Překladové žánrové povídky u nás vycházejí nejčastěji v časopisech, případně se překladu dočká nějaký soubor, který vytvořil zahraniční (nejčastěji americký) editor a slavil s ním již nějaký úspěch. Že by nějaké povídky vybral editor český, to se už dlouho nestalo. Drobný svazek Plameňák na konci léta je sympatický tedy už jen právě tím, že se překladatel Jakub Němeček o něco takového pokusil. Podtitul zní Malá antologie amerických žánrových autorek a Němeček nejenže texty vybral, přeložil a doplnil poznámkami, krátkými úvody a medailonky spisovatelek, ale sám si to vše také vydal v nakladatelství, které nazval Gnóm! a jehož je to první a dosud jediná publikace. Z této one man show i z Němečkových textů v knize lze vytušit tak trochu donkichotskou snahu dělat si věci po svém, bez ohledu na ediční politiky českých nakladatelství, která bývají opatrná až konzervativní, což ale zase odráží převládající vkus českých čtenářů (nejen) fantastiky. Bylo by hezké, kdyby se sborníku šesti povídek zadařilo, bylo by hezké, kdyby se zadařilo i nakladatelství jako takovému, i s tím mile zásadově proklamovaným předsevzetím nevydávat sci-fi s laminovanými obálkami. Ale bude to mít těžké. Nejen proto, že Plameňák na konci léta nenabízí nic, co by českého čtenáře takzvaně dostalo do kolen.

Což neznamená, že soubor je poskládaný chybně a že povídky jsou špatné nebo slabé. Jen jsou spíše jemné, ba křehké, povětšinou se odehrávají v celkem známém světě naší současné každodennosti anebo velmi blízko, ničím příliš neohromují; ani se o to ostatně nesnaží. I šest povídek stačí Němečkovi, aby obsáhl žánr sci-fi i fantasy, a to v několika různých polohách, ba dokonce jedna povídka vůbec není žánrová. Bitva o velkou malou vědu (český překlad bohužel nezachytí aluzi na bitvu u Little Big Hornu) od Pamely Rentzové vypráví o vědeckém týmu ve službách indiánského kmene, který zbohatl díky kasinu (což je mimochodem motiv, který se poslední dobou objevuje čím dál častěji). Tým vyvinul stroj času, který funguje jako okno do minulosti, nicméně kmenovým stařešinům ten pohled přinese jen frustraci. Velká radost od největší hvězdy souboru, i u nás dobře známé autorky vlastně již klasické fantasy série o Zeměmoří Ursuly Le Guinové (letos jí mimochodem bude už 87 let), zastupuje humoristickou, ba mírně parodickou linii sci-fi a nápad vznikl jistě někdy při otravném čekání na letišti: základem je totiž tzv. „mimoletová technika“ cestování, kdy se cestující čekající v terminálu dokážou dostat do zcela jiné časoprostorové roviny. Zprvu náhodný objev jedné znuděné cestující se postupem času naučili i další a brzy se rozvinul celý nový turistický průmysl, jehož peripetie Le Guinová přiblížila v povídkové sbírce Changing Planes (pracovně přeloženo jako Mimolety), z níž Velká radost pochází; aby byla srozumitelná, přidal Němeček ještě úvodní kapitolu z Changing Planes – a invenční a vtipná povídka by mohla někoho inspirovat k vydání sbírky celé.

Při počtu šesti povídek je zvláštní, že jedna autorka je zastoupena hned dvakrát: u nás dosud knižně nevydanou Pat Murphyovou Němeček představuje povídkou Jak to bylo doopravdy, která pohledem současné feminizované a pedofilií posedlé doby „nově“ převypráví pohádku o Sněhurce, a závěrečnou Hejno zahradních plameňáků, realistickým, mírně humorným příběhem o střetu bigotního konzervativce s invenční světoběžnickou rebelantkou v jedné předpisově slušné předměstské čtvrti. U obou povídek bohužel brzy začneme tušit, jak dopadnou, a Murphyová nás k tomu závěru nedovede nikterak zvlášť překvapivě. Podobně je tomu v případě povídky Kelly Barnhillové Paní Sorensenová a seksveč: v poklidném a zbožném městečku způsobí rozruch stále pohledná vdova, která namísto lidských nápadníků dává přednost bytosti méně lidské.

O něco zajímavější a nepředvídatelnější je povídka Charlie Jane Andersové Šest měsíců, tři dny, jejímiž hrdiny jsou dva jasnovidci – a to nikoliv šarlatáni. Potíž tkví v tom, že když se (muž a žena) dají dohromady, oba dokážou nahlédnout i budoucnost vztahu, přičemž k tomu, aby byl odsouzen ke krachu, stačí, když tuto budoucnost vidí černě jeden z nich. Ani tady se nedočkáme překvapení, nicméně v tom, jak civilně, a přitom důsledně autorka pracuje s motivem a důsledky jasnovidectví, je povídka cenná a trochu připomíná román Za temnotou od Hilary Mantelové.

Obecně jsou povídky souboru Plameňák na konci léta postaveny spíše na atmosféře a na postavách než na zápletkách a výrazných pointách. Jednoho to svádí k tomu, aby genderově paušalizoval. To si nedovolím, méně genderově problematická snad bude úvaha o tom, že sbírku více ocení čtenářky. A šířeji všichni, kdo dokážou vnímat jemnější nuance příběhu a nespěchají za jeho rozuzlením. Přejme Jakubu Němečkovi a jeho nakladatelství, aby takových čtenářů v Česku našel dostatek.