Americký spisovatel Anthony Doerr (nar. 1973) se zapsal do povědomí čtenářů především v loňském roce, kdy byl za svůj román Jsou světla, která nevidíme oceněn Pulitzerovou cenou. Tento úspěšný román, zasazený do historického rámce druhé světové války, zcela zastínil autorova předchozí díla, tedy prvotinu – sbírku povídek Sběratel mušlí (Shell Collector, 2002), která letos vychází v českém překladu, román About Grace (O Grace, 2004), memoáry Four Seasons in Rome (Čtyři roční doby v Římě, 2007) a sbírku povídek Zeď vzpomínek (Memory Wall, 2010), kterou letos na jaře vydalo nakladatelství MOBA.

Autorův zájem o historii, jehož důkazem není jen dokončené studium historie na Bowdoin College v mainském Brunswicku, ale i poutavý popis prostředí okupované Francie za druhé světové války v bestselleru Jsou světla, která nevidíme, se projevuje v trochu pozměněné formě i ve sbírce povídek Zeď vzpomínek. Na konci románu Jsou světla, která nevidíme autor nabízí čtenářům obraz světa, ve kterém nad hlavami žijících lidí poletují duše zemřelých, střípky jejich života a vzpomínky, a připodobňuje vzduch ke knihovně, obsahující záznamy prožitých životů. K této obecné úvaze v závěru knihy se dostal skrze nástin osobní historie hlavních hrdinů románu. Poukázal tedy na fakt, že ony velké dějiny jsou tvořeny právě jednotlivými životními příběhy a vzpomínkami. Tuto myšlenku autor podrobně rozpracovává v sedmi povídkách sbírky pojmenované podle úvodní povídky.

Tato emblematická povídka, která již svým názvem odkazuje na ústřední téma celé sbírky, je zasazena do více či méně vzdálené budoucnosti, kdy bude možné uměle zasahovat do podvědomí člověka, vyextrahovat z něj vzpomínky, uložit je na datový nosič a nahradit je vzpomínkami někoho jiného. Doerr varuje, že v přetechnizované budoucnosti se právě vzpomínky, tedy něco, co je osobní a obvykle nebývá předmětem obchodu, stanou jednou z hlavních poptávaných položek, a dokonce budou častým cílem krádeže a dobře zpeněžitelným artiklem na černém trhu. Zároveň v povídce nalezneme obraz skutečné zdi, na které jsou zvěčněny vzpomínky postarší vdovy, trpící Alzheimerovou chorobou, přičemž tato zeď se (spíše v metaforické rovině) objevuje i ve zbylých povídkách. V nich autor naznačuje, jak důležité je mít kolem sebe právě tuto imaginární stěnu, kterou si během života stavíme a která nám připomíná, čeho jsme dosáhli a co naopak ztratili. Inspirací první povídky, ale i inspirací tématu celé sbírky je Doerrova babička, která trpěla demencí a ve stáří žila s jeho rodinou. Autor říká, že při psaní sbírky cítil nutkání zamyslet se nad problémem ztráty vzpomínek, a tedy i ztráty osobní identity vůbec. Ve druhé povídce s názvem Milujte se a množte se se mladý manželský pár téměř desítku let pokouší zplodit potomka, což se nedaří ani po absolvování procesu umělého oplodnění. Doerr velmi dobře vykresluje vnitřní pohnutky dvojice hlavních postav, uvědomujících si, že jejich oboustranná sterilita zamezuje dalšímu předávání genetické informace, a tudíž i pokračování odkazu a rodové paměti. Podobným problémem se autor zabývá i v povídce Vesnice 113, kde není v sázce jen pokračování rodové paměti, ale paměti celé vesnice, jejíž historie a tradice mají být navždy pohřbeny pod hladinou nově vybudované přehrady. V této povídce je navíc čtenář přenesen ze Severní Ameriky do komunistické Číny a prostřednictvím postav matky a jejího syna, který pracuje pro vládní společnost pověřenou zatopením oblasti, je mu nenuceně a v náznacích umožněno nahlédnout do života v totalitním režimu. Českému čtenáři navíc tato povídka jistě hned v začátku připomene zdejší režim padesátých a šedesátých let a násilné zásahy do krajiny a demografického vývoje, například zatopení vesnic nebo umělé osidlování pohraničí. Zvláštní důraz pak autor klade na vztah člověka k místu, kde vyrůstá a kde jeho rodina žije již po celé generace.

Téměř všem povídkám také dominuje motiv smrti jako okamžiku, kdy dochází k nenávratné ztrátě vzpomínek. Například hlavní hrdina povídky Hlubina se rodí se srdeční vadou a lékaři mu sdělují, že má šanci dožít se nanejvýše šestnácti let. Matka ho úzkostlivě opatruje, ale po její náhlé smrti se Tom rozhodne žít, zajistit si co nejvíce vzpomínek a užít si svůj časově velmi omezený díl života. Autor tak naznačuje, že nezáleží na délce, ale na kvalitě života. V povídce Život po životě zase Židovka Esther prostřednictvím rozhovorů se svým vnukem, studentem historie, vypráví svůj život, především mládí, které za druhé světové války prožila v hamburském sirotčinci. V této povídce autor zdůrazňuje, jak stálé a pronikavé jsou traumatické vzpomínky z mládí ve srovnání s těmi, které člověk získá až později. Zajímavá je také postava vnuka, jelikož v mnoha ohledech připomene samotného autora, který si též uvědomuje, jak důležité je uchovávat paměť a předávat ji dál. V povídce Demilitarizovaná zóna je čtenář opět přenesen zcela jinam, do období korejské války, kde se hlavní hrdina, posílající dopisy domů, neustále ocitá v ohrožení života, a tak jeho dopisy nutí jeho samotného i jeho rodiče vzpomínat.

Stejně jako o románu Jsou světla, která nevidíme můžeme i o Zdi vzpomínek mluvit jako o díle postmoderním. Jednotlivé povídky autorovi slouží jako cihly, z kterých ovšem nestaví jednolitou zeď, ale pestrou příčku, na které si můžeme prohlédnout téma paměti i vzpomínek ze všech stran. Doerr se totiž v povídkách neomezuje pouze na jedno prostředí a čas, ale zavádí nás do různých koutů světa a do různých časových období. Pozoruhodná je také rozmanitost postav, se kterými se čtenář ve sbírce seznamuje, v jedné povídce je hlavní postavou například učitel biologie a v jiné chudý pomocník v domácnosti. Za povšimnutí stojí i způsob vyprávění, který autor volí v jednotlivých povídkách. Někdy se jedná o retrospektivní vyprávění člověka na sklonku života, jindy zase o fragmenty života, vyprávěného skrz dopisy nebo dialog. Povídky se také vyznačují rozdílnou délkou, například první povídka čítá téměř sedmdesát stran a stejně jako ostatní delší povídky je členěna na kratší kapitoly, z nichž každá nese popisný název, což připomene autorův dosud nejúspěšnější román. I toto roztříštění jednolitého vyprávění přispívá k autorovu obrazu paměti jako mozaiky složené z jednotlivých vzpomínek. Hlavní téma celé sbírky tak záměrně jde ruku v ruce s její formální strukturou a stylem vyprávění.

V neposlední řadě je třeba vyzdvihnout, jak Doerr dokáže udržet napínavost děje a zakončit povídky pointou nebo podněty nutícími čtenáře k zamyšlení, podobně jako tomu bylo v románu Jsou světla, která nevidíme. Vzhledem k této skutečnosti a výše zmíněné charakteristice autorova stylu tedy lze podotknout, že právě psaní povídek spisovateli dopomohlo ke zdokonalení osobitého rázu jeho psaní. O kvalitě autorových kratších próz navíc svědčí i fakt, že první sbírka povídek s názvem Sběratel mušlí i sbírka Zeď vzpomínek získaly několik literárních cen, například New York Public Library’s Young Lions Fiction Award nebo Sunday Times EFG Private Bank Short Story Award (za povídku Hlubina). Nezbývá tedy než čekat, jak se autor ve svých následných románech nebo povídkách vyrovná úspěchu románu Jsou světla, která nevidíme a zda zůstane stále fascinován tématy dějin a paměti.