Chirurg Edib Jaganjac, narozený v roce 1957 v Sarajevu, po více než dvaceti letech sepsal své vzpomínky na roky 1992 a 1993, které strávil v ostřelovaném Sarajevu. S několika dalšími kolegy ošetřoval zraněné v nemocnici s nedostatkem personálu, léků a přístrojů. Mnoho osob zachránili, mnoho jim umřelo pod rukama. Lékaři, kteří svému životnímu poslání obětovali vlastní bezpečnost a dokázali posunout hranici fyzických a psychických sil.

Od roku 1993 MUDr. Jaganjac působí ve Fakultní nemocnici v pražském Motole. Zřejmě díky tomu je čeština prvním jazykem, do kterého byla Sarajevská princezna přeložena z originálu. Vydala ji v roce 2015 pražská Galerie Gema, která stojí i za knihařským zpracováním. Přestože je kniha brožovaná, stránky jsou nezvykle tvrdé a tvoří pevnou vazbu. Pro velký zájem čtenářů proběhl již dotisk 1. vydání.

Na začátku devadesátých let minulého století čelila socialistická Jugoslávie vážným ekonomickým a hospodářským problémům. Napětí mezi jednotlivými etniky vzrůstalo a záhy vyústilo v několikaletý válečný střet s velkými ztrátami na životech. Země se rozdělila na několik samostatných států, ovšem mezi jednotlivými národy je dodnes mnohé nezapomenuto.

V dubnu 1992 začalo obléhání Sarajeva. Na území předválečné Bosny a Hecegoviny žili Bosňáci, Srbové a Chorvati. Bosenští Srbové neuznali výsledky referenda o nezávislosti Bosny a Hercegoviny. Bojkot přerostl ve velmi krvavý konflikt.

Edo Jaganjac se rozhodl v Sarajevu zůstat i po rozpoutání války. Podařilo se mu dostat z města svoji ženu a dcery. „Tehdy se mi zhroutil celý svět. Srdce mi drásalo ledové zoufalství. Už je nikdy neuvidím. Ještě mnohem strašnější je, že ony tři neuvidí mne. Moje smrt se mi zdála naprosto nedůležitá. Ale co bude s nimi...?“

Do nemocnice je přivezena zraněná pětiletá Irma. Počíná si velmi statečně a těší se na shledání se svou maminkou, která ale při stejném útoku zahynula. Mladý chirurg Jaganjac dělá vše pro Irminu záchranu. Stačila by běžně vybavená nemocnice. Život pětiletého děvčátka, „Sarajevské princezny“, jak ji následně pojmenují média, paradoxně některým připadá méně důležitý než absurdní konformita s byrokratickými pravidly. Nezbývá než ji za každou cenu dostat ze Sarajeva pryč.

Náročnou lékařskou službu, umocněnou válečným prostředím, čtenář vstřebává prostřednictvím autorových vzpomínek. Ale každodenní boje a práce tvoří jen kulisu příběhu. Na jejich pozadí se odehrávají konkrétní činy člověka, který je odhodlán plnit své poslání za každé situace. Nehraje si ovšem na hrdinu a dokáže přiznat své pochyby. Právě díky této lidskosti kniha oslovuje tak široký okruh čtenářů.

„Záda mě bolela čím dál víc. Žaludek mě bolel čím dál víc. Ani dnes jsem neměl nic k jídlu. Bylo dusno a horko, oči mě pálily. Cítil jsem se unavený, zničený, prázdný, vyhořelý. Byl jsem nic. Zcela zpustošený zevnitř i zvenčí. Nic nemělo smysl. Všechno v mém životě je zničené a bezcenné.“

Edo Jaganjac odhaluje své mnohdy až intimní pocity a nešetří kritikou organizací, podepřenou vlastním smutným svědectvím, které by se měly bít doslova až do posledního dechu za mír, lidskost a mravnost.

„Z OSN nikdo nikdy nebyl volán k zodpovědnosti za jedinou smrt, kterou zavinili svou nečinností. V jejich práci se dodneška nic nezměnilo. Nikomu se nezodpovídají. Postavení OSN ve válce bylo a stále je nebeská výše a udílení almužny shora. OSN není od toho, aby někomu pomohla. Pomáhá jen sobě a plní rozkazy mocných.“

Autorův styl vyprávění možná není literárně dokonalý, ale o to více je autentický. Upřímnost, bezmoc a hrůzy války popisuje tak střízlivě, jak jen mu mnohaletý odstup a traumatické záležitosti umožňují.

Válečná tematika je bohužel stále aktuální. Světový mír je křehčí než křehký a nikdy tomu zřejmě nebude jinak. Válka je mocná a dokáže zasáhnout všechny bez rozdílu. Dokáže lidi změnit a dokáže z nich vydolovat ty nejhorší vlastnosti. A jen ti co zažili, mohou vyprávět a soudit. „Někteří jiní si zaslouží, aby se i zastyděli. Ať se stydí!“

Sarajevská princezna dostala v mnoha na sobě nezávislých hodnoceních 100 % a vysloužila si i titul Kniha roku 2015 dle iDnes.cz. Dílo, které nesepsal žádný renomovaný pan spisovatel, dílo s příběhem, jehož konec kdekdo zná. Její síla je v děsivosti reality, se kterou popisuje lidskou odolnost, ale i krutost, která je v některých z nás. Nechce se ani věřit, že děj knihy se odehrává v Evropě koncem minulého století. A právě v dnešních dnech má neklidné Evropě tolik co říct.