Téma migrace stále patří ve veřejném prostoru k těm nejfrekventovanějším. A leckde má takovou moc, že dokáže některým politikům, zvláště pokud je uchopí černobílým schématem „hodní našinci versus zlí příchozí“, vyhrávat volby. Méně zjednodušeně téma podávají některé knihy, třeba Migrace. Historie a současnost nebo Migrace: stěhování lidstva od pravěku po současnost (Mapcards.net, 2019). Zatím nejobsáhlejší zdejší knihou na dané téma je Homo migrans: Globální historie migrace. Jejím autorem je Jean-Paul Demoule (1947), francouzský archeolog a emeritní profesor na Sorbonně, specializující se na neolit a dobu železnou. Věnuje se popularizaci archeologie, snaží se odbourávat mylné pohledy na historii a zároveň kritizuje politické zneužívání svého oboru i migrace.

Téma probírá komplexně a chronologicky. Začíná už konstatováním, že migrace jsou v živočišné říši běžné a člověk v tomto směru není žádnou výjimkou. Vypočítává, že homo erectus se z Afriky šířil rychlostí asi sedm kilometrů za rok, pak ale lidská migrace pozvolna nabírala na rychlosti. Podle autora je migrace výsledkem součinnosti řady příčin. Demoule přitom řeší i stále aktuální dilema, jak rozeznat politickou a ekonomickou migraci. Odpověď na tuto otázku podle něj není jednoduchá, protože špatný hospodářský stav země je často výsledkem represivního politického režimu. Definice typu migrace může vycházet také z politické volby či rozhodnutí: například po kubánské revoluci Spojené státy přijímaly imigranty prchající před Castrovým režimem jako politické uprchlíky, zatímco ty, kteří utíkali před diktaturou na sousedním Haiti, vracely zpět jako pouhé ekonomické imigranty.

Většina hranic vznikla nedávno

Pokud jde o hlavní důvody migrací, autor řadí na první místo demografický růst, a to už od vzniku zemědělství (v období neolitu). Na místo druhé pak stálou touhu po moci: „Vládcové chtějí neustále zvětšovat svá území a podmaňovat si obyvatele, kteří na daném území žijí. To vede k dobyvačným tažením (a porážkám), vykořisťování, zotročování, emigraci a vyhánění původních obyvatel.“ V důsledku toho dochází k mísení jednotlivých lidských etnik, i jejich náboženství, kultur a životních stylů. Například hudba a rytmy afrických otroků v Severní Americe daly ve 20. století vzniknout jazzu a dalším hudebním žánrům, které si oblíbili posluchači na celé planetě.

I proto autor zdůrazňuje, že žádná lidská skupina, žádná společnost nepředstavuje nadčasovou entitu, která by přežívala po staletí či dokonce tisíciletí. Většina současných politických hranic, ať už procházejí jakýmkoli místem na světě, vznikla teprve nedávno, někdy dokonce jen před několika desetiletími, nebo ještě později. Ve všech regionech docházelo odjakživa ke střídání a prolínání obyvatelstva. Autor proto s gustem dekonstruuje takřka permanentní snahy vykládat dějiny z hlediska nějakého údajně nadřazeného národa či rasy. Často jde podle něj o projekce současných ideologií do minulosti: tak kupříkladu invazivní model indoevropských jazyků byl vytvořen právě v době, kdy Evropané kolonizovali planetu, což právě tímto modelem ospravedlňovali. Různé rasistické ideologie ovšem Jean-Paul Demoule nenachází jen u nacistů: s humorným nadhledem píše o francouzských vědcích, kteří urputně odmítali myšlenku, že by neolit mohl na francouzské území přijít z Německa, a marně se snažili prokázat nezávislý vznik zemědělství přímo na území Francie.

Imobilizace lidstva

V závěru knihy se autor dostává k budoucnosti cestování. Provokativně podotýká, že mnozí obyvatelé vyspělých zemí jsou stále častěji zaměstnaní tak, že velkou část svojí práce mohou vykonávat na dálku. A často už ani není nutné navštěvovat osobně obchodníka, zboží lze jednoduše objednat a nechat si ho doručit až domů. K doručování nejspíš už brzy budou sloužit i drony. Lidé se ve větší míře věnují sportům v tělocvičnách, včetně lezení na stěně, a běhají poblíž svého bydliště. Virtuální realita, která si ve společnosti postupně získává své místo, nám umožní navštívit nejzajímavější místa na světě, včetně vnímání zvuků a vůní, aniž bychom museli vstát z pohovky. Demoule zmiňuje, že spisovatelé vědeckofantastické literatury předvídali tuto postupnou imobilizaci lidstva již v padesátých letech 20. století. Například u Isaaca Asimova žijí obyvatelé jeho planety Solárie (z knihy Nahé slunce) každý ve svém domě a kromě občasného setkání za účelem rozmnožování se navzájem nevídají. Můžeme namítnout, že ve srovnání s minulostí je dnes cestování celkově rychlejší, levnější a dostupnější pro větší počet lidí, což vedlo k dramatickému nárůstu počtu cestujících po celém světě. Rozhodně dnes lidé díky tomu cestují mnohem více než před sto lety, pokud jim to právě neznemožní nějaká pandemie. A ti, kteří svoji práci vykonávají přes počítač na dálku bez ohledu na to, kde se právě nacházejí, naopak díky tomu mohou cestovat o to více a nevázaněji.

Obecně ale Jean-Paul Demoule připouští, že minimálně vynucená migrace bude pokračovat tak dlouho, dokud budou existovat války, diktatury a přírodní katastrofy. Ovšem ani tito migranti nejsou, nebo alespoň nechtějí být doživotními nomády: ve skutečnosti si pouze přejí, aby se mohli znovu usadit na přívětivějších místech, kde by jim nehrozila smrt nebo hlad. K jejich oddémonizování by mohla recenzovaná publikace přispět, pokud by se dostala do správných rukou.

Na rozdíl od zmíněné knihy Migrace: stěhování lidstva od pravěku po současnost, jejíž česká verze silně trpí nevydařeným překladem, je recenzovaná publikace přeložena solidně – však ji také vydalo nakladatelství Lingea, které se až dosud zaměřovalo hlavně na knihy lingvistické, a dokonce i na překladatelské služby. Je potěšitelné, že se Lingea rozhodla začít přispívat také k migraci kvalitních non fiction knih z jedné jazykové oblasti do druhé.