Fakt, že označení děl Hanse Christiana Andersena za pohádky pro děti je poměrně mylné, je dnes již docela známý. Sám Andersen v průběhu své tvorby proti této nálepce bojoval, z názvů sbírek nejdříve vypouštěl spojení „pro děti“, později své texty již nazýval povídkami. Přesto vývozní známka pohádkáře Andersenovi zůstává a díky ní dodnes patří mezi nejznámější dánské spisovatele u nás i ve světě. Do svých povídek Andersen zakomponoval i kus sebe a svou samotářskou existenci. Již jako chudý 14letý chlapec se na vlastní pěst vydal zkusit štěstí do hlavního města, snažil se uplatnit jako zpěvák, tanečník i herec, prožíval neopětovanou lásku zřejmě k mužům, jmenovitě k synovi svého mecenáše Collinovi Edvardovi, a různá životní neštěstí, až nakonec přes svůj literární věhlas zemřel bezdětný a sám. Podle všeho chtěl Andersen psát rozsáhlejší díla, ale mecenáši ho nutili do pohádek.

Andersenovo dílo bylo u nás dlouho nepochopeno kvůli nepřesným českým překladům nebo lépe řečeno převodům podléhajícím redaktorské politice. Ta se snažila Andersenova díla jazykově uhladit do stylu pohádek a v mnohých případech i upravit konce tak, aby zapadaly do pohádkové poetiky. Andersenovy převyprávěné příběhy s upravenými konci bohužel vycházejí dodnes a je jen málo osvícených čtenářů, kteří pečlivě prostudují tiráž knihy před jejím zakoupením. Věrný a zároveň krásný překlad zajistil českým čtenářům přední český překladatel František Fröhlich (1934 – 2014), u něhož potkáváme pravou tvář Andersena. Fröhlichovy překlady vyšly v následujících vydáních: Křesadlo a jiné pohádky (Brio, 2005); Pohádky H. Ch. Andersena (Reader’s Digest Výběr, 2006); Starý dům a jiné pohádky (Albatros, 2012). František Fröhlich, který za svou práci obdržel mnoho významných ocenění v zahraničí i u nás, mimo jiné českou Státní cenu za překlad, překládal po vydání výše uvedených výborů další příběhy pro svou ženu Helenu Fröhlichovou, která je od něj dostávala k narozeninám nebo k Vánocům. Právě ona dala počáteční impulz k vydání dosud neznámých pohádek a publikování nového souboru Při nejzazším moři v nakladatelství Elg zaštítila.

Sbírka čítá sedm, respektive šest a půl přeložených příběhů, které si česky můžeme přečíst poprvé. Jedinou výjimkou je Anna Bětka, která již vyšla dříve v překladu Oldřicha Lišky. Pozoruhodné je publikování Dcery krále močálů, ze které František Fröhlich přeložil jen polovinu a tak to také při vydání zůstalo. Jestliže jsme v úvodu zmínili, že Andersenovy pohádky nejsou určené primárně dětem, pro sbírku Při nejzazším moři to platí dvojnásob. Jedná se o dosti truchlivá, až erbenovská vyprávění o lidech, kteří udělali chybu a jimž se nad hlavou vznáší heslo Memento mori. Za jejich zásadní omyly je stihne Boží trest nebo alespoň výstraha. Hlavní postavy potrestané za nedostatek pokory, ať už např. námořník, mladí rodiče ze zámožné rodiny, či nevděčná matka, si nakonec odnášejí ponaučení. Fröhlichův překlad respektuje Andersenův svébytný styl, jeho texty jsou nadčasové, zneklidňující, jazykově úsporné i poučné a moralistické.

Úvodní text výboru Lojová svíčka, pravděpodobně první Andersenova pohádka, která byla nalezena až v autorově pozůstalosti v roce 2012, ukazuje, že jen láska dá bytí smysl. Andersen vedle sebe rád staví pragmatické předměty a romantické představy, takže se například v Lojové svíčce hned v úvodu dočteme: „Matka svíčky byla ovečka – rozkošné jehňátko – a otec tavicí kotel. Po matce podědila oslnivě bílé tělo a potuchu o životě, po otci zase touhu po planoucím ohni.“ Lojová svíčka prahla po životě, jenže okolní svět se o ni nezajímal, chtěl ji využít jen ve vlastní prospěch a na jejím bílém nevinném těle zanechával černé otisky prstů. Jen křesadlo v ní dokázalo probudit plamen a ukázat tak světu, k čemu vlastně svíčka je. Svíčka „zaplála a srdce jí roztálo“. Sice našla své pravé místo a dokázala světu podstatu svého bytí, ale po přečtení v člověku zůstává temný neklid a smutek ze zloby a špíny světa. Kořínkova noční čepice líčí smutný osud starého, opuštěného mládence posedlého naopak zhášením plaménků, který vzpomíná na dětství naplněné láskou. V Anně Bětce autor spílá mladé matce za odložení vlastního dítěte výměnou za dobré bydlo na zámku.

Příběhy o hledání víry a cesty životem zdobí plátěná vazba a jemné do zelena laděné ilustrace Tomáše Profanta. Podtrhují sílu skrytou ve vyprávěních a zdařile zachycují atmosféru povídek, které nás zneklidní a přimějí zamyslet se nad vlastní existencí.