Norská spisovatelka a ilustrátorka Siri Pettersenová (*1971) uzavírá fantasy trilogii Havraní kruhy (Ravnerignene) posledním, třetím dílem s názvem Síla (Evna). V originále vyšla kniha v roce 2015, česky na podzim 2017, ne dlouho po druhém dílu, opět v kvalitním překladu Jitky Jindřiškové. Ve Skandinávii byly všechny tři knihy nominovány na řadu cen čtenářů i nakladatelů a nejednu nakonec získaly. Autorce se tímto dílem podařilo dostat v Norsku žánr fantasy z knihovniček úzkého okruhu fanoušků na přední místa pultů knihkupectví a knihoven.

Siri Pettersenová svou lásku k fantasy literatuře nepopírá. I z trilogie Havraní kruhy je patrné, jak hluboko jsou zapuštěny kořeny, jimiž může čerpat inspiraci pro své knihy. Přestože vnímavý čtenář objeví odkazy k mnoha starším i novějším dílům tohoto žánru, zůstává otázkou, nakolik je tato inspirace vědomá a záměrně čitelná. Děj Síly se oproti předchozímu vrací opět na půdu světů mimo „naši“ lidskou realitu. Hirka putuje do země, jíž vládnou slepí. Je to domov jejího biologického otce Graala, mrtvorozeného válečníka, který jako jediný zůstal v kraji lidí. Hirka se vydává ke slepým, neboť věří, že jí pomohou obnovit zdroj Síly a že se zároveň dozví, jak zbavit Rimeho havraního zobáku v krku, jehož prostřednictvím ho Graal udržuje ve stavu poslušnosti. V neposlední řadě však doufá, že se setká se svými pokrevními příbuznými a najde odpověď na otázku, kdo vlastně je a kam patří.

Hrdý národ slepých ji sice přijme s velikým očekáváním, neboť v ní vidí naději na znovunabytí ztracené Síly, jakmile však zjistí, že jejich vyvolená má spoustu obyčejných slabostí, které se v jejich světě nenosí, čeká ji i odtažitost a pohrdání. Ve vztahu Hirky a jejího rodu Umpiri se však naplno projevuje autorčina schopnost vykreslit postavy v jejich mnohovrstevnatosti. Sledujeme poměrně rychlý přerod Hirky v samostatnou a schopnou ženu, která je odhodlaná postavit se vlastní krvi, přestože ona je napůl jen člověk, zatímco oni žijí celé věky a sbírají šrámy z boje jako trofeje, neboť neznají bolest ani slabost. Z popisů je patrné, že Pettersenová své hrdiny dobře zná, a to nejen pokud jde o povahu. Je schopna je velmi dobře vizualizovat, aniž by se sama chopila tužky nebo štětce. Uplatňuje tedy i svou ilustrátorskou praxi a fantasknímu příběhu tím dává do vínku něco navíc, čím se může také odlišit od ostatních zástupců tohoto žánru.

Jak je patrné z názvu, hybatelem příběhu je Síla. Je vlastně klíčovým pojmem celé série, neboť se v ní vyskytuje od počátku. Nejedná se však o prostou sílu fyzickou, jde o druh energie, který dává těm, kdo jsou schopni se na ni napojit, zvláštní schopnosti. Pojem evna je totiž v norštině velmi komplexní a zahrnuje v sobě kromě síly i například talent nebo schopnost. Překladatelka Jitka Jindřišková velmi vhodně zvolila v češtině slovo neutrální, které však zahrnuje širokou škálu významů.

Kromě hrdinů z předchozích dvou knih se objevují noví. Jak neohrožená válečnice Skerri, tak padlý Keskolail zdatně sekundují Hirce a zdá se, že i díky nim dívka tak rychle dospěje v hrdou a sebevědomou ženu, která se rozhodne vést do boje ty, jež slepí považují za méněcenné. Hirka, která zná tento pocit velmi dobře z dětství, však ví, že pravá síla se skrývá hluboko pod jakoukoli maskou.

Nebyla by to fantasy pro dospívající, kdyby v příběhu chyběla romantická linie. Čtenáři, kteří s napětím sledují ústřední dvojici Hirky a Rimeho, se tedy nemusí obávat, že by jejich vztahu nebyla věnována pozornost. Budiž však autorce ke cti, že ani v jedné z knih není hlavním tématem, nevěnuje jí příliš mnoho prostoru na úkor vývoje postav jako takových a jejich roli ve světech, jimiž prochází a jež se snaží změnit k lepšímu.

Ymslanda, kde Hirka vyrostla, je společnou půdou všech tří knih. V posledním dílu se do ní vrací nejprve Rime, odhodlán zachránit ji před nastupujícím zlem, a později i Hirka. Ta s sebou sice vede nezvané hosty, pokouší se však dokázat, že ti, kdo s ní přicházejí, nemusejí nutně znamenat hrozbu. V tom lze nepochybně spatřovat paralelu s dnešním světem a společností, která je velmi citlivá na otázku přijímání cizinců, respektive uprchlíků z dalekých zemí do Evropy a spíše než prolínání ji děsí možný konflikt rozdílných kultur.

Sama autorka však žádné z těchto aktuálních společenských témat neposouvá do popředí. Jak sama říká, přestože jsou její příběhy smyšlené, odrážejí dnešní realitu se vším všudy, a to především pokud jde o různorodost kultur, charakterů či vyznání, neboť to cítí jako přirozené. Možná právě z tohoto důvodu jsou její knihy, přestože se řadí k žánru fantasy, blízké mnohem širšímu okruhu čtenářů a svou cestu si najdou nejen k náctiletým, ale i k dospělým.

Zaujatý čtenář jistě odpustí drobnosti jako slepé uličky vedlejších dějových linií či místy komplikovanou orientaci v ději. Ale toho, kdo žánr fantasy považuje za čistě oddechové nenáročné čtení, trilogie norské autorky přesvědčí, že se plete.