Norská spisovatelka a ilustrátorka Siri Pettersenová (*1971) se jako autorka výrazněji prosadila fantasy trilogií Havraní kruhy. Česky vyšla v nakladatelství Host v překladu Jitky Jindřiškové první ze tří knih s názvem Ódinovo dítě. Její děj zasazen do propracovaného světa vycházejího ze severské historie a mytologie. Vypráví o mladé dívce Hirce, která se liší od ostatních tím, že není nijak výjimečná. Je naprosto obyčejná. Je člověk.

Siri Pettersenová zavítala do Prahy v rámci veletrhu Svět knihy a zúčastnila se i čtení z právě vydaného českého překladu v rámci Noci literatury.

iLiteratura: Jste představitelka žánru fantasy. Jak jste se k němu dostala a co si myslíte o vnímání fantasy jako žánru?
Siri Pettersenová: Vyrostla jsem na RPG neboli hrách na hrdiny (Role Playing Games) v době, kdy v norských knihkupectvích ještě sekce fantasy neexistovala. V posledním ročníku gymnázia jsme byli na návštěvě v univerzitním knihkupectví v Tromsø. V rohu stál malý stojan a já v něm objevila anglické verze Dungeon & Dragons. Cítila jsem se štěstím bez sebe, jako Queen of the Darkness. Nikdy bych si nebývala dokázala představit, že o pár let později bude fantasy zcela běžná a budou ji číst všichni.
Fantasy nevnímám jako méně hodnotný žánr nebo méně opravdovou literaturu. Fantasy je často podceňovaná a nepochopená. Osobně si myslím, že je skvělým nástrojem, jak sdělit něco důležitého o realitě. Má kniha Havraní kruhy je vlastně vyprávění o strachu z cizího a neznámého. Její hlavní postava Hirka je člověk ve světě, kde se lidé nevyskytují. Zdá se absurdní, aby byl někdo pronásledován kvůli tomu, že je člověk. Všichni jsme přece lidé. Kdybych místo toho psala o pronásledované rase či skupině, která skutečně existuje, všichni by význam a záměr ihned pochopili. Havraní kruhy pojednávají o konfliktu, jedná se v podstatě o sociálněrealistickou knihu zasazenou na Blízký východ. Fantasy je výborný prostředek, jak psát o lidech, kteří jsou pronásledováni.

iLiteratura: Jaký máte vztah k žánru detektivek, které jsou nyní tak v oblibě?
Siri Pettersenová: Detektivky nečtu, vlastně jsem nepřečetla ani jedinou. Není to ale proto, že bych se tak vědomě rozhodla. Všude kolem je tolik zajímavých fantasy knížek, že když mám možnost volby, málokdy si vyberu jiný žánr. Spolu s ostatními autory fantasy na to máme takový výraz – zkratku na tři písmena: SDD. Když se nás někdo zeptá: „Četl jsi tu detektivku nebo ten současný román a jak se ti líbil?“, odpovíme: „Jo, četl, SDD.“ To znamená „Severe Dragon Deficiency“ (akutní nedostatek draků – pozn. aut.), čili něco jako „chtělo by to víc draků“ nebo „je to dobře napsané, ale chybí tomu draci“.
Obecně knihy mimo fantasy čtu velmi zřídka. Můj partner mě přinutil přečíst několik knih, které on sám považuje za výborné. Pár z nich jsem vzdala po prvních třech stranách právě kvůli SDD, jiné mě chytly. Jednou z nich je například Sobota od Iana McEwana. Další, která je mé kulturní alibi, když se někdo zeptá, jestli jsem četla nějakou opravdovou literaturu, je Hra se skleněnými perlami od Hermanna Hesseho.

iLiteratura: V České republice je silná tradice takzvaných conů – tematických setkání lidí v kostýmech a s přednáškami v různých oblastech fantasy a sci-fi. Zvou vás často na podobné akce v Norsku?
Siri Pettersenová: V Norsku se conů zase tolik nekoná, ale přibývá jich. Naposledy jsem byla v Oslu na Geekconu, na němž se pořádaly i rozhovory s různými spisovateli a autogramiády. Podobné akce jsou vždy příjemné, protože jsem mezi svými. Jsou tam lidé, které zajímá, co píšu. Na těchto setkáních se také ocitám na druhé straně barikády. Na Geekconu jsem potkala několik postav ze svých knih, tři různé Hirky, jednoho Rimeho a jednu Ramoju, a všichni byli úžasní. Člověk si uvědomí, že se může stát inspiračním zdrojem v rámci kultury, jíž je sám součástí, a to je nepopsatelný pocit.

iLiteratura: Vaše knihy čtou především mladí lidé, kteří jsou dnes aktivní ve světě sociálních médií. Vy se s nimi snažíte být v kontaktu. Podporujete tím popularitu svých knížek?
Siri Pettersenová: Ano, jistě, lidé, kteří milují to, co dělají, jsou ti nejlepší vyslanci. Rádi vyprávějí o tom, co mají rádi a čemu se věnují.

iLiteratura: Z vašich knih je patrné, že dáváte čtenáři velký prostor pro vlastní interpretaci. Nevysvětlujete více, než je nezbytné. Máte ve svého čtenáře důvěru a spoléháte na jeho inteligenci.
Siri Pettersenová: Věřím, že moji čtenáři jsou dostatečně vytrvalí. Chtěla jsem napsat příběh, který člověka najednou vtáhne do jiného světa a on je pak spolu s postavami jeho součástí. Já sama, když čtu fantasy, často zjišťuji, že někteří autoři mají intenzivní potřebu příliš jasně vysvětlovat, jak daný svět funguje. Vkládají do textů mnoho odboček o politickém systému, víře, náboženství nebo o kultuře, nad kterými by se postavy nikdy tímto způsobem nezamýšlely. V jedné z prvních kapitol mé knihy se dozvídáme, že Rime jde za babičkou, která je členkou Rady. Přesně v tomto místě, kde se poprvé objevuje Rada, by si mnoho spisovatelů pomyslelo, že teď by měli vysvětlit, co dělá tento nejvyšší správní orgán v zemi a kdo je jeho členem. Hirka by ale v této situaci nikdy takto nepřemýšlela. Ona ví přesně, o koho jde. Na druhou stranu je hodně čtenářů, kteří podobná objasnění potřebují a chybí jim. Setkala jsem se s dívkou, která měla u sebe neustále poznámkový blok, zapisovala si všechny nové výrazy a byla frustrovaná, že je nechápe.

iLiteratura: Dočetla jsem se, že ráda píšete po kavárnách.
Siri Pettersenová: Miluji vysedávání po kavárnách. Kdosi řekl, že zvuky v kavárnách stimulují tvořivost. Dokonce na to existuje mobilní aplikace s názvem café ambiente, která tyto zvuky simuluje. Jednou jsem si ji doma pustila, člověk díky ní slyší všechno – zvuk pokladny, hudby i lidských hovorů. Na kavárnách je výborné, že v nich má člověk kolem sebe lidi, aniž by k nim musel mít nějaký vztah. Je svobodný, ale zároveň s někým, je součástí celku. Je to místo, kde jsem potkala ty nejzajímavější lidi. Na člověka se nelze dívat s tím, že ho známe nebo mu rozumíme, protože rozpětí lidských zkušeností je široké. Když se mě někdo zeptá, jaký mám názor na určitou věc, je těžké odpovědět jednoznačně. Automaticky bych mohla uvést argumenty jedné i druhé strany. To je také jedním z důvodů, proč píšeme a čteme. Abychom porozuměli.

iLiteratura: Snažíte se být v úzkém kontaktu se svými překladateli? Co vám spolupráce s nimi přináší?
Siri Pettersenová: Chci být v kontaktu se všemi, kteří mají s knížkou co do činění, a být jim maximálně k dispozici. Občas to je náročné, ale zároveň je třeba říci, že správný překlad je to nejdůležitější. U příběhů, jako je ten můj, se překladatel potřebuje ptát. Obsahuje množství slov nejen ze staroseverštiny, ale také takových, která z ní vycházejí nebo v norštině vzbuzují určité asociace, i když jsou to uměle vytvořená slova. Překlad těchto výrazů je náročný, a přitom některé z nich hrají v příběhu zcela zásadní roli. Například pojem evna neboli „síla“. Tento důležitý pojem označuje v knize magickou sílu, která ale vlastně nikde není prezentována jako magická. V norštině vychází ze slovesa evne, tedy „být schopen“, „mít schopnost“. Dříve se lidé, kteří byli trochu zaostalí, označovali dnes již nepoužívaným výrazem – evnevekk, to znamená mít oslabenou schopnost či nebýt dost schopný. V Norsku tedy ví každý, co slovo evne znamená. Budeme-li ho ale chtít převést napřímo do angličtiny, použijeme nejméně sexy slovo ve fantasy – ability.
Podobné je to s výrazem favne, tedy „obejmout“, „přimknout“. V norštině má jasné asociace – vychází ze slovesa omfavne, tedy obejmout. Také existuje stará jednotka míry ei favn (český sáh, tj. 6 stop – pozn. překl.). V angličtině toto slovo funguje velice dobře, protože můžeme použít brace nebo embrace (obejmout). Výraz brace znamená také „sebrat se“, tedy brace yourself – to je naprosto perfektní. V jiných jazycích to ale takto dobře fungovat nemusí.

iLiteratura: Uvažujete prý o další knize, která by volně navazovala na svět Havraních kruhů. Chybí vám jeho příběh a postavy poté, co jste ho po tak dlouhé době uzavřela?
Siri Pettersenová: Vlastně jsem zatím neměla čas, aby se mi po nich stýskalo, jsou pro mě stále živé.
Při dokončování trilogie jsem byla postavena před zásadní otázku. Snad tím příliš nevyzradíme českým čtenářům, které překlad druhého a třetího dílu teprve čeká. Poslední věta první knihy je úplně stejná jako poslední věta druhé knihy. Ve třetí knize tedy vyvstala otázka, zda to udělat znovu. Dokázala bych si představit, že by všechny části končily stejnou větou.