Spisovatelka a scenáristka Johanna Sinisalo vzbudila světovou pozornost hned svou románovou prvotinou Ne před slunce západem (2000), v níž propojila finské mýty se zobrazením neduhů světa na prahu dvacátého prvního století. Román byl přeložen do sedmnácti jazyků včetně češtiny. Úspěšné byly i autorčiny další knihy, z nichž česky vyšla ještě dystopie Jádro slunce (2013) a několik povídek. Sinisalo je též autorkou předlohy sci-fi komedie Iron Sky (2012) o nacistech na Měsíci, na jejímž pokračování nyní pracuje.

iLiteratura.cz: Ve vašich knihách se objevují prvky magického realismu. Kde se tento původně latinskoamerický žánr vzal ve Finsku a potažmo ve vaší tvorbě?
Johanna Sinisalo: Mohli bychom dlouho diskutovat o žánrových označeních, jako je magický realismus, fantasy či sci-fi, někdy se v souvislosti s mými knihami mluví také o new weird nebo o finském podivnu. Já se všem těmto nálepkám důsledně vyhýbám. Chápu, že lidé mají potřebu škatulkovat, ale já bych své knihy za magickorealistické označovala jen nerada, protože magický realismus jsem nikdy vědomě nepsala, ani jsem nevytvářela magickorealistické světy. Vždy, když dostanu podobnou otázku, ať už se týká magického realismu, fantasy, nebo sci-fi, odpovídám, že nepíšu žánry, ale příběhy. Žánry jsou pouhé nástroje, které se při psaní používají. Když si autor vybere jen jeden z nich, může být označován za reprezentanta daného žánru. Já ale nástroje ráda kombinuji, leckdy všechny naráz. V mých textech je i mnoho realismu, píši o všedních věcech, které občas přeruší podivná událost. Je zbytečné pokoušet se mě žánrově zařadit, nálepky navíc klamou čtenáře. Někteří z nich nechtějí číst pohádky pro dospělé a žánrová nálepka by je odradila. Jiní naopak budou očekávat čistokrevný žánr fantasy a budou ve výsledku také zklamáni. Nálepky nepřinášejí žádnou přidanou hodnotu, tak proč je používat?

iLiteratura.cz: Budete mi oponovat, i když vás označím za postmoderní autorku?
Johanna Sinisalo: Ale kdepak (smích). Postmoderna je dobré označení, vnímám ho sice spíše jako literárněvědný termín, nicméně do určité míry se s tím ztotožnit dokáži (smích).

iLiteratura.cz: Ve vaší tvorbě se často objevují odkazy na Kalevalu a finskou lidovou tvorbu. Proč se inspirujte právě jimi?
Johanna Sinisalo: Zajímám se především o mytologii a mýty obecně. Myslím, že v mýtech lze nalézt určitou formu společenské kolektivní paměti. Je neskutečně zajímavé vzít některý z příběhů, které se tradují po generace, a zpracovat ho novým způsobem. Dá se říct, že každá z mých knih obsahuje nějaký střípek z mýtů a mýtotvorných knih, třeba i z Bible nebo právě Kalevaly.

iLiteratura.cz: Jaké výzvy podle vás stojí před současnými spisovateli? V Česku nedávno probíhala vášnivá debata o angažovanosti autora a o tom, zda by se spisovatelé měli ve svých textech soustavně vyjadřovat k současným politickým otázkám.
Johanna Sinisalo: Podobný společenský tlak ve Finsku postrádám. Myslím, že literární dílo by se mělo vyjadřovat k současné politické situaci. Například Jádro slunce se netají tím, že je politickým románem a že jeho téma vychází z aktuálního dění ve Finsku. Připadá mi však, že finská literatura je dlouhodobě trochu opožděná. Nejpopulárnější romány z poslední doby se odehrávají za druhé světové války. To je samozřejmě důležitá součást finské historie, ale píše se o ní stále dokola. Zatímco například o hospodářské krizi v 90. letech, která poznamenala celou jednu generaci, ještě nic pořádného nevzniklo. Požadavek aktuálnosti tedy v současné finské literatuře není, více se píše o minulosti než o přítomnosti, ještě méně o budoucnosti.

iLiteratura.cz: Vy se dystopické budoucnosti věnujete právě v románu Jádro slunce a mimo jiné v něm varujete před kastováním společnosti. Vnímáte štěpení společnosti jako hrozbu?
Johanna Sinisalo: Ano, pokusím se to ilustrovat na dvou příkladech. Jednou z pohnutek, proč jsem napsala Jádro slunce, byly protifeministické nálady v západních zemích. Vypozorovala jsem, že ve státech, kde se podařilo dosáhnout celkem slušné rovnoprávnosti, včetně Finska, začala vznikat nejrůznější hnutí za práva mužů, která se snažila dokázat, že na světě se špatně žije, protože ženy si vydobyly příliš mnoho práv. Vizí těchto hnutí bylo vrátit společnost o vývojový krok zpátky, do doby, kdy ženy neměly přístup ke vzdělání ani práci, staraly se výhradně o domácnost a rodily děti. Takový svět by podle nich byl lepší a šťastnější. Proto jsem se rozhodla napsat knihu, v níž by se tato utopie stala skutečností.
Důležitý motiv v pozadí přitom byla otázka, co se stane, pokud vezmeme jednu skupinu lidí a označíme ji za příčinu nějakého problému. Ve Finsku se teď mnoho kritiky sneslo na přistěhovalce. Jedni tvrdí, že berou lidem práci, jiní, že sedí doma a vyčerpávají sociální systém, a další, že si nezaslouží stejnou státní podporu a občanská práva jako rodilí Finové. Taková výjimka by ale narušila princip lidských práv a rovnoprávnosti obecně. Z přistěhovalců by to udělalo příčinu všech problémů. K něčemu podobnému by vedla i hnutí proti ženám. Když začneme manipulovat s lidskými právy, byť nepatrně, může to mít nedozírné společenské důsledky: pokud jakákoli práva jen o kousek omezíme, vytváříme společenství podlidí a nadlidí, to je neuvěřitelně nebezpečné.

iLiteratura.cz: Českou společnost v poslední době rozděluje ruská propaganda a populističtí politici. Máte tyto problémy i ve Finsku?
Johanna Sinisalo: Populismus je i ve Finsku velký problém. Někteří jedinci rozdmýchávají nenávist právě vůči přistěhovalcům. Slibují nesplnitelné a používají přitom chatrné argumenty a plané sliby. Za otevřenou nenávist sklízejí ovace, ačkoli to, co lidem naslibují, se nikdy nemůže uskutečnit a oni to dobře vědí. Ruská propaganda existuje ve Finsku také a funguje obousměrně – Rusům například namlouvají, že když přijedou do Finska, mohou jim tam bezdůvodně odebrat děti. Podobné lži mají za cíl budit nedůvěru a nenávist.

iLiteratura.cz: Jsou toto náměty, o kterých byste chtěla v budoucnu psát, nebo nosíte v hlavě jiné téma?
Johanna Sinisalo: Věnuju se nyní projektu, který nebude znít příliš intelektuálně. Napsala jsem předlohu k filmu Iron Sky a v současné době připravujeme jeho pokračování, které by mělo být hotové příští rok. Zároveň pracuji na románu, který se vztahuje k prapůvodní předloze Iron Sky a zabývá se skutečným příběhem Renaty, jedné z postav. Soustředím se v ní na momenty, které se do bláznivého filmu nevešly, jako je její dětství a vnitřní motivy, s nimiž přichází z Měsíce na Zemi a vnímá přitom krásu i podivno našeho světa, třeba plýtvání nebo právě rovnoprávnost. Kniha se zabývá střetem nacistické propagandy s realitou, Renata potkává na Zemi lidi, kteří nevěří nacistické ideologii, jíž je ona indoktrinovaná. To je velmi aktuální téma, v dnešním světě je potřeba umět rozlišit, co je pravda a co lež.

iLiteratura.cz: Román Ne před slunce západem jste napsala před šestnácti lety, ale téma knihy je aktuální i dnes, stále máme strach z neznámého a pěstujeme si spoustu předsudků. Těší vás to jako autorku, nebo spíše trápí?
Johanna Sinisalo: Těší mě to v tom smyslu, že ačkoli se zmíněné nepodařilo napravit, poselství knihy je dostatečně zřetelné. Není vždycky snadné poznat, proč byla kniha napsaná, mám proto radost, že jste můj román pochopila jako příběh o lidských předsudcích, protože přesně tak jsem ho i zamýšlela. Samozřejmě jsem smutná, že šestnáct let starý text je v tomto smyslu stále živý, nijak jsme nepokročili.

iLiteratura.cz: Žijete v Tampere, ovlivňuje toto industriální město vaši tvorbu?
Johanna Sinisalo: Ovlivňuje mě zejména tím, že je odtamtud blízko do přírody, do skutečných lesů a k jezerům. Je snadné si představit, že v Tampere by se mohli vyskytovat trollové, o kterých píšu v knize Ne před slunce západem. A to klidně přímo v centru města, protože hluboké hvozdy jsou odtamtud skutečně co by kamenem dohodil.