Příruček, jak se postarat o novorozeně a jak být dobrou matkou, je mnoho. Poradí dokonce i kolik hodin denně máte spát v šestinedělí anebo jestli smíte děťátko líbat. Realita většinou převálcuje veškerá nastudovaná očekávání. Čtenářsky přitažlivější jsou beletristicky zpracované osobní zkušenosti matek a nově také otců. Mají především pobavit a uchlácholit novopečené rodiče, že se v mateřství někdo plácá stejně, nebo dokonce hůře než oni. Autorce románu Mateřská, ale určitě ne dovolená Julii Halpernové se v tomto bodě docela daří. Její snahy o zachycení střípků reality vzešly z rozčarování nad fotkami slavných dokonalých matek zachycených v bulváru, které kojí jako profesionálky, sotva vyjdou z porodnice. Úplnému ztotožnění českých čtenářek s hlavní hrdinkou bohužel brání odlišné sociokulturní prostředí: americké a židovské reálie středostavovské rodiny jsou příliš cizorodý prvek.

Smát se otcům na mateřské je snazší, protože tato role je obehnána řadou stereotypů, s nimiž autoři chytře pracují: u nás třeba Dominik Landsman v populárním Deníčku moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti. Ale matka na mateřské dovolené je katastrofa a uzlík nemohoucnosti, má navíc poporodní starosti sama se sebou, a ty přirozené pudy, jak se postarat o mimino, se někde ucpaly jako mlékovody v kojících prsou. Halpernová popisuje sžívání se s malým uřvaným tvorem, kterého rodila několik hodin a teď s ním tráví hodiny zejména dvěma činnostmi – přebalováním a kojením. Mléka a jiných tělesných tekutin je kniha plná po okraj. Nikterak se přitom nevyhýbá ještě více tabiuzovanému tématu: poporodnímu zotavování vagíny a s ním souvisejícím řešením choulostivých problémů. Jak si dojít zašitá na velkou stranu, co si počít s občasným pomočováním a jak na sex. Špiní tak svatý obrázek dokonalé matky, která o dítě s láskou pečuje, má čistý dům, na plotně koláč; a navrací ji na zem mezi lidi. Partnera těchto intimních detailů také neušetří – ten je už po už docela obvyklé přítomnosti u porodu zatažen do záchodových dobrodružství. Také dialogy s kamarádkami jsou zčásti postaveny na tomto druhu humoru: „‚Jo, já už mám bradavky popraskané a celé krvavé, a to jsem sotva začala.‘ ‚Můžeme si ty bradavky porovnat, až se uvidíme.‘ ‚Jasně. Nebo bych ti mohla poslat fotku přes mobil.‘ ‚Leda pokud já ti můžu poslat foto svý zašitý hráze.‘“

Buzení malého Sama v noci i co hodinu na kojení a podobné strasti mají obecnější charakter a dosah. Není těžké se soucitně smát, když zoufalá Annie přejíždí po Samovi vajíčkem, aby z něj vytáhla zlého ducha a on přestal křičet a spal. Nebo trpět, když jí umírá po mnoha letech společného soužití kocour a ona si vyčítá, že ho kvůli miminu zanedbávala, a v afektu se ptá, proč je Sam tady a kocour, její kamarád, už ne. Autorka vůbec odvážně vynáší na povrch myšlenky, které se matkám mohou honit v hlavě, ale nahlas by se je styděly říct.

Tady ale bohužel ztotožnění pro leckterou Češku končí a začíná antropologický exkurz do života dobře situované americké židovské rodiny nerdů z předměstí, která chodí na komiksové festivaly a hltá seriály typu Buffy, přemožitelka upírů nebo Battlestar Galactica. Součástí mateřství je volba druhého jména a oslava obřízky. Hlavní hrdinka nadto disponuje tetičkami lesbami a babičkou trávící čas v různých ženských volnočasových spolcích, což s sebou nese jeden z problémů na mateřské dovolené, rozesílání hromady děkovných přáníček. Annie jako uklidňující prostředek sleduje teleshopping, a co víc, také přes něj nakupuje, jídlo většinou řeší donáškou. Mateřská dovolená k tomu netrvá dva, tři nebo čtyři roky, ale končí jí po pěti měsících, kdy se vrací do práce – součástí mateřských starostí je tak hledání vhodné chůvy. Vše je završeno šťastným pohádkovým koncem – Annie se sžila se svou rolí matky a stihla to přesně do konce předem naplánovaných pěti měsíců mateřské dovolené.

Mateřská, ale určitě ne dovolená popisuje cestu ženy v (americkou) matku. Chce hlavně povzbudit – na večer, když dítě spí, a rodič poklimbává též, bude tato kniha dobrou přítelkyní.