Za této situace jsem si znovu přečetl oněch zhruba třicet stránek toho, co měl být román, který jsem začal psát, než mi pan Victor Marques da Costa přišel vyprávět ten svůj neuzavřený příběh. Zůstanou do zásoby. Kdoví, možná ještě budou moci být nakonec užitečné. Only connect, jak již říkával ten druhý.

Vraťme se mezitím o kousek zpátky, k předvečeru Vánoc roku 1989, kdy Lenia Nachtigal přešla na druhou stranu stržené berlínské zdi.

Již jsme viděli, že to byla praktická mladá žena, důsledná i v neopatrnosti. Než skočila s milencem do postele, vždycky si pečlivě složila na židli šaty. Dodržovala zákony, aby se od nich mohla odchýlit. Před odchodem se jí dokonce podařilo získat nějaké západoněmecké marky. Muselo to být obtížné, neboť jejich legální zásoby podléhaly kvótám a ty ilegální již byly vyčerpány. Proto s sebou neměla moc peněz, jen nějaké do začátku, tak na jeden dva týdny.

Tak dobrá. Kam asi šla a jaké byly její nejbližší plány? Západní Berlín jí nestačil, byl by mohl sloužit jedině jako základna pro vzdálenější končiny. Portugalsko by případně nebylo mimo její představy -- ta země skrytých samohlásek, ono ne-místo, které pro ni vymyslel Otto, budoucnost minulosti, kterou přenesla na svého neuzavřeného Victora. Ale ne hned, možná potom. Minulost musela být odložena po budoucnosti.

Domnívám se rovněž, že Lenia hned nepřemýšlela o své profesionální kariéře, ačkoliv věděla, že bude muset brzy rozhodnout, jak v ní pokračovat. Nebo jestli v ní bude skutečně chtít pokračovat. Znepokojivá zkušenost Traviaty včetně jejího neobyčejného úspěchu, vše, nač se dlouze a pracně připravovala a čím se v povědomí sebe sama stala, se smíchalo se vším ostatním, co se v těch týdnech událo v ulicích Berlína. Její osobní ambice se v těch událostech rozplynuly, nasměrovaly ji jinam, staly se pro ni zřejmě čímsi, co musí být dočasně odloženo, nebo čeho se musí dočasně zřeknout, aby se jí mohlo přihodit něco jiného. A po tom zřejmě nyní toužila, být jiná na vzrušujících cestách tam, kde to neznala a nevěděla, zda se bude moci odtamtud vrátit.

A ten zápal plic? Došlo k němu ve Vídni, kam možná jela, aby měla kontakty s lidmi od opery? Ne, už jsem se rozhodl, že opera je na nějakou dobu odložena. Možná Paříž. A Paříž ze dvou praktických důvodů. Prvním je, že znám Paříž lépe než Vídeň, a je tedy pro mě snazší vyprávět, jak to bylo. Tím druhým je, že tam žije hodně Portugalců, a byla by tedy mohla navázat nějaké kontakty, jež by jí usnadnily budoucí odchod do Portugalska, pokud by se tak rozhodla. A kromě toho by se to také hodilo, neboť by mi to umožnilo ponechat v latentním stavu implicitní vztah s fantazií Victora Marquese da Costa o tom strojeném francouzském řidiči. Jestliže se stane užitečným, zůstane ve hře. Pokud bude přebytečný, nikdo si toho nevšimne.

Jako každý dobře informovaný zahraniční intelektuál, neznalý plutokratických změn na levém břehu, zamýšlela Lenia usadit se v malém levném hotýlku v šestém či pátém obvodu, ale ceny jí rychle vytouženou existenci znemožnily. Šla nahoru po Rue Monge, a když přešla hranici do Gobelins, narazila nakonec v jedné příčné uličce před Place d´Italie na jeden přinejmenším přijatelného vzhledu. Tlustý Alžířan v recepci si ji úkosem prohlížel, odhaduje možnosti.

„Ta collègue est déjà lá. Chambre quatre. La tienne est la cinq, de l’autre côté du couloir. Le patron va bientôt arriver. Dépêche-toi.“

Kolegyně? Šéf? Pospěš si? Entschuldigung! Lenia nechápala, ale byla již unavena hledáním hotelu, vzala si od něj klíč, vyšla po schodech a spěšně, aby mohla využít zbytku odpoledne, uložila svých pár zavazadel do plastových polic. Když sešla dolů, předpokládaná sousedka z protějšího pokoje stála v recepci a vysvětlovala Alžířanovi, že o žádné kolegyni ani o nějakém šéfovi nic neví.

Obě se tomu nedorozumění zasmály, když je pochopily, a náhle znepokojený recepční se omlouval s uctivým vykáním a oslovením slečno. Nedorozumění vzniklo tak, že je považoval za jiné dvě ženy, šéfovy známé. Které, jelikož to nebyly ony, mají přijít každou chvíli. Nevadilo by jim tedy, kdyby sdílely společně jediný zbývající pokoj v posledním patře? Kdyby jim to lépe vyhovovalo, zařídil by to tak, aby měla každá svoje lůžko místo manželské postele, která tam stojí. Bylo by to od nich laskavé, s šéfem je to těžké, très difficile, určitě by ho vyhodil, tuhle noc by neplatily a mohou zůstat, jak dlouho chtějí, on jim osobně do toho pokoje přestěhuje věci, nebo jim následujícího dne sežene jiný hotel, blízko odsud, musí to pochopit, nejenže by přišel o místo, ale šéf je, když všechno není, jak on chce, hrozný, très difficile.

Ta z protějšího pokoje se prostě zeptala:

„Sans payer?“

„Ano, nepochybně, určitě zadarmo.“ Řečeno samozřejmě francouzsky.

A pak řekla Lenii také francouzsky:

„Tím bychom měly na dobrou večeři… ça te va?“

Lenia byla pro a pomyšlení na dobrou večeři v mrazivé lednové noci se jí po všem tom strádání a trmácení posledních dní také zamlouvalo. Koncem měsíce jí začínaly docházet peníze, ta neznámá přibližně jejího věku vypadala, že je všechno to, čím ona nebyla, ale proto o nic méně sympatická, právě naopak, a podmínky nebudou horší než v době, kdy mívala v Berlíně spolubydlící. Onen obávaný Alžířanův šéf by mohl klidně být obchodník se ženami, všechno tomu napovídalo, ale pokud budou dvě, mohly by se lépe bránit. Konečně proč ne?

Ta druhá také měla volný zbytek odpoledne i večer, druhého dne ráno měl přijet její otec, ale ne, kdepak, ten nebude bydlet v tomhle hotelu ani v žádném jiném podobném, ona a otec mají každý svůj život, otec nesouhlasí s tím jejím, pěstuje kult pohodlí v luxusních hotelech a do Paříže přijede, aby se ji pokusil spasit před ní samotnou.

Procházka po nábřeží Seiny byla příjemná, ale chlad jim zabránil v delším rozhovoru. Lenia občas nakoukla do stánků antikvářů, ta druhá chtěla komentovat erotické rytiny a žertovné pohlednice.

Večeře v malém tradičním bistru v Rue Dauphine také nebyla vůbec špatná, a dokonce i střídmá Lenia si s potěšením vychutnávala dobrou měšťáckou kuchyni. Ta druhá předpověděla budoucnost:

„Ale uvidíš, zítra budeme mít ještě lepší večeři s otcem. Necháme ho po tom dlouhém letu přes den spát a k večeru si vyrazíme společně. Tykala jí, ve francouzštině ji oslovovala tu. „Nevadí ti to, že ne? Mně to tak víc vyhovuje. A poslyš, jak se vlastně jmenuješ?“

„Lenia.“

„To není možné! Já taky! Jako bychom byly sestry. Ne, víc než sestry! Jsme si i podobné, nemyslíš? Já jsem jen snědší než ty. Jsem Brazilka, víš? Po otci. Odkud byla matka, nevím.“

„Takže taky mluvíš portugalsky! Já taky.“

A tak přešly od francouzštiny, v níž byly obě cizinkami, k portugalštině, v níž jedna z nich nebyla, ale která se stane jejich společným jazykem. Druhá Lenia navázala bez znatelné pauzy na to, co začala vyprávět o otci, nyní označovaném jako „tatínek“, a od oslovování ty k você – neméně intimní brazilské formě tykání:

„Víš, tatínek je turecký Brazilec z Palestiny. Syřan nebo něco takového. Občas mluví o cedrech a říká, že už tam nejsou.“

„Takže je Libanonec.“

„Fakt? Ty znáš Libanon?“

„Ne, ale… Znala jsem lidi, kteří tam pracovali na ambasádách.“

„Já jsem to nikdy nechtěla přesně vědět. Proto radši říkám, že je otec Turek. Protože podporuje zájmy Palestiny. Pořád mluví o právu na půdu, stejném, jaké mají bezzemci v Brazílii. Chtěl by, abych se taky zapojila, zahalovala si hlavu a všechno ostatní. Ne, to není pravda. Tatínek o náboženství moc nemluví. A o zahalené hlavě nikdy. Při tom, jaké je v Brazílii vedro, by to ani nešlo. Hlavně v Riu. Ale posílá jim peníze. A povídá, že jestliže Izrael má peníze, Palestina je má taky. Že to jsou všichni stejní lidé. Že půda se musí rozdělit. Tatínek má dovozní a vývozní firmu. Moje matka musela mít světlou pleť jako ty. Ale já ji nikdy nepoznala. Nikdy jsem neměla matku. Myslím, že otec si jednou jednu dovezl, rychle mě zplodil, a pak ji zase vyvezl. Aby mě měl jako zisk jen pro sebe, víš, jak to chodí, ne? Anebo utratil, co ho stála, a nic nezbylo. Nebo to, co zbylo, zahodil. Nejspíš to poslal chudým v Palestině. Takže jsem napůl Turkyně. I když to tak nevypadá, že ne? My dvě jsme si myslím dokonce podobné, jenže já jsem snědší. Jsem Lenia Benamor. V turečtině bylo naše příjmení nejspíš Ben nebo Ibn a něco, ale v Brazílii se z toho stalo Benamor.“

„Krásné jméno, Lenia Bom Amor, Dobrá láska… Ale není to snadné, že? Dobře milovat.“

Lenia Benamor možná věděla a možná nevěděla, že částice Ben označuje vztah k otci, něčí syn“, ale líbil se jí výklad nové přítelkyně.

A ta jí na oplátku sdělila:

„Já jsem Nachtigal. Nacht znamená noc.“

„Tatínek je Almir. To prý v arabštině znamená princ. V Brazílii to ale je jako kterékoliv jiné jméno, neznamená to nic. Je to obyčejné jméno. Ale v turečtině to znamená, že je princ. I když už není, chápeš? Protože se stal brazilským Turkem.“

„Já nevím, kdo byl můj otec.“

„Vážně? Tak to se doplňujeme. Můžeme si to vyměnit.“

„Jsem si jistá, že co se týče matky, určitě by sis to se mnou vyměnit nechtěla.“

„A já nevím, jestli bys chtěla mého otce. Takže tohle je ta naše výměna. Vyměníme si moji matku za tvého otce. Vyměníme si to, co nemáme. Tím obě získáme. Odešla jsem z domu, hned jak jsem mohla. Tatínek byl příliš majetnický. Chtěl mě jen pro sebe, a já to nevydržela. Odešla jsem s jedním Portugalcem do Lisabonu. Ostatně, ty mluvíš s jejich přízvukem.“

„S přízvukem jazyka země se skrytými samohláskami.“

„No to je roztomilé! Ale je to přesně tak, že jo? Jsou úplně zavřené.“

„To ty ne. Vyslovuješ samohlásky spíš italsky, víc jako v opeře.“

„Máš ráda operu? Tatínek taky.“

„Učila jsem se zpívat. Jsem zpěvačka…“

„Vážně? Já ráda tančím. Uvidíš, jednou spolu vystoupíme v nějaké show. The Lenia sister. Ty budeš zpívat, a já tančit.“

„Jenže, víš…. Hlas operní zpěvačky…“

Ale to Lenii Benamor nezajímalo. Zalíbila se jí ta analogie se samohláskami a pokračovala v ní:

„No jo, v Brazílii se samohlásky roztáhly vedrem. Potom mě ten můj omezený Portugalec omrzel a odjela jsem do Paříže. V Riu to byl úplně jiný člověk, otevřenější, ale v Portugalsku se zase uzavřel jako ty samohlásky. Jeho rodina měla snobské manýry. Po karafiátové revoluci odešli do exilu do Brazílie. Karafiáty pak zvadly, jeho rodina se vrátila a on se později stal advokátem Brazilců v Portugalsku. A vidíš, on taky zvadl, jako ty revoluční karafiáty. Otevřel si kancelář a zavřel si samohlásky.“

Ale podle ní to nebyla otázka politiky, politika ji nezajímala, tu přenechávala otci. Konečně v Brazílii byla vojenská diktatura, a v Portugalsku vojáci podnítili revoluci proti diktatuře. Tudíž v tom problém nebyl. Podle ní nebyl problém v Brazílii, nýbrž v Portugalsku. V představě, jakou mají Portugalci o Brazilcích, hlavně o brazilských ženách. Nebo alespoň tamten Portugalec, jelikož ne všichni, které poznala, s ní jednali jako s Brazilkou z televizního seriálu. Jako s nějakou brazilskou zadnicí. Tamten s ní tak začal jednat poté, co se v Portugalsku úplně uzavřel. Jako by pořád chtěla spát se všemi ostatními chlapy. Začal být žárlivý, majetnický, kontroloval ji, hotový ajatoláh, mnohem horší než její otec. Otec jen tak vypadal. Nebo takový chtěl být, ale ona to nedovolila. Ne ten Portugalec, její otec. Ale ten Portugalec taky, a ona to taky nedovolila. A i kdyby chtěla lézt po každém chlapovi, kterého by se jí zachtělo, co je na tom zlého? Není to snad její tělo? Není to snad její zadnice?

„Ale tady v Paříži jsem už tu mizérii nevydržela. Zkusila jsem být dokonce taková, jak říkal ten Portugalec, byla jsem la brésilienne tančící u tyče, pole dancing bylo to nejsnazší, ráda tančím, nejhorší bylo, že to nebylo jen s tyčí a ani to nebyl jen tanec, už jsem to nevydržela a napsala jsem otci, poprosila jsem ho o peníze: Dr. Almir Benamor, Dovoz a vývoz. Místo aby je poslal bezzemkům v Palestině. Já jsem byla taky bezzemek. Neposlal mi peníze, ale přiletí brzy ráno. A ty mi pomůžeš. Zítra s ním obě půjdeme na večeři v burce.“

Tohle všechno vyprávěla Lenia Benamor své nové přítelkyni, dokud neusnuly na chatrných pohovkách, které Alžířan postavil jednu vedle druhé v ledovém podkroví s netěsnícími okny, poté, co souhlasily, že budou pokoj sdílet. Důležitější než to, že se mohla svěřit – a poprvé pociťovala, že může bez zábran – bylo, že u Lenie Nachtigal cítila porozumění sestry, kterou nikdy neměla ve svém osamělém dětství jedináčka bez matky.