Spisovatel Joe Hill vstoupil do literatury docela výrazně: sbírka povídek 20th Century Ghosts z roku 2005 (česky v roce 2013 vyšla její rozšířená verze pod názvem Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy) posbírala několik žánrových cen a příznivé recenze. Jistěže to nebyl tak výrazný debut, jaký měl před třiatřiceti lety jeho otec Stephen King s románem Carrie, ale i tak to posílilo dost nadějnou kariéru mladého spisovatele. Ten se rovnoměrně věnuje literatuře i komiksu, nedávno nakladatelství Comics Centrum zkompletovalo jeho vydařenou hororovou sérii Zámek a klíč.

A zhruba ve stejnou dobu vydalo také Plášť. Joe Hill je uvedený na obálce největším písmem, jeho podíl na komiksu však nebyl velký, jestli vůbec nějaký. Scenárista Jason Ciaramella prostě použil jeho stejnojmennou povídku právě ze zmíněné debutové sbírky. Vybral si ji zřejmě proto, že její děj na komiksy přímo odkazuje: vypravěč Erik je vášnivý čtenář superhrdinských komiksů a při jedné klukovské hře přijde na to, že díky svému odrbanému „superhrdinskému“ plášti může létat. Zjistí to bohužel jen na okamžik, protože záhy se špatně spíchnutá látka přetrhne, kluk spadne a ošklivě se zraní. Plášť nicméně jako dospělý znovu najde a může si plnit klukovské sny o superhrdinech. Jenže – a nyní pozor, spoiler – namísto zachraňování lidí svou nadpřirozenou vlastnost zneužije. To překvapivé zneužití je pointou povídky, která i díky tomu, že Hill učinil Erika vypravěčem, převrací klasický stereotyp outsidera, který s nabytou superschopností posílí a obhájí dobro a altruismus v sobě. Erik se zachová přesně naopak.

Obsah povídky je nicméně obsahem jen jedné z celkem devíti kapitol komiksu. Jeho dvě části se skládají z Erikova příběhu, který scenárista Ciaramella rozvíjí a doplňuje, a z předcházejícího příběhu jeho otce, kde se Ciaramella docela neotřele pokouší vysvětlit, kde se v plášti vzala jeho kouzelná moc. Nekompromisní jatka z vietnamské džungle přitom naznačují zásadní posun, k němuž při adaptaci došlo: jestliže Hillův Erik se stane padouchem, protože k tomu dostal příležitost, v komiksové verzi má vinu na jeho proměně i plášť samotný, řekněme v duchu Tolkienova prstenu. Už jeho otce posedne zuřivá touha pomstít pobité kamarády z jednotky, Erik si pak v prostředí amerického města začne vyřizovat účty s těmi, o nichž má pocit, že mu v minulosti ublížili, tedy především s těmi nejbližšími. Ciaramella samozřejmě Erika neomlouvá, ale posun to je. Ve čtyřech kapitolách pokračování původní povídky navíc opouští původní Erikovu perspektivu a sleduje děj bez přímého vypravěče, což bylo asi nutné, nicméně původní působivost se z toho vytrácí, zůstává mírně nadprůměrná komiksová akční historka s několika efektními vraždami. Obzvláště vynalézavý nápad měl Ciaramella se způsobem likvidace dvou dotěrných policistů, které Erik odstraní tím, že jim do kabrioletu spustí rozzuřeného grizzlyho, kterého odnesl ze zoologické (jak se mu přitom podařilo ohromného medvěda odtáhnout, když plášť mu dává jen schopnost létat, nikoli nadlidskou sílu, to už autor pohříchu neřeší). A na rozdíl od povídky končí vše happy endem. Jednoho trochu potměšile napadne, že si to třeba vymínil Joe Hill, aby mu jeho povídku už nikdo dál nerozmělňoval...

Kreslíři Zach Howard a Nelson Daniel (první kreslil vietnamské bojiště, druhý současnost) představují precizní střední proud: charakterizují je srozumitelné, výrazné a dynamické linky a perfektní zvládnutí lidské postavy ze všech perspektiv. Howard je trochu konvenčnější, na Plášti 1969 je výrazná práce s barvami (což je ale dílo Nelsona Daniela), mimořádnou působivost má především závěrečná kapitola v odstínech temně rudé. Daniel oproti tomu zajímavě pracuje s různým znečištěním: dává si záležet na Erikově otrhaném, špinavém a celkově zanedbaném zevnějšku, využije kdejaké příležitosti k tomu, aby do detailů rozkreslil cákanec krve a slin po úderu pěstí do tváře, tříštící se sklo nebo porcelán, případně rozpadající se most, do kterého narazilo letadlo. Erik vyhlíží nejspíš o něco démoničtěji, než bylo Hillovým záměrem, ale to už jsme zase zpátky u pláště a jeho nadpřirozeného vlivu.

Komiksový Plášť není špatný. Ale Hillova povídka byla uzavřena přesně tak, aby získala co největší moment překvapení. V jejím před- i pokračování takový moment chybí. Zůstává standardní nadsazený komiks, ne hloupý, ale ani nějak zvlášť výjimečný.