Na letošním festivalu Jeden svět byl uveden dokument Švédská teorie lásky režiséra Erika Gandiniho, pojednávající o pomalu, ale jistě odumírající lásce v jinak téměř dokonalém švédském sociálním státě, jenž je dáván za příklad zbytku Evropy. Láska, mezilidské vztahy a touha po naplnění mnohdy bláznivě nereálných, snových či pohádkových představ jsou také hlavní témata povídkového výboru švédské spisovatelky a ilustrátorky Inger Edelfeldtové (nar. 1956). Ačkoli zmíněný dokument nahlíží na téma ze společenského úhlu pohledu, jeho vyznění je do velké míry totožné s intimně laděnými povídkami, z nichž některé vznikly již před více než třiceti lety. Navazování vztahů se stává stále složitějším a přestává být pouze výzvou a doménou dospívání, pro mnohé z nás je celoživotní a mnohdy nikdy nenaplněnou cestou.

Rituál je reprezentativní výbor z autorčiny dosavadní povídkové tvorby od osmdesátých let do přelomu století. Kromě celé sbírky Rit (Rituál, 1991) obsahuje vybrané texty z dalších výborů I fiskens mage (V břiše ryby, 1984),  Den förunderliga kameleonten (Podivuhodný chameleon, 1995) a Riktig kärlek (Opravdová láska, 2001). Všechny povídky vyšly ve Švédsku poté také souborně ve svazku 4× Edelfeldt v roce 2005. Klíč k výběru povídek není v české knize objasněn, lze se ale dohadovat, že se překladatelky snažily představit všechna autorčina stěžejní témata, společným prvkem většiny textů je potom zaměření na ženské hrdinky.

Inger Edelfeldtová debutovala v druhé polovině sedmdesátých let a od té doby vydala desítky titulů, mezi nimi i řadu knih pro mládež, ve kterých dle vlastních slov píše o tom, co ji samotnou v době dospívaní zajímalo. Není proto překvapivé, že ve velké části povídek jsou hlavními hrdinkami holčičky či dospívající dívky. Autorka se v nich soustředí na prožívání těžko definovatelné prázdnoty pramenící z nefungujících vztahů a chladného rodinného prostředí, konkrétní problémy načrtává jen v náznacích a zabývá se pocity dívek v křehkém období budování identity. V povídce Léto malá holčička s utajovanou radostí přivítá v domě cizího muže, jenž v blízkosti naboural a potřebuje si u nich na chvíli odpočinout. Vejde k němu tajně do pokoje, dotýká se ho a představuje si, co s ním prožije, až se vzbudí. „Až se vzbudí, ukážu mu domeček, půjde se mnou dovnitř, tam, kde z temnoty vystupuje to, co si chce hrát; to, co chce být zvednuto a sevřeno v dlaních. Tam ho chci mít. Toho, jehož srdce bije“ (s. 59). V povídce Nahoře na mýtině je skvěle zobrazen nechtěný vstup dítěte do světa dospělých, který nastává v momentu, kdy dcera uvidí, co vidět neměla. Instinktivně vytuší, že o některých věcech je radno mlčet a že je lepší předstírat stejně jako rodiče, že „svět nespočívá na kraji propasti“. K dětským postavám přistupuje Edelfeldtová způsobem, který v první chvíli čtenáře zarazí. Děti nejsou naivní bytosti, ale rovnocenní partneři dospělých, oproti nimž jsou jen obdařeni větší dávkou fantazie a ostřejším vnímáním okolí. V povídce Naturel, v níž se otec nepříliš úspěšně snaží dceři sdělit, že bude mít nového nevlastního sourozence, je malá Anna příznačně charakterizována jako „malé hubené skalisko se zestárlým výrazem“, obrácené do sebe.

Další okruh povídek ukazuje dospívající dívky či mladé ženy hledající romantickou lásku podobnou té, kterou hlásají lesklé stránky časopisů. Výtečná je povídka Skutečná láska, v níž vypravěčka přemítá o podobách skutečné lásky a cestách, jak ji poznat. Její naivní a nepříliš duchaplná zpověď je kombinací výkřiků z psychologických poraden ženských časopisů, televizních seriálů a rychlopříruček o nalezení toho pravého. Edelfedtová zde více než trefně zachycuje snahu dnešní doby definovat lásku jasnými a pro všechny shodnými příznaky a vedlejšími účinky, jako by se jednalo o chřipku. V jiných textech nechává své postavy se pohybovat na hranici snu a reality, vystavuje je setkání s čímsi abnormálním, které je ovšem skryto uvnitř nás a dostává se nekontrolovaně na povrch v momentu, kdy člověk vykročí ze zaběhnutých kolejí. Helenu z povídky Volný den Heleny Petrénové, která si zdánlivě libuje v samotářském životě, popadne během volného dne v parku nevysvětlitelný strach, agrese a úzkost. Ochromí ji natolik, že téměř není schopna pohybu, s velkou námahou se dostane zpět domů, kde se zamkne před světem, a zařekne se, že si již nikdy nevezme uprostřed týdne dovolenou. Touha po lásce a porozumění má mnoho podob, tajné sny sní i transsexuálka Marie Claire v povídce Pro Marii Claire, kterou však pod tímto jménem nikdo nezná, nebo tandem silně obézních přítelkyň z povídky V zemi snílků, kde je možné všechno, jež uvěří, že i ony by mohly najít muže, se kterým by prožily svůj šlehačkový sen.

Největší síla a kvalita textů spočívá bezesporu ve způsobu jejich vyprávění. V rámci jedné povídky střídá autorka několikerou vypravěčskou perspektivu a rozostřuje identitu mluvčích tím, že hrdiny pojmenovává křestními jmény a vyhýbá se přímému označení jako matka či otec, děti navíc promlouvají stejným hlasem jako dospělí. Do textu se tak od prvních vět daří dostat napětí plynoucí z nejistého vypravěče, posílené následně nejistotami samotných postav, jež čtenáři brání, aby se v labyrintu měnících se úhlů pohledu rychle zorientoval. Vypravěčské přednosti povídek podtrhuje i fakt, že Edelfeldtová umí každé postavě ze své široké galerie, jež se rozpíná od holčiček, umělkyň, naivek, prosťaček a psychicky nevyrovnaných žen po lesby a transsexuály, přesně uzpůsobit jazyk i tempo. Ze zdánlivě banálních témat lásky, dospívání a citů vznikají díky autorčinu vypravěčskému a jazykovému umu literárně výjimečné texty.

Edelfeldtová vypráví příběhy o lásce, rozmanitosti jejích podob, žárlivosti i lidské samotě tak, že v nás vyvolávají vědomí jedinečnosti každého člověka, rozdílnosti pocitů a fantazií, které ve svých myslích nosí lidé, jež denně potkáváme na ulici. „Modlím se: kéž by zůstal neznámý napořád, a kéž bych ho přitom dobře znala.“ Tento citát nepostihuje jen vztah žen k mužům, ale i k životu samému. V povídkách švédské autorky potkáváme život v jeho mnoha nečekaných a překvapivých podobách, z nichž každá je stejně opravdová.