Ten komiks mate už samotným názvem. Kdo si dá tu práci a pokusí se vypátrat, co znamená slovo bibendum, po čase zjistí, že pochází z latinského úsloví nunc est bibendum, což lze přeložit „teď je čas k pití“, a bibendum by tedy měl být onen čas k pití, případně čas na přípitek. Ale přestože má velkolepé komiksové dílo francouzského kreslíře Nicolase de Crécyho (*1966) mnoho prvků delirijních stavů, alkoholu se v něm nevypije nijak nápadně mnoho, ba ani ničeho jiného.

Názvem čtenářovo zmatení nikterak nekončí, protože děj, který autor na téměř dvou stech stranách rozměrného formátu (C4) vypráví, je jako celek dosti nesourodý, nesouvislý a vzpírá se běžné logice. Zaskočený čtenář se dlouho snaží dešifrovat nějaký centrální děj, ale postupně se ukáže, že to nejde, že Nebeský bibendum (Le Bibendum céleste) je sledem bizarních scén a obskurních postav spletených do nepřehledného chomáče. Namísto toho, aby autor postupně odkrýval zákonitosti svého fantaskního světa a příběhu, který do něj umístil, dál a dál vrší nové postavy, obrazy a scény. Když budeme hledat pomoc u forem uměleckého oboru, k němuž má komiks možná nejblíže, pak před sebou na rozdíl od převládajících komiksových próz máme básnickou skladbu – plnou metafor a úchvatnou ve svém stylu, tedy v kresbě, která u de Crécyho často přechází do malby. Česky loni vyšel komiks Řeka (2013) italského kreslíře Alessandra Sanny, jemuž by slušelo označení lyrická báseň, Nebeský bibendum je oproti tomu živelnější postmoderní epická skladba.

Je to nejspíše dáno i tím, že první díl de Crécyho série, již české nakladatelství Meander vydalo vcelku, vyšel už v roce 1994 (další dva díly následovaly v letech 1999 a 2002, pohromadě ve Francii vše vyšlo až v roce 2013), tedy v době, kdy okouzlení postmoderním stylem vyprávění vrcholilo, zvláště pak ve Francii, okouzlené filmy Leose Caraxe nebo Andrzeje Żuławského, které nám dnes mohou připadat přepjaté a teatrální, ale ve své době na ně mnozí včetně autora této recenze zírali fascinováni. I Nebeský bibendum má v sobě onen rozmach, velké, především výtvarné gesto, které čtenáře strhává ke čtení. A to gesto je výrazně postmoderní v citaci velkých evropských malířů první poloviny dvacátého století: vidíme tu Munchovy postavy bez kontur a ve výrazných, sytých barvách, občas zahlédneme figuru jako od Gustava Klimta (jistěže v hrubší, živelnější verzi), nejčastěji však de Crécy vychází z prací německých expresionistů. Odpovídá tomu i zasazení do fiktivního světa s převládající architekturou, kostýmy a předměty z první poloviny minulého století, byť jde o svět fantastický, s některými prvky současnými (respektive současnými v roce 1994).

Jen zatvrzelý realista a materialista zůstane nezasažen erupcí fantazie, již de Crécy na čtenáře hrne. Začíná to antropomorfizovaným tuleněm Diegem, který se jednoho dne vylodí v New Yorku nad Seinou, kde se jej ujme skupinka potrhlých profesorů a umane si, že mu dopomůže k zisku Nobelovy ceny lásky. Pokračuje to Belzebubem, jenž si naivního Diega vybere, aby na něm demonstroval převahu pekla – všemocný ďábel má podobu zakrslíka v kostkované zástěře, což ale jeho autoritu mezi ostatními démony nijak nesnižuje. A valí se to dál a dál: mluvící hlava, která cestuje na hřbetě zamilované prasnice, inteligentní psiska, jejichž exkrementy posloužily ke stavbě celého města, či muž složený ze stovek miniaturních lidiček. De Crécy má nápadů vskutku dost, dokáže na nich vybudovat působivé scény, nicméně příběh samotný se za všemi těmi bizarnostmi, texty písní a básnickými i filozofujícími dialogy a vypjatými i groteskními scénami ztrácí. Nebo – abychom byli upřímní – nezdá se, že u vzniku komiksu nějaký příběh byl, nanejvýš záměr a motivy postav.

Ve třetím díle se autor přece jen trochu ukázní, kresba i příběh jsou o něco přehlednější, víc to dává smysl a vše se jakžtakž uzavírá, byť nějakou pointu budeme opět hledat marně. Ale zase jako by tomu chyběla ta živelná erupce fantazie z dílů předchozích. A právě díky ní je Nebeský bibendum tak strhující a unikátní, jakkoliv postupně trochu zklamává.