Reflexe času a rozličných časových jevů patří v poezii k tradičním tématům. Není proto divu, že roční období, respektive jednotlivé kalendářní měsíce coby „podmnožina“ této oblasti jsou jedním z oblíbených námětů básnické tvorby.

Právě dvanáctero měsíců, přesněji řečeno jejich odraz v české poezii, probírá v knize Básnický rok literární historik a pedagog Jiří Poláček. V tuctu kapitol doplněných prologem a epilogem (kde se zvláštní pozornost věnuje ústní lidové slovesnosti, zejména pranostikám) postupně prochází a – s pomocí řady básníků a básnířek – svérázně komentuje všech dvanáct kalendářních měsíců.

Základem knihy jsou fejetony publikované v Literárních novinách v průběhu roku 2012; pro účely stávající publikace jsou ovšem přepracovány a doplněny decentním výtvarným doprovodem akademického malíře Petra Veselého. Zvoleným žánrem překvapivě není literárněvědná studie, nýbrž, jak Poláček v prologu připomíná, koláž. Zdůrazňuje se přitom, že koláže „mají působit samy o sobě a bez přílišné informační zátěže ukazovat rozmanité evokace měsíců“. Různým propojováním vybraných veršů z příslušných básní (v rámci jednotlivých kapitol jsou organizovány podle doby vzniku, případně tematicky) tak Poláček vytváří svébytnou kvalitu. Podobně jako ve standardní odborné práci je text založen na rozsáhlé heuristice a účelovém integrování mnoha citací, v důsledku publicisticky odlehčenějšího zacházení s materiálem, které se nebrání jeho vystavování jiným kontextům, se však vybrané texty ocitají v podstatně novém světle.

Poláček spojuje poměrně racionální a systematické uvažování, nezbytné pro selekci a uspořádání příslušných citací, s jejich neodmyslitelnou obrazností a evokační silou, schopnou účinkovat i mimo původní rámec. Ve zhruba šestistránkových kapitolách (odlišné délky mají odrážet různou inspirativnost měsíců; k delším patří např. pasáže o březnu, říjnu a listopadu) se zpřítomňuje atmosféra každého jednotlivého měsíce; přes přirozené rozdíly různých básnických vidění se v celku každé kapitoly mnohdy vyjeví určité podobnosti či konstanty, na jejichž základě je možné měsíce mezi sebou porovnat a uvědomit si jejich zvláštnosti.

Každá kapitola je otevřena stručným naznačením etymologie názvu daného měsíce (případně jeho variant); pak se již přímo přistupuje k věci. Poláček – vesměs umírněně, až zdrženlivě – glosuje vybrané fragmenty, přinášející určitou náladu, detail či subjektivní postřeh básníka z každého konkrétního měsíce. Nezaznamenává hranice veršů, natožpak strofické členění, a tak se původní básnický žánr použité ukázky výrazně rozmlžuje: už není podstatné, zda jde o sonet či třeba haiku, ale to, co k danému měsíci ten který autor v tom kterém verši říká.

K nejčastěji uváděným básníkům patří – nikoli překvapivě – Karel Toman, Emanuel z Lešehradu, Karel Šiktanc, Jiřina Fuchsová, Vítězslav Nezval, Jiřina Hauková a František Všetička; tito básníci sami vytvořili sbírku na způsob „básnického kalendáře“. Nejsou však opomenuti ani autoři zabývající se reflexí jednotlivých měsíců ve sbírkách s jinou tematikou (Antonín Sova, František Hrubín, Václav Hrabě, Ivan Blatný aj.); rozhodující přitom není označení básně, ale fakt, že se v ní o daném měsíci explicitně mluví.

V knize Básnický rok, která je pilotním svazkem edice Reflexe (v níž, jak je avizováno, by měly vycházet populárně či esejisticky pojaté tituly pracovníků Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity), se tedy setkáváme s ne příliš obvyklým žánrem na pomezí esejistického, uměleckého, ale také do jisté míry i odborného stylu. Tomu je nutno přizpůsobit percepci: podaří-li se čtenáři na tento typ textu naladit a přijmout jeho zákonitosti, sezná, jak mnohovrstevnaté a poutavé může toto myšlení o literatuře (a koneckonců nejen o ní) být.