Čínsko-tchajwanská novinářka a spisovatelka Pching Lu (nar. 1953), vlastním jménem Lu Pching, vytvořila svůj pseudonym pouhým přehozením svého původního příjmení a jména. Jeho význam můžeme vyjádřit slovy „Pokojná cesta“. Úvodem jedno upozornění: těžko odhadnout, proč nakladatelství či překladatelka uvádí na přebalu autorčino jméno v mezinárodní transkripci (Ping Lu) a v textu románu i v doslovu užívá českou transkripci (Pching Lu).

Pching Lu pochází z města Kao-siung, náležejícího k největším a nejlidnatějším městům ostrova Tchaj-wanu. Po úspěšném studiu psychologie na Národní tchajwanské univerzitě (1975) absolvovala ještě navazující magisterské studium matematické statistiky na Iowské univerzitě (1979) v USA. Počátky její literární dráhy spadají do doby, kdy ve Spojených státech pracovala jako statistička. Roku 1982 publikovala povídku Yumi tian zhi si / Jü-mi tchien č’ s’ (Smrt v kukuřičném poli), která byla o rok později oceněna v prozaické soutěži tchajwanských novin United Daily News (Lianhe Bao / Lien-che Pao), proslavených ve druhé polovině 20. století obsáhlou literární přílohou (fukan/fu-kchan). Tématem její rané povídky je společenská izolace tchajwanských emigrantů.

Po návratu domů Pching Lu pracovala jako redaktorka, novinářka a vysokoškolská pedagožka. Působila i jako velvyslankyně se zvláštním posláním. V letech 2003 až 2009 vedla tchajwanský zastupitelský úřad v Hongkongu, Kwang Hwa Information and Culture Center. Přednáší na Národní tchajwanské univerzitě a Tchajpejské umělecké akademii, kde se zabývá širokou škálou témat, mezi něž patří feminismus či kulturní kritika. Nadále se také věnuje novinářské práci i prozaické a dramatické tvorbě. Roku 2002 vyšel její román He ri jun zai lai / Che ž’ ťün caj laj (Kdy se zase vrátí?), věnovaný slavné tchajwanské zpěvačce Terese Teng, jež zemřela roku 1995 v Thajsku (název románu se shoduje s titulem zpěvaččina hitu). Pching Lu se v něm snaží vcítit do osamělého života popové hvězdy.

Roku 1995 vydala svůj nejslavnější román Láska a revoluce, přesněji snad Cesta na konec světa: Příběh revoluce a lásky mezi Sung Čung-šanem a Sung Čching-ling (Xing dao tianya / Sing tao tchien-ja), jehož ústředními hrdiny jsou první prezident Čínské republiky a jeho o dvacet sedm let mladší manželka. Román je doplněn stručnými životopisy obou hrdinů, na okraj upozorněme čtenáře obeznámené alespoň částečně s moderními čínskými dějinami, že Sung Čching-ling (madam Sunjatsenová) byla sestrou Čankajškovy manželky Sung Mej-ling, známé jako madam Sung. Pching Lu začíná svůj román ve chvíli, kdy se 30. listopadu 1924 Sunjatsen spolu s manželkou vracejí z Japonska do Číny, která je v úplném rozvratu, na pokraji občanské války. Zbývalo mu tehdy už jen pár dní života, jejichž podrobné vylíčení téměř hodinu po hodině tvoří jednu ze tří vypravěčských rovin. Navazuje rovina psaná v ich-formě, jejíž vypravěčkou je adoptivní dcera či spíše schovanka Sung Čching-ling, žijící po smrti madam Sung v emigraci ve Spojených státech. Třetí, nejniternější rovinou románu je fiktivní proud vzpomínek Sung Čching-ling, jenž se začíná odvíjet v době po vzniku ČLR, kdy se jako jediná z rodiny rozhodla zůstat v komunistické Číně, a končí jejím úmrtím roku 1981.

Pching Lu nezapře svou novinářskou zkušenost, upozorňuje čtenáře, jak obtížné bylo pravdivě rekonstruovat osudy obou hrdinů, cituje z novinových článků, detailně pracuje i s obrazovým materiálem, popisuje zachované fotografie… Prostřednictvím mladé vypravěčky připodobňuje svůj román ke „vzpomínkovému albu madam Sunjatsenové“ (str. 229). Strhává Sunjatsena i jeho ženu z piedestalu, na nějž byli snad i proti své vůli postaveni, snaží se ukázat je jako lidské bytosti s nejrůznějšími, ne vždy dobrými charakterovými vlastnostmi i s mnoha poklesky. Otevřeně mluví o neúspěších Sunjatsenovy politiky, o jeho zatvrzelosti a neobratnosti, o neschopnosti uvést své velkolepé plány v život. Při tom všem však projevuje velkou empatii, neodsuzuje, jen nabízí jiný než glorifikující pohled na jejich život a odkaz.

Soustředěnou četbu postmoderně pojatého textu bohužel značně ztěžuje český překlad Jany Benešové. Přehlédnout nelze zdánlivé drobnosti jako opakovaně se vyskytující přepis názvu japonského přístavu „Kobe“ místo „Kóbe“, název čínské provincie „Sečuan“ místo „S’-čchuan“ (str. 44). Chyby v přepisech jsou běžným nešvarem překladatelů z evropských jazyků, ovšem nebývají běžné u překladatelů – orientalistů. Do textu se vloudila i faktografická chyba: „po neúspěchu prvního povstání v roce 1985“ místo „v roce 1895“ (str. 9).

Podstatným problémem jsou lexikální a stylistické neobratnosti: „naslouchal pomýleným dotazům novinářů“ místo „naslouchal zmateným dotazům novinářů“ (str. 37), „Ten den, kdy přistál doktor Sunjatsen v Tiencinu“ místo „V den, kdy doktor Sunjatsen přistál v Tchiencinu“ (str. 45), „a to až poté, co se již rozhodl“ místo „až když se rozhodl“ (str. 83), „bylo to pouze kvůli fotografiím na propagandu agilního postoje“ (str. 86) místo „udělali to jen kvůli fotografiím propagujícím horlivý postoj“, „a on si uvědomí, že není cesty úniku“ (str. 96) místo „a on si uvědomí, že není úniku“ či „že není, jak uniknout“. Vyskytují se také chyby v odborném názvosloví: „na velícím můstku vojenské lodě“ (str. 102) místo „na velitelském můstku válečné lodě“, neobratné vazby, pravděpodobně ovlivněné angličtinou – „Zastával pozici prozatímního prezidenta, a přestože měl zanedlouho z funkce odstoupit“ (str. 220) místo „Byl prozatímním prezidentem...“, „Z Totenova pohledu to bylo krajně neslušné!“ místo „Totenovi to připadalo krajně neslušné!“ (str. 220) – či nesprávné skloňování vlastních jmen: „příznivcem teorií Henry Georgeho“ (str. 19) místo „příznivcem teorií Henryho George“ či „portrét Sunjatsena“ (str. 12) místo „Sunjatsenův portrét“. Nechybějí ani oblíbené publicismy českých žurnalistů: „klíčové slovo“ (str. 5), „v klíčových okamžicích“ (str. 101), které je podle kontextu možno vyjádřit výrazy „zásadní“, „podstatný“, „významný“, či „zlomový okamžik“ (str. 83).

Přehlédnout nelze ani gramatické a syntaktické chyby: „výkonného výboru Kuomintangu, jejímž předsedou se stal“ (str. 13) místo „jehož předsedou se stal“ (Kuomintang je sice „ta“ politická strana, ale název skloňujeme jako maskulinum), neopodstatněné a nesprávné užití přechodníku: „že se chová příliš lehkovážně, jeho vztahy se ženami nevyjímajíce“ (str. 43) místo „a to i ve vztazích se ženami“, nesprávný tvar podmiňovacího způsobu: „A co když by navíc zapáchaly?!“ (str. 51) místo „A co kdyby navíc zapáchaly?“. Výše uvedené nedostatky byly z textu namátkou vybrány, nejedná se o jejich úplný přehled. Jde o na první pohled zřejmé jazykové prohřešky proti češtině, a proto v tomto případě není ani zapotřebí přihlížet k originálu. Zdá se, že kniha prošla nepříliš pečlivou jazykovou korekturou a byla nejspíše částečně ovlivněna anglickým překladem.

Pokud se však čtenář nad zmíněné zbytečné vady na kráse dokáže povznést, dočká se neobvyklého zážitku z četby dynamicky se rozvíjejícího, bez patosu napsaného románu. Navíc se z překladatelčina zasvěceného doslovu dozví mnoho nového z moderních dějin Číny a Tchaj-wanu a seznámí se s významnými mezníky poválečného vývoje tchajwanské literatury.