Jako všechna francouzsky psaná literární díla ze severoafrického prostředí se také román Kamála Dáwuda Meursault : contre-enquête vyznačuje užitím lokálního lexika, odrážejícího specifickou realitu oblasti. Vedle arabských či berberských vlastních jmen a geografických názvů se v tomto případě jedná o nejrůznější prvky materiální, duchovní a sociální kultury (chahid, djellaba, el-hadj, haram, kachabiyate, aïd, djounoud aj.) či užití náboženských formulí a jiných frází přímo v arabštině a jejím alžírském dialektu. Tyto exotické prvky mají v textu podpořit autenticitu vyprávění vypravěče-Alžířana a jako stylistický prostředek také podtrhují kolorit místa. Mnohdy je jejich užití motivováno nikoli neexistujícím protějškem ve francouzštině, nýbrž spíše jen dodáním citového zabarvení (zoudj – dvojník, m’ma – matka, armala – vdova, chahid – mučedník). Při analýze textu je možno takových prvků nalézt kolem padesáti, z nichž některé (jména, názvy apod.) se často opakují. Lze tedy říci, že vzhledem k nevelkému rozsahu díla představují kvantitativně významnou složku textu.

Tyto exotické prvky představují pro českého překladatele nelehkou výzvu hned z několika důvodů. Mezi nimi je to především problém transkripce a odlišných presupozic u francouzského a českého čtenáře. V prvním případě se překladatel nemůže spoléhat na francouzský přepis, jejž zvolil autor, neboť je velice přibližný, nejednotný a funkční pouze pro francouzštinu, nezohledňuje například výslovnost dlouhých a krátkých samohlásek. Vzhledem k neexistující české transkripční normě tudíž překladateli neznalému arabštiny nezbývá než se poradit s odborníkem a samostatně se rozhodnout, jak dané slovo (či frázi) zapíše, aby bylo čitelné a alespoň přibližně odpovídalo originálnímu znění. V tomto ohledu vykazuje český překlad Alexandry Pflimpflové řadu nedostatků a chyb.

V případě „všearabských“ vlastních jmen a většiny geografických pojmenování arabského původu se v češtině stalo zvykem přepisovat je na základě výslovnosti spisovné arabštiny. Tato tendence je zřejmá i v tomto překladu: názvy Djebel Zendel, Bab el Oued, Sidi Abderrahmane zde česky znějí Džabal Zandal, Báb el-wádí, Sídí Abdarrahmán. Překlad však v tomto směru není důsledný, často se objevují chyby v délkách, místo spisovných samohlásek „i“ a „a“ se někdy vyskytuje dialektální „e“, vypouštějí se zdvojené souhlásky apod. Některá jména a názvy mají striktně spisovnou podobu, některá naopak zachovávají lokální výslovnost, což činí překlad nekonzistentním, např. M’Rabti, Mitidja, Moussa, Haroun, Taïbia, Zoubida, Fatma, Meriem jsou česky uvedena jako Marabtí, Metídža, Músa, Hárun, Tajbija, Zubida, Fatma, Meriem (pro srovnání znějí spisovné tvary následovně: Marábití, Mitídža, Músá, Hárún, Tajbíja, Zubajda, Fátima, Marjam). Zřejmě pod vlivem francouzštiny vznikla chybná podoba jména samotného autora, uvedeného na obálce knihy jako Kámel Daúd. Podle českého úzu přepisu arabských jmen by se sice mělo psát Kamál Dáwud, avšak samotný fakt, že jméno bylo transkribováno, je sporný – autor píše francouzsky, pod jménem Kamel Daoud se jeho knihy vydávají ve Francii i v Alžírsku. Tato varianta by se tedy měla brát jako platná i pro zahraniční vydání autorových knih. 

Podobných nepřesností je v textu více. Na půli cesty mezi jakousi hyperkorektní a hovorovou výslovností zůstává např. rozpačitý přepis popěvku v alžírském dialektu, v jehož českém přepisu nejsou slova zcela správně rozpoznána:

„Malou khouya, malou majache. El-b’har eddah âliya rah ou ma wellach“ (s. 78 originálu)
„Má lu chúja, má lu má džáši? El-bahár edda alejja ráh u má waláši“ (s. 56 překladu)

V tomto případě by přepis měl napodobit lokální výslovnost, jako se o to pokusil autorův přepis do francouzštiny, tedy přesněji např. takto: „Málu chúja, málu ma džáš? El-bhar eddáh alíja ráh u ma welláš.“

Jindy se objevují další chyby vyplývající ze špatné identifikace jednotlivých slov. „Ouled el-assasse“ (spisovně „aulád al-assás“ – synové hlídače) jsou v překladu chybně jako „aulád el-asásí“ (s. 16, 18, 34, 43, 111). Slovo „asásí“ má ale v arabštině zcela jiný význam (je to adjektivum a znamená „základní, elementární“). Na jiném místě je singulár „ould el-assasse“ (varianta spisovného walad al-assás) vinou nepozornosti převeden na plurál, tedy opět „aulád“. Rovněž „vojáci FLN“, v textu jako „djounoud FLN“, jsou v češtině „džunúdové“ (s. 77, 79, 90, 94 a 103), čímž vzniká dvojí plurál, správně by bylo spíše džundíjové, tj. český plurál utvořený od arabského singuláru. Chybně je interpretována nářeční podoba jména H’med, což je spisovně nikoli Hamíd, jak stojí v českém překladu (s. 53), nýbrž Ahmad. Ve výčtu by bylo možné pokračovat.

Co se týče problému převodu reálií, je samozřejmě na místě domnívat se, že český čtenář je s realitou arabsko-islámského světa obeznámen daleko méně než čtenář francouzský. V našem konkrétním případě ale tento problém víceméně odpadá. Cizí slova autor uvádí vždy v kurzivě a vzápětí uvádí přímo francouzský ekvivalent nebo je jinak vysvětluje, což je v překladu (až na výjimky uvedené níže) zachováno.

V několika případech se překladatelka rozhodla alžírské slovo raději nahradit českým, např. výraz M’ma, kterým vypravěč označuje svou matku, překladatelka nejspíš z estetických důvodů nahradila českým „máma“, což je funkční substituce, která ale postrádá lokální a citové zabarvení původního výrazu. Díky zvukové podobnosti přitom mohlo beztak srozumitelné slůvko „m’ma“ zůstat v původní podobě. Další substituci překladatelka volila zde:

„Une autre image: celle du jour de l’Aïd.“ (s. 20 originálu)
„A jiný výjev: ze dne, kdy končil ramadán.“ (s. 15 překladu)

Namísto arabského výrazu pro svátek „‘íd“ (aïd), který zakončuje postní měsíc ramadán, se překladatelka na tomto místě rozhodla pro opis, v daném kontextu vysvětlitelný dobře míněnou snahou přiblížit reálii českému čtenáři, nicméně drobné ochuzení s sebou přece jen nese, neboť zmínka o svátku z překladu úplně vypadla.

Ne zcela v souladu s celkovou koncepcí zachovávat exotické prvky originálu je substituce výrazů roumi a roumia, jejichž význam z kontextu jednoznačně vyplývá. Slovo „rúmí“ se v Alžírsku používalo jako (ne nutně pejorativní) výraz pro Evropany (podobně jako jinde v románu použité pejorativní gaurí). Překladatelka volila jako ekvivalent neutrální „Evropan“ (s. 22), jindy, pro výraz roumia, poněkud expresivnější „přivandrovalkyně“ (s. 47).

K nežádoucímu zobecnění došlo v případě převodu výrazu kachabiyate (str. 62 originálu). Výraz „kašabíja“ označuje typ severoafrického svrchního oděvu z vlny, který nosí v zimě zejména muži. Překlad slovem „dželába“ (s. 45) není přesný a originál ochuzuje. Nelze zde předpokládat, že by výraz „kachabiyate“ byl českému čtenáři méně srozumitelný než francouzskému.

Na výše uvedených příkladech je patrné, že překladatelka cizí reálie konzultovala a snažila se je českému čtenáři srozumitelně zprostředkovat. Omyly a nepřesnosti v transkripci však vyvolávají otázku, zda byla vždy chyba na straně konzultanta. Volba nesprávného přepisu jména autora kupříkladu jednoznačně poukazuje na zásah nearabisty. Nejednotnost přepisu a místy nesprávné převedení reálií arabského Západu se nicméně negativně promítly do jinak slušného překladu, kde specifika alžírského dialektu nejsou korektně zaznamenána a v několika případech jsou úplně setřena.