Postmoderně žánrově nejednoznačný, do značné míry experimentální a strukturně poměrně složitý Macedův román lze číst také jako variaci na zdánlivě banální téma lásky.
„Vraťme se mezitím o kousek zpátky, k předvečeru Vánoc roku 1989, kdy Lenia Nachtigal přešla na druhou stranu stržené berlínské zdi...“
Kapitola první: „Vypadalo to, že to bude dlouhá noc. Ale já už jsem přece souhlasil, řekl jsem mu, ať přijde. A dokonce že jestli tu potřebuje přespat, máme ten pokojík nahoře. S japonskou pohovkou, která se dá rozložit na lůžko...“
Za každou zdí najdeme paralelní svět: k hlavním motivům tohoto románu patří vedle ženy zejména zdi a hranice, jejich neprostupnost, relativita omezenosti prostoru. Prostřednictvím překladu knihy, jejíž příběh lze označit za přehlídku nejednoznačnosti, se českým čtenářům poprvé představuje portugalský spisovatel Hélder Macedo.
Román plný falešných stop a záměrných odboček, text, který je nutno číst jinak než běžné zpracování lineárního příběhu. Milostný příběh hlavní dvojice, portugalského diplomata Victora a německé zpěvačky Lenii, je totiž v knize pouze okrajovou záležitostí. Hélder Macedo ve svém díle ukazuje, že literatura umožňuje pochopit to, co se nestalo. A poté vzpomínat, jako by se to bylo stalo.