Básník, prozaik a výtvarník Jaroslav Kovanda, mimo jiné zakladatel časopisu Psí víno, letos vydal již dvanáctou básnickou knihu – průřezovou sbírku, nazvanou Kufr z pískovce a obsahující verše z období od 70. let do současnosti. Tento výběr je uspořádaný do tří oddílů, které jsou ostře kompozičně a především tematicky odděleny – proto stojí za to zabývat se nejprve každým zvlášť.

První oddíl (Z vlaků) je tvořen básněmi z cest po Čechách, Evropě i zámoří. Často se jedná o více či méně trefná pozorování navštívených měst a míst, někdy veskrze přítomná, jindy prosycená vzpomínkami vyvolanými situací, zahlédnutým výjevem či silnou pamětí navštíveného místa (např. báseň z bývalého koncentračního tábora Sachsenhausen). Pozoruhodnější než tyto často povrchní dojmy je však nastavení lyrického subjektu-cestovatele, způsob, jakým se v cizích zemích pohybuje a jak k nim přistupuje. Přestože je okouzlený novými místy, jako by ho něco neustále táhlo domů, ke svým, ke kořenům a jistotám. V básních se to projevuje častým přirovnáváním neznámých míst k těm známým („Maxim Gorkij si tady léčil Peškova / a my ležíme za nákypem hřbitova / jak u Metuje“), opakováním rituálů spojených s životem doma („U toho bronzu nevěsta s nohou v sádře se fotila / komáři dotovaní Volhou / pod stanem pili jsme pivo Afanasij / desítku docela dobrou“) a metaforikou odkazující k venkovskému původu (přirovnání ostnatého drátu v bývalém koncentračním táboře k povříslu). Nejvýstižněji lze tuto situaci charakterizovat za užití metafory z názvu sbírky – a tím tuto metaforu také aspoň v jednom jejím významu vysvětlit: cestovatel má s sebou kufr. A není to kufřík, s nímž se dá dojet až na dalekou Jávu, jak psal Konstantin Biebl, ale pořádně těžké zavazadlo, ve kterém kromě paštik vleče sám sebe, svou identitu, vzpomínky, všechny blízké, krajinu, kde vyrostl, ale také předsudky a traumata („Jak můžu tady velice nad zlatem snít / když narozen ve Zlíně / nejvíc jsem v dětství obdivoval Velké kino / moravští vrabci když srali tam na lino“). Tato pozice, trochu připomínající omezenost českého pana Broučka ztraceného v cizích krajích, je však lyrickým subjektem zároveň reflektována. Ten kufr je vlečen někdy hrdě, ale častěji se sarkasmem a ironií: „už aby byly za mnou Sicílie / zahleněná Etna Neapol i Wienna / ach závěrečná česká pěna: / není nad poctivý schwechatský krtinec“.

Druhý oddíl Kovandovy sbírky (Mezi sebou) je jakási básnická kronika rodu a rodného kraje, odkazující k té, kterou autor vytvořil v románu Gumový betlém (Torst, 2010). Lyrický subjekt už je pevně usazen ve svém domovském prostředí a jediné výpravy, které podniká, jsou ty zpět v čase. Stává se vypravěčem osudů svých blízkých, osobně zainteresovaným kronikářem (všechny básně v tomto oddílu mají v záhlaví rok, ke kterému se váže to, co se v nich odehrává). Vybavují se mu situace prožité v dětství, vzpomíná na kamarády, příbuzné. Je zakotven ve známém světě vzpomínek – a také v ukázněné formě sonetu, která střídá rozvolněnou formu básní předchozího oddílu.

Třetí oddíl (Družička moji dužinu objímá) působí nejroztříštěnějším dojmem, skoro jako kdyby to byl oddíl zbytkový. Přesto právě v něm lze nalézt perly. Lyrický subjekt je tu rozkročen mezi dvěma téměř neslučitelnými polohami: na jedné straně tu jsou básně takzvaně angažované, v nichž se glosuje současná politická situace u nás i v zahraničí. Na jistou aktuálnost a kritičnost k současnému stavu světa – například vymývání mozků reklamou – lze narazit i v básních předchozích dvou oddílů, v nichž jsou však tyto prvky vždy organicky zapojeny do celku básně a nepůsobí prvoplánově. Na druhé, té podstatnější straně stojí reflexivní a vzpomínková lyrika a také verše zachycující rytmus a typické atributy vesnického života. Svatby, pohřby, zabijačky, koštování vína, stavění májky, večery trávené v hospodě u piva a televize – to vše tvoří důvěrně známý svět. Je ztvárněný živelně, bodře a často i s ironií, kterou však lze chápat jako jednu z podob lásky. K tomu nejlepšímu patří básně vyjadřující pomocí křehkých metafor prožitek vztahu k rodné krajině („vesnice v dálce / strouhá mrkev kostelní věže / poprchá tiše na otěže / za kopcem Nechvalín / polňačka tiše tu zatéká do slabin“).

Právě v bytostné připoutanosti k domovu (přičemž pod tímto označením se skrývá nejen místo a blízcí lidé, ale také poezie, která básníkovi ve chvílích nejistoty či smutku poskytuje útočiště: „do jazyka radši uhýbám / jako tolikrát“) spočívá esence Kovandovy poezie. Projevuje se nemožností ze sebe tato pouta aspoň na chvíli setřást, ale také v jazyce. Ten je přímočarý a jednoduchý; nezáludně a bez rafinovaných oklik směřuje k cíli – jako ta polní cesta. Básně jsou prorostlé nářečními výrazy, v dětství zafixovanými říkadly a průpovídkami – Kovanda (spolu)pracuje s jazykem známým, tisíckrát ohmataným, takovým, na který se může spolehnout. V básni Na privátě z cyklu Maltézský punč čteme: „Ráno mně tekla z nosu krev, / nemohl jsem si vzpomnět, / jak se anglicky řekne krev“. Nemůže si vzpomenout, protože i skrze jazyk je pevně připoutaný k domovu, krajině, rodu. Kovanda je básník jistot, které z tak pevné vazby vyplývají.