Podtitul této recenze by mohl znít: „Hispanoameričané umějí vyprávět“ či „V oblibě jsou rozsáhlé romány“. Po skvělých titulech Kolumbijců Sergia Álvareze (35 mrtvých) a Juana Gabriela Vásqueze (Hluk padajících věcí) a především po obšírných a téměř kultovních knihách Roberta Bolaña si cestu k českému čtenáři hledá nedávno vydaný pětisetstránkový román Cestovatel stoletím španělsko-argentinského spisovatele Andrése Neumana. Zájemce o čtivou a inteligentní literaturu by po jeho přečtení neměl být zklamán. Kniha nepostrádá ani vášnivý milostný příběh, ani napětí a zločin, ani humor, ani úvahy nad nejrůznějšími společenskými jevy. To vše napsáno velmi neotřelým způsobem, z něhož čiší autorova radost ze psaní. Nejde však o knihu vytvořenou na jeden zátah. Autor ji začal psát ve svých dvaceti šesti letech a dokončil ji o pět let později. Na textu je vidět, že při psaní jistě vážil každé slovo, a výsledkem je překvapivě vyzrálé literární dílo, za nímž tušíme Neumanovu vlastní sečtělost, vzdělanost a lásku k poezii, avšak ani náznak jakékoli exhibice. Andrés Neuman se tímto románem zařadil mezi nejvýznamnější současné spisovatele hispánské Ameriky.

Autor nastoluje témata a otázky 20. a 21. století, jako jsou ekonomické problémy, úvahy o směřování Evropy, úloha státu, postavení ženy, sociální rozdíly i svoboda jednotlivce, a to prostřednictvím vhledu do života fiktivního německého města Wandernburgu kdesi na pomezí Saska a Pruska v 19. století. Jak autor řekl při setkání se čtenáři v pražském Institutu Cervantes, chtěl napsat klasický román 19. století, ale tak, aby promlouval k tématům dneška. Podle Neumana mají totiž všechny problémy dnešní západní civilizace kořeny v 19. století.

Wandernburg není město jako kterékoli jiné. Kdo jeho branami vejde dovnitř, jen těžko odtud odchází a město jej neustále překvapuje, neboť ulice, domy a věže jsou každý den na jiném místě a nikdy nic nezůstává stejné jako předešlého dne. Alespoň takhle město působí na protagonistu Hanse, věčného cestovatele se záhadnou truhlou plnou knih a listin, který se jednoho dne ubytuje v místním hostinci v přesvědčení, že se zdrží do druhého dne a poputuje zase dál. Město jej však nepustí a Hans v něm zůstává mnohem delší dobu, než původně zamýšlel.

Delší pobyt mu umožní poznat blíže některé z obyvatel města. Především flašinetáře s jeho psem Franzem, obyčejného člověka, který neumí číst ani psát, ale dík své přirozené inteligenci dokáže trefně komentovat veškeré dění kolem sebe. Hans začne chodit do jeskyně za městem, kde žije flašinetář, jediný hrdina románu beze jména, a kde se seznámí s dalšími dvěma spolubesedníky – postarším rolníkem Reichardtem a ocelářským dělníkem Lambergem, kteří představují jeden pól společenského spektra. Po večerech spolu všichni u láhve rozjímají o životě, o lidském údělu, o lidské hrdosti a důstojnosti.

S postavami z opačného společenského pólu, se vzdělanými a movitými lidmi, se Hans setkává každý pátek na debatním salonu pana Gottlieba, kam dochází vysloužilý univerzitní profesor Mietter, místní prominent a bohatý dědic rodinných majetků Rudi Wilderhaus, vdova Pietzinová a Španěl Álvaro Urquijo, obchodník s látkami a vdovec po německé manželce, jenž sní o tom, že jednou město opustí a vrátí se do Španělska. K tomu však nikdy nedojde. Duší celého salonu je však především Sophie Gottliebová. Krásná a přitažlivá, vzdorná, inteligentní, a ač samouk, vzdělaná v literatuře, filozofii i jazycích.

Páteční salony o Gottliebů se pyšní tím, že jsou prostředím, kde se může volně diskutovat o čemkoli a je povoleno vstupovat i do intelektuálních střetů. Když už je situace vyhrocená, hostitelka Sophie Gottliebová pohotově zasáhne a odpoutá pozornost od diskutovaného tématu nabídnutím cukrové pusinky, obloženého chlebíčku či sklenky likéru. Scény odehrávající se v salonu patří k nejpůvabnějším v celém románu, čtenář má pocit, že je jich osobně účasten, a přistihne se, že tu či onde by rád zasáhl a přispěl do diskuse svým postřehem.

Diskutuje se o všem. O německé filozofii, o módě a vlasti, o podstatě luteránství či katolictví, o vizi Evropy a evropském absolutismu, o ekonomice, o míru a válce, o literatuře a zejména poezii, o překladatelství, o národní identitě evropských národů a rozdílech mezi Němci, Francouzi a Španěly a o tom, jak se tyto rozdíly projevují v jejich politice nebo kultuře. V neposlední řadě také o chutnosti podávaného občerstvení a Sophiině půvabu. A také se vychvaluje řád, který vládne ve Wandernburgu.

Tento řád je však pomalu narušován. Nejprve spořádanost salonů vybočí z rutiny Hansovou přítomností. Je cizinec a ještě k tomu cizinec s odlišnými a často velmi svobodomyslnými názory, který však brzy získává spojence. Jistě není náhodou, že v podobě dalšího cizince – Španěla Álvara. Postava španělského exulanta uprostřed německého obyvatelstva má dvojí, avšak naprosto organickou funkci. Na jedné straně nastavuje zrcadlo spolubesedníkům, kteří se přes vznešenost svých slov stávají směšnými, když ani jednou nejsou schopni Španělovo nijak složité příjmení Urquijo správně vyslovit, na druhé straně se čtenář přirozeným způsobem dozví o španělských reáliích té doby: o neúspěšných pokusech osvícenství ve španělské společnosti, o podobě španělského romantismu, o cádizské ústavě, o specifikách španělské literatury.

Na salonech se tedy debatuje, recituje, hraje divadlo a popíjí, pojídají se sladkosti. Také se tu navazují vztahy. Jednak vzniká přátelství mezi Hansem a Álvarem, jednak vášnivý, ale zapovězený milostný vztah mezi Hansem a Sophií, neboť jak velí zvyklosti Wandernburgu, otec určil Sophii za budoucího manžela movitého Rudiho Wilderhause. K druhému narušení řádu dojde při první zaujaté intelektuální debatě v salonu, v níž Hans Sophii zaujme, když názorově zasáhne a z neznalosti prostředí si dovolí oponovat profesoru Mietterovi. S postupným oživením disputací a názorovým rozrůzněním v salonu graduje také náklonnost mezi Sophií a Hansem, až vyústí ve vášnivý milostný vztah. Pod záminkou přípravy básnické antologie a překládání anglických a francouzských romantiků do němčiny se v pokoji hostince, kde je Hans ubytován, rozvíjí intelektuální, ale především tělesný poměr mezi Hansem a Sophií, v němž je hybatelem ona, nikoli Hans jako muž. V žádném případě nejde o milostný akt naznačený jen mezi řádky jako v románech 19. století. Přestože si při milostném styku svléká množství spodniček a uvolňuje se z korzetu, což by evokovalo 19. století, Sophie je tu moderní emancipovanou ženou z masa a kostí. V jejich tělesných spojeních nic není zakázáno. Spolu překládají a zároveň se spolu milují. Milostná vášeň se v jednom okamžiku mění ve vášeň překládání a vášeň překládání, vášeň pro text, poezii a překlad jazyka, plynule přechází ve vášeň milostnou.

Pokud jde o příběh, vyústění románu se zde nehodí prozrazovat. Přinese mnohá překvapení, mnoho však zůstane nedořečeno a neobjasněno. Je na čtenáři, aby si román dotvořil sám. Závěrem snad jen malá poznámka k jednomu zajímavému formálnímu postupu. Při představování české verze románu v Institutu Cervantes Andrés Neuman poznamenal, že jej vždycky zajímalo, jak jednotlivé druhy umění řeší paralelní výpovědi jednotlivých protagonistů. Například hudba má prostředky, jak takovou situaci vyřešit, jazyk ovšem ne. Andrés Neuman se o to v románě pokusil formou závorek, kdy jedna osoba mluví a v závorce se vede paralelní monolog druhé osoby k témuž tématu. Nutno podotknout, že chvílemi se tuto nedokonalost jazykových prostředků daří obelstít a vyjádřit tak paralelní promluvy probíhající v tentýž okamžik, častěji je však narušena plynulost textu. Tím se však neumenšuje potěšení z četby a z chytrých dialogů ani plynulost a živost příběhu.

Přeložit pětisetstránkový román plný aluzí, jazykových hříček, filozofických a literárních úvah a vyjádřit v češtině hispanoamerickou obrazotvornost naroubovanou na upjaté německé prostředí jistě nebylo jednoduché. Díky překladatelčinu výkonu se román čte jedním dechem.