Podzim v plném proudu, Seifertova cena je udělena, předseda její komise má teď trochu volněji. Proto jsme se s ním sešli, abychom si promluvili nejen o Seifertově ceně, ale o literárním dění obecně. Domluvili jsme se na druhou hodinu odpolední v prostředí tak nějak příznačném - v kavárně Slávii. Při příchodu ve 13:55 má už Karel Šiktanc objednáno a netrpělivě vyhlíží. Energie každého pohybu je pozoruhodná, stejně jako každá věta, kterou to odpoledne vyslovil.

RK: Pane Šiktanci, začněme z druhého konce než od psaní - čtete mladé autory?
KŠ: Ke mně se vždycky musí nějak dostat. Podle mě je docela zajímavý Balabán. Kahuda se mi také líbí, ten umí psát, ale semtam sklouzne do jakési nastolené ošklivosti, což mě u něj mate a já tomu moc nerozumím. Po Mistrech, jako byl Hrabal, by tihle mohli být dobrými pokračovateli. Prózu čtu moc. Některé texty čtu jako Bibli. Mám moc rád Faulknera, Bábela, Patricka Whitea, jeho Oko uragánu, to je pro mě něco. Ještě za bolševika jsem mu chtěl napsat, ale vždycky jsem si říkal, že to asi nejde. Teď už je po smrti a mě to mrzí.

- A co říkáte na moderní směry, co třeba postmodernismus?
- Tahle postmoderní próza, nějak nevím. Mám dojem, že ta móda už trochu přesvištěla, ale potřebuju tipy ke čtení, neznám to. Já jsem na postmodernismus trochu "ježatej", plánované relativizování hodnot a chtěný škleb jsou mi dost cizí.

- Když je řeč o těch, co přišli po vás, myslíte, že vás čtou mladší generace?
- Moc nevěřím, že mě čtou mladý, prý jo. Když vidím, že někdo ví, kdo jsem, o čem píšu, mám radost. V Brně existuje skupina Budoár staré dámy, dobře komponují, dobře zpívají. Zhudebnili moje staré texty, teď nahráli nové CD, jmenuje se My o vlku, to je podle mé básničky z Ostrova Štvanice. Prý je pěkné, ještě jsem ho ale neslyšel.

- V poslední době se také objevily dva "mladé" časopisy s literární tématikou. Co říkáte na týdeník A2?
- Zatím mi přijde hodně informativní, ale uvidíme, jsou tam mladí lidi, tak snad od nich můžeme něco očekávat. Já neměl rád Patočku, my jsme mu to přece kdysi předávali a pod ním se pak dostala politika na první a literatura na poslední místo. Když je tam to ctižádostivé nakročení, ten sebevědomý slovník, to já nerad. Chtěl bych, aby Literární noviny byly hlavně literární. Zato třeba Odvrácená strana Měsíce z Ostravy, tam je cítit společný názor, že s nimi něco hýbe, Balabán, oba Hruškové, ti mě zaujali.

- Pořád docela čerstvou novinkou je měsíčník Plav pro překladatele...
- Viděl jsem první číslo, pro mě jsou překlady moc důležité. Čechy jsou velmoc na překlady. Pro mě přečíst si přeloženou knihu na úrovni, pochopitelně to musí být dobrá kniha, znamená totéž, jako přečíst si původní dílo. Je-li to pan překladatel, je jeho práce na úrovni dobrého spisovatele. Ne aby sypal jeden překlad za druhým.

- Podobně to ale asi bude i s poezií?
- Poezie má svůj život a potřebuje jít dál. Ale kam? Ten vedle řekne: "Ty jsi úplně na hlavu, to co děláš, to už je dávno mrtvý, to je pasé," a "ty už toho radši nech," to je logický. Takže si musíš umět stát na svém. Navíc radost z toho, že se to podařilo, že tohle je ono, trvá tak půl hodiny, hodinu. Pak jdete do města a zase vás napadá, že by se to dalo říct jinak. Je to taková marnost, taková cvokařská, bláznivá, krásná marnost.

- Vracíte se tedy ke svým výtvorům? A třeba i později? Po letech?
- Nikdy se k ničemu nevracím. Je to jako když odejde dítě z rodiny. A taky nemám na čtení poezie velkou výdrž. Buď začnu kejvat, nebo se s ní hádat, ne jako s prózou, tam mám výdrž obrovskou.

- Je ale některá sbírka, na kterou vzpomínáte více?
- Když jsem se teď díval na Český orloj, vůbec jsem nepochopil, jak jsem to mohl všechno upsat. Takový fláky. Orloj jsem psal pro dospívajícího syna, chtěl jsem mu naznačit, kde jsou pro mě ty základní věci. Pak přišel Tanec smrti, to už jsem vstupoval do otevřené pře s tím, co tady tenkrát všechno bylo. Dvacet let není krátká doba, ale já si nestěžuju, nevracím se k tomu nějak trpitelsky. Pro poezii není žádná horší nebo lepší doba. Hlavně mít, co říct. Poezie s novými lidmi, co přicházejí, má stále novou šanci.

- Takže si myslíte, že česká poezie má budoucnost? 
- Ani se nepamatuji. Já bych si moc přál, aby to tu nějaká parta mladejch lidí rozjela něčím zajímavým. Nemyslím jenom schválnosti, myslím nějaký společný tvůrčí tah. Nevěřím moc na skupiny, všichni se jen otírají o sebe, jsou tu spíš jednotlivci.

- Patříte ke středočeským básníkům, máte krásný jazyk, jsou střední Čechy jediným zdrojem inspirace?
- Já jsem měl poezii dlouho opřenou o svůj domov. Barvy, zvuky, krajina Z Prahy jsem až pak dostal vnitřní rozum, ale to trvalo dlouho. Pak jsme si koupili chalupu kousek od Máchova jezera, jezdíme tam třicet let, moc se mi tam líbí. Je to tam obyčejné, krásné, ale dlouho mi to do poezie "nelezlo". Ale pak přišel nějaký zlom, dost často se mi teď objevují v poezii tamní reálie. Slovník je ale hodně ovlivněný četbou. Čtu knihu a udělám si třicet čtyřicet poznámek, které byste tam nenašel, ale to je pro mě právě velmi důležité. Jde o vnitřní sluch. O to, jak vstupují nové věci. Umění vrátit slovo, u kterého cítíte, že je ještě naživu. Musíte vědět, že slovo je ještě schopné života. Třeba slovo hvězda jako by bylo zakázané. To už nejde použít. Proto se musí umět znova a znova číst. Píšu si moře poznámek, něco mě drží, pak to začne pomaličku splývat, až se jich pár spojí. Je to těžko popsatelné.

- Máte také nějaké básně z cest? Třeba Seifert jich měl spoustu, u vás si nejsem jistý.
- Básní z cest mám málo. Mám jednu z Jugoslávie, kde jsem se tenkrát zamiloval, jednu z Kréty, když byla válka v Bosně a pak mám Avignon v Zimovišti. Jinak snad ne.

- Od inspirace je jen krok k oblíbeným autorům. Koho máte rád? Kdo je vám nejbližší?
- Pro mě je to Halas a Holan. Pokud si má člověk představit pohyb v poezii, tak u nich dvou je. Přitom ve Tvaru jsem se onehdy v komentáři od kohosi dočetl, že "řeč Halasovy sbírky A co? už mi zaplaťpánbůh nic neříká." Kdyby tohle někdo napsal do časopisu včelařů, budiž, ale do literárního časopisu. Pak přišel Holan a ten k tomu taky řekl to veliký svoje. Je to jako když se přelijou - obrovská vlna. Je to tak veliký, že dodneška si s tím nevíme rady. A něco takového zazní v literárním časopise.

- Jak vzpomínáte na Vladimíra Holana? Znali jste se?
- U Holana jsem byl jen jednou. Mistře jsem nikdy nikomu neříkal, znal jsem se se všemi, to nešlo jim tak říkat, ale u Holana, tam jsem šel s delegací k jeho šedesátinám, nábožně, cítím ještě ty barvy, vůně, stíny, jak to tam vypadalo. Holan - byl to trochu pozér, ani netušil, že k němu mám tak obdivný vztah, možná že by to přijal. Tehdy jsem mu řekl Mistře. Jedinému.

- Byla řeč o Holanovi, Halasovi, k poezii smrti tak trochu patří ještě jedno jméno, i když kousek stranou. Jaký vztah máte k poezii Jiřího Ortena?
- Orten, to je PAN básník. Halas otevřel možnosti, Holan to přelil tou obrovskou vlnou a pak jsou tu v Čechách a na Moravě ještě melodici od pána Boha: Seifert, Orten, Blatný. To je druhá vlna, která si nechává před sebou znít muziku. A ona zní. Muzika, bez té si umění vůbec nedokážu představit. Ještě před všemi tu byla lidová píseň, a ta je vůbec nejlepší. Výbor Láska a Smrt od Halase s Holanem ukazuje její maximum. A je dobře znát kořeny, když někdo dělá, že ho nezajímá, co bylo před ním. To přece nejde. Musíme se znovu učit číst, hledat literaturu, která je ke čtení. Nejde vstoupit a dělat psí kusy. Občas ano, ale ne pořád. Já k papíru usedám už kolikátý rok a vždycky jsem nad ním znova celej rozklepanej.

Karel Šiktanc (1928), jeden z nejuznávanějších českých básníků současnosti se narodil v Hřebči u Kladna, což je dva kilometry od Lidic. S tamními kluky hrával fotbal. Do Prahy se sice odstěhoval záhy, ale dětství, rodina a "rod" jej ovlivnili i v jeho budoucím díle.
V současnosti pracuje na několika projektech, jedním z nich je kniha Spadl buben do kedluben, o kterém říká: "To jsou věci, které jsem psal pro svého syna, když se narodil, Dneska mu je 47 a sám píše." Připravuje se také DVD s jeho pohádkami, které budou mimo jiné číst i herečky Medvecká, Steinmasslová, poslední pohádku bude číst autor sám.
Petr Hruška připravuje o Šiktancovi životopisnou knihu, která vzniká pod patronací Ústavu pro českou literaturu. Šiktanc je jedním ze sedmi pro projekt vybraných básníků. S Jaromírem Slomkem chystá knihu rozhovorů na nejrůznější témata, také v nakladatelství připravují po na jaře vydané básni Řeč vestoje další knihu.