Román Ve službách Spravedlnosti provází pověst žánrové události – a to rozhodně ne jen v rámci roku, ale minimálně pětiletky. Debut americké spisovatelky (ročník 1962) totiž získal hned trojici prestižních cen v žánru science fiction – Huga, Nebulu a Cenu Arthura C. Clarka. A na první pohled je jasné, čím kniha zaujala – možná o to víc, jakými problémy procházela v poslední době právě cena Hugo, kterou výrazně narušil střet – ve stručnosti a notně zjednodušeně – zastánců různě politicky angažované fantastiky.

Leckieová totiž nabídla příběh vyprávěný bytostí, která kdysi byla vesmírnou lodí Spravedlnost Torren rádčské civilizace, respektive umělou inteligencí, jež onu vesmírnou loď řídila a byla schopná „nahrát“ své segmenty do desítek i stovek lidských těl, tzv. periferů. Po událostech na jedné čerstvě anektované planetě se však Spravedlnost Torren stane v podstatě vedlejší obětí spiknutí, které ohrožuje samotné srdce Rádče, a zbyde na ni pouze jedno osamocené tělo dívky jménem Breq, které touží po pomstě…

V podstatě se tak setkáváme s tradiční space operou z dob, kdy se oprostila od melodramatu a pulpovosti zlatého věku žánru a přilákala autorky jako Ursulu K. le Guinovou nebo C. J. Cherryhovou. Politika zde sice hraje roli, ale rozhodně se o ní nedá říct, že by byla levicová či pravicová; jakkoliv si v motivech, které Leckieová použila, najde něco každý čtenář, jedná se především o do značné míry zástupné pozadí, jakých nabídla space opera již mnoho. Čtenář je zván do vesmíru kontrolovaného mocnou říší (jakkoliv kdesi za hranicemi číhají nevyzpytatelní a ještě mocnější mimozemšťané), která sice šíří světlo civilizace, ale přesto nese výrazné rysy diktatury (jeden vládce, byť existující v tisíci tělech), feudalismu (systém mocných rodů a klientelismus) a nad to všechno mysticismu (služba bohyni). Tuto říši nyní ohrožuje spiknutí a jediný, kdo o něm ví, je právě poslední segment zničené vesmírné lodi, jehož nositelka však nemá žádné zdroje a musí přijít na způsob, jak se dostat k vládci lidského vesmíru – a zabít jej.

V podstatě nijak výjimečný příběh, mixující akční scény s popisy exotických vesmírných kultur či stanic a zvyků tamních obyvatel, je ozvláštněn především kontrastem mezi možností Rádče zmnožit vybrané jedince – lidského i umělého původu – a osamocenou hrdinkou, která o veškeré dřívější vymoženosti přišla. Z onoho zmnožení – i násilného „osamostatnění“ hrdinky – přitom vyplývají zásadní konflikty. Jak zajistit kompatibilitu a jednotu všech rozdělených myslí? Kdy a jak se z části většího celku stane něco jedinečného? Mohou jednotlivé verze přelstít sebe sama? Etc.

Potud je Ve službách Spravedlnosti kniha, která skutečně zaujme. Bohužel autorka přišla ještě s jedním motivem, který může vycházet z výše uvedeného zmnožování, ale také z původu hrdinky či jen letmo načrtnuté rádčské kultury. Tím dalším motivem je nemožnost určit v podstatě u jakékoliv postavy přesně její pohlaví. Ve většině případů se o všech mluví jako o „ní“ – dokonce i když je někdo v mluvě jedné postavy ocejchován mužským rodem, pro ostatní a vypravěče nadále zůstává „jí“. Breq sama v první polovině knihy neustále trousí poznámky, že si není jistá, jakou rodovou koncovku použít. A je to asi právě tato bezrodost, která přihrála Leckieové nejvíc bodů v oslovení čtenářů a porotců toužících po intelektuálně náročné science fiction.

Ambiciózní plán má však dvě strany. Na jednu stranu je skutečně zajímavé sledovat, jak se během čtení váš vztah k postavám mění a snažíte se jim v podstatě automaticky přiřazovat rod na základě očekávání převzatých z jiných příběhů a povědomí o tom, co by měla být ženská a co mužská role (či jen subtilní reakce). Především první polovina knihy nabízí pro podobná „hádání“ a „dosazování“ řadu příležitostí. V druhé polovině se pak celý koncept odsouvá trochu stranou a Leckieová naopak sešlápne plyn spíše v akční linii svého příběhu. Čímž ovšem vynikne, že zajímavý motiv má i svá úskalí.

Především v překladu do jazyků, jako je čeština, která má k rodům mnohem aktivnější vztah než angličtina, totiž vzniká text, který je místy vůči čtenáři vyloženě nepřátelský. A není to jen záležitost toho, co se „ztratí“ v překladu, který musel být skutečně oříškem. V počátečních kapitolách je totiž skutečně obtížné se zorientovat – o to víc, že Leckieová sice vypráví ústy staré zkušené vesmírné lodi, ale drží ji záměrně zmatenou a ani mimoděk nenabízí čtenáři doplňující informace, na jejichž základě by problém rodů mohl fungovat nejen v osobní rovině hrdinky (ať už je to ten, ta, či to), ale i celé společnosti (v jednu chvíli je naprosto reálná možnost, že se nacházíme ve světě, kde existují jen ženy či vesmírné Sexmise). Jinými slovy, Leckieová dokáže přesvědčivě podat, že konkrétní jedinec nedokáže přesně odhadnout rod těch, s nimiž přichází (krátkodobě i dlouhodobě) do kontaktu, případně že je to tomuto jedinci jedno. Nedokáže ale úplně prodat, že by podobně mohla fungovat celá vesmírná civilizace a jí podrobené národy.

Ve službách Spravedlnosti tak odkázala svým dvěma pokračováním (v zahraničí již obě vyšla, stejně jako několik povídek doplňujících celý cyklus) zásadní výzvu – nikoliv navázat v napínavém ději, protože v něm Leckieová nabídla poutavý, ale nijak nevybočující standard space oper, ale právě propojit svůj rozhodně fascinující koncept s „větším obrazem“ fikčního světa. Pokud se to podaří, bude celá série rozhodně jedním z nejzajímavějších žánrových děl od dob Simmonsova Kantosu Hyperion. Pokud ne, zůstane u mírně nadprůměrného dobrodružství s několika motivy, nad kterými se dá „intelektuálně“ zablbnout, ale rozhodně ne stanout v úžasu.