechny, abychom široce rozvinuli naši lingvistickou práci, abych vytěžili všechno obrovské bohatství ze Stalinových pokynů, abychom cestou kritiky a sebekritiky vybudovali i naši jazykovědu na základech marxismu-leninismu.

I ostatní články poválečné doby se nesou v tomto duchu. Čtenář se musí brodit bahnem a letmo ho napadne, že je toho až dost. Proč ukazovat tolik malosti? Snad aby postava Romana Jakobsona ještě o kousíček povyrostla? Avšak ani Jakobson nevychází z této přehlídky ponižování a strachu jako hrdina. Jakobsonovy reakce z Ameriky jsou plné rozčarování a naivity vědce zapáleného pro svou věc – posílá do Československa dopisy, v nichž se bláhově snaží vyvrátit nařčení proti své osobě. Podobný dojem zanechá ve čtenáři i po rozhovoru, který s ním v roce 1968 pořídil Tomáš Pěkný, a který je v knize otištěn ve třech variantách (nepublikovaný přepis rozhovoru pro časopis Student, Jakobsonem přepsaná verze a definitivní podoba, v jaké rozhovor vyšel v časopise Věda a život). Celou knihu pak uzavírá podrobný Jakobsonův životopis, kde se citlivě mísí informace o profesní dráze s osobní tématikou.
Jestliže měl čtenář, před tím, než otevřel tuto knihu, alespoň povšechnou představu o literárním vědci a lingvistovi světových měřítek Romanu Jakobsonovi, rozsypala se mu s poslední stránkou na tisíce drobných střípků. Nedotknutelná postava akademického světa se najednou a pro dnešního čtenáře možná i nečekaně ocitla vprostřed nemilosrdných historických událostí plných strachu a pochybení na všech frontách. Vůči této realitě zůstali bezmocní jak hrdinové knihy tak i samotný čtenář.