Na začátku 90. let se Jugoslávie ocitla na vrcholu několik let trvající vnitřní krize, kterou se ani přes veškeré snahy reformních politických sil nepodařilo překonat a která nakonec vyústila v jeden z nejkrvavějších konfliktů moderní doby. K nejhorší fázi postupného rozpadu země došlo v Bosně a Hercegovině, jedné ze šesti svazových republik, jíž se pro její pestrý multietnický charakter dostalo přídomku „Jugoslávie v malém“. Konflikt, který vypukl na jaře 1992 a trval až do podepsání tzv. Daytonské mírové smlouvy v listopadu 1995, si vyžádal více než 100 000 lidských životů a na obrazu země zanechal stopy viditelné dodnes, od vylidněných oblastí až po hluboká psychická traumata tamních obyvatel. Tématem občanské války v Bosně a Hercegovině se dosud inspirovala řada spisovatelů, Sarajevská princezna však představuje naprostý unikát. Kniha s nekompromisní otevřeností a strhujícím stylem vyprávění má vysokou šanci zařadit se mezi nejlepší literární díla, jež na toto téma vůbec kdy vznikla.

Na adresu této drásavě autentické knihy, kterou od ukončení války dělí dvacet let, ze všech stran již několik měsíců zaznívají superlativy. Sarajevská princezna zaujala v zemích bývalé Jugoslávie a čtenářské rekordy láme i u nás: na konci roku 2015 se po dobu několika týdnů držela na prvních místech nejprodávanějších titulů, v rámci čtenářské ankety iDNES dokonce získala nejvyšší ohodnocení. Nakladatelství Galerie Gema, v němž Sarajevská princezna vyšla, muselo pro velký ohlas dotisknout dalších 1000 kusů. Nutno však říci, že je to úspěch zcela jistě zasloužený. Kromě zvoleného tématu, které je silné samo o sobě, je to pak především tím, jak se k látce postavil samotný autor.

Chirurg Edib Jaganjac (1957) dnes pracuje ve Fakultní nemocnici v Motole, pochází však ze Sarajeva, odkud v roce 1993 odešel před občanskou válkou. Zde spolu s několika dalšími kolegy neúnavně zachraňoval lidské životy v podmínkách, které si většina z nás ani nedovede představit. Právě ze svých válečných vzpomínek, jež se mu už navždy vryly do paměti, vytvořil toto fenomenální dílo. Jedinečná možnost nahlédnout do skličující atmosféry válečného Sarajeva by se nám však těžko naskytla bez Jaganjcovy naprosté otevřenosti a odvahy říci vše, byť jej očividně mnohé vzpomínky bolí ještě dnes. S životním nadhledem někoho, kdo se ocitl doslova v pekle, Jaganjac odkrývá děsivou realitu války, a to bez přehnaných autorských fabulací či politických příměsí – na svět totiž vždy pohlížel optikou člověka, jemuž je humanita a láska k bližnímu nad všechny politické ideologie, oficiální nařízení a úřední vyhlášky. Lidská bytost, lépe řečeno lidský život, stojí a vždy stál ve středu Jaganjcova zájmu. Nebýt této jeho vrozené vlastnosti, nejen že by knihu s tak burcujícím obsahem nikdy nenapsal, ale všechny věci, o nichž v knize hovoří, by neměl ani šanci prožít.

Duben 1992. Mezi zdmi starobylého Sarajeva se začínají ozývat první výstřely, město je ze všech stran obklíčeno srbskými jednotkami, které z horských úbočí nad městem nemilosrdně střílejí na muže, ženy i děti. Mladému chirurgovi sarajevské nemocnice Edovi Jaganjcovi se naštěstí podařilo dostat z města manželku i se dvěma malými dcerkami („Tehdy se mi zhroutil celý svět. Srdce mi drásalo ledové zoufalství. Už je nikdy neuvidím. Ještě mnohem strašnější je, že ony tři už neuvidí mne. Moje smrt se mi zdála naprosto nedůležitá. Ale co bude s nimi…? […] Zůstal jsem sám, nejosamělejší na světě. Moje tělo dočasně žije, ale ani já už v něm nejsem. Odjel jsem s nimi. Moje místo je s nimi. Už nic necítím. Ani strach, ani zoufalství. Jsem prázdná skořápka“). V tu chvíli mu zbylo jen jediné: pokusit se zachránit co nejvíce životů druhých. Spolu s několika dalšími odvážlivci, hrstkou statečných chirurgů a nemocničním personálem, tu dnem i nocí svádí boj nejen se smrtí, ale musí se potýkat s více než partyzánskými podmínkami, zahrnujícími jen tu nejnutnější lékařskou techniku, či s permanentním nebezpečím ze strany ostřelovačů.

Mezi raněnými přivezou jednoho srpnového dne do nemocnice malé děvčátko, Irmu. Při jednom z útoků přišla o matku, která ji kryla vlastním tělem a zahynula při tom („Slyšela letět minu a dítě strhla k sobě, aby je ochránila. Šrapnel proletěl mámou a zranil maličkou…“). To však malá Irma neví a stále se na maminku ptá. Jaganjce si tato holčička ihned získá, nejen proto, že mu svýma očima tolik připomíná jeho vlastní dceru. Operace nedopadne neúspěšně, následně však nastanou komplikace, které sarajevští lékaři se svými velmi omezenými možnostmi nejsou schopni vyřešit. Nemocnice se standardní výbavou by jí ovšem život zachránit mohla, a proto Jaganjac všemi silami a možnými prostředky usiluje o to, aby byla umírající Irma co nejdříve převezena na odpovídající lékařské pracoviště. Zatímco „sarajevská princezna“, jak malou Irmu nazvou světová média, pomalu umírá, Jaganjac bojuje za to, aby nedoplatila na rozmar nějakých dospělých vedoucích válku, jejímž důvodům ještě ani nemůže rozumět. Záhy však zjišťuje, že tato bitva nebude vůbec snadná, neboť je konfrontován s tím, že na životě pětileté holčičky nikomu příliš nezáleží: „Všichni jsou proti Irmě. Naše policie, všechna podělaná vojska kolem nás a OSN a její pravidla. Všichni!“ Svoji válku proti byrokracii a lidské hlouposti však nehodná jen tak vzdát.

Většina děje se odehrává v prvních srpnových dnech roku 1993. Není to ovšem jen příběh malé Irmy Hadžimuratović, o čem dílo pojednává. Vedle tohoto hlavního motivu kniha obsahuje řadu dalších dějových rovin, příběhů raněných lidských těl i duší, iritujícího bývalého soudce, který se snaží o výměnu pacientů mezi dvěma nepřátelskými liniemi, a především pak permanentního tělesného i psychického vyčerpání lékařů, jimž každou chvíli vyplňuje strach o to jediné, co jim ještě zbylo: o holý život. Přesto stále pokračují v zachraňování raněných. Lze jen smeknout před Jaganjcovou odvahou odkrýt naplno své slzy a nejniternější duševní stavy. Autor beze studu přiznává své tehdejší pochyby o tom, je-li to, co dělá, vůbec smysluplné, na což vzápětí navazuje výčitkami, že naopak dělá příliš málo. Tyto skvěle zachycené proměnlivé emoční stavy jen dokládají nepředstavitelný psychický tlak a pracovní vytížení celého nemocničního personálu a upozorňují tak na Jaganjcovy schopnosti dokonale vystihnout lidskou duši zmítanou válečným konfliktem: „Jedeme jako stroj. Tentokrát dorazilo na čtyřicet raněných. Mrtvé nám nevozí. Ještě před půl rokem nám občas přivezli i mrtvé, v naději, že třeba ještě žijí, nebo že my něco uděláme… Teď už ne. Zvykli si na smrt. Všichni jsme si příliš zvykli na smrt.“

Sarajevská princezna tedy nemá o silné motivy nouzi, dramatičnost roste s každou další stránkou a čtenář se od textu prostě nebude moci odtrhnout. U hrdinství těchto několika doktorů ovšem skutečně mrazí. Jaganjac a jeho kolegové jsou svými činy více než výmluvným dokladem toho, že ještě existuje někdo, kdo je ochoten riskovat vlastní život pro záchranu druhého – četné scény, kdy se ocitají doslova tváří v tvář smrti, jsou toho nejlepším dokladem. Tím, jak všichni horečně a prakticky bez přestání pracují, jim ovšem zbývá minimum času na přemýšlení o tom, v jaké situaci se ocitli a jak velké riziko jim vlastně hrozí: „Neexistuje lepší sedativum než sál. Zaujme zcela, bez rezervy, tvou pozornost a nedokážeš myslet na nic jiného.“ Co víc, léčí všechny bez ohledu na to, přivezou-li na sál Muslima, či Srba: „Mne na válečné chirurgii učili, že musíš vyléčit nejprve svoje raněné, a teprve pak, máš-li čas a materiál, můžeš léčit nepřítele. Mně se to nelíbí. Nám se to nelíbí. My v medicíně máme svoje pořadí, a to je pořadí naléhavosti […]. Kdo mi určí, koho smím zachránit, a koho ne? Nějaký velitel? Tak to tedy ne! […] Dokud léčím já, léčím, koho chci a jak je to v souladu s mou přísahou.“ Tento Jaganjcův neuvěřitelně silný humanistický podtón a jeho pevně stanovené osobní zásady tak s sebou nesou naléhavé mravní poselství, jež se zcela jistě neomezuje jen na oblast medicíny, ale mělo by být platné pro celou společnost. Také v tom spočívá velikost Sarajevské princezny.

Díky tomu, že obléhání Sarajeva autor skutečně prožil, si může dovolit dotýkat se i stále poněkud tabuizovaných témat. Mezi taková patří i Jaganjcův nekompromisní pohled na účast mezinárodních mírových sil UNPROFOR – nejen že podle něj byli příslušníci mírových sil – „sráči“, jak je často nazývá – hluboce zaujati proti muslimům (což svými činy jasně dávali najevo), ale to, co čtenáři naprosto vyrazí dech, jsou autorovy vzpomínky na okamžiky, kdy se francouzští legionáři mírových jednotek OSN „bavili“ – plechovkami hrášku či bonbony lákali sarajevské občany, staré i mladé, na místa, odkud byli hladoví chudáci výborným terčem pro srbské odstřelovače… Člověku tak vstávají vlasy hrůzou na hlavě nejen při čtení o srbských zvěrstvech, ale i tehdy, kdy autor hovoří o chování mezinárodních složek, jejichž úkolem bylo přece zajišťovat stabilitu v oblasti, a ne rozpoutávat další ohniska konfliktů („Ponížení a bezmoc. Jedni nás zabíjejí, druzí se nám posmívají“). Na OSN (jejího tehdejšího generálního tajemníka Butruse-Ghálího nevyjímaje) nenechá autor nit suchou a ukazuje tak tuto organizaci v poněkud jiném světle, než jak je prezentována v médiích. Jaganjcův výrok o tom, že „Irmu nedokázal zabít srbský granát, ale úspěšně ji zabíjí byrokracie OSN,“ se stal světově proslulým svědectvím bezmoci a marnosti, kterou frustrovaní sarajevští lékaři tehdy prožívali.

Jakkoliv je styl a jazyk oproti tématu a poselství knihy svým významem marginální, na celkové atmosféře knihy se velkou měrou podílí. Jaganjac velice často hovoří v přítomném čase, čímž se mu daří vyvolat dojem bezprostřednosti, určité dramatické naléhavosti a jakéhosi časového přesahu, kterým nás přímo vtahuje do děje, takže si připadáme, jako bychom všechny ty boje o život bez elektrického proudu a nejzákladnějšího materiálu sledovali na vlastní oči a prožívali na vlastní kůži. K dramatičnosti přispívá i výrazná dialogičnost a především pak Jaganjcovy vnitřní monology: „Ty oči mě chytly a drží mě. Jako v kleštích. V prsou cítím bolest. Uklidni se. Okamžitě se uklidni. Okamžitě, vztekám se v duchu sám na sebe. Jsi přece profesionál. Válečný chirurg. Tvrdý a odolný. Teď jsi v práci a to, co děláš, je jenom práce. Nejsou to lidi, tváře, jména. Jen práce… To není ona. Jenom ty oči…“

Za války se prý špatní lidé stávají ještě horšími, a ti dobří naopak lepšími. Sarajevská princezna je brilantní svědectví o obou těchto skupinách. Naštěstí z něj však vyplývá, že ono dobro v nás je přeci jen silnější, jakkoliv je pro svoji skromnost mnohem méně vidět, a někdy si proto podobně jako Jaganjcův kolega Semir, rozčilující se nad stavem civilizace, pomyslíme, že „nejsou na světě větší sráči než lidi“. Nestává se příliš často, aby se někomu napoprvé podařilo napsat román světové kvality. Edovi Jaganjcovi, statečnému chirurgovi ze Sarajeva, se to povedlo. Jeho dechberoucí a dojemné vyprávění o lidské statečnosti aspiruje na přední příčky moderní světové literatury s válečnou tematikou. Sarajevskou princeznu tak nelze než vřele doporučit, jedná se o jeden z nejlepších titulů, jež za poslední roky na pulty (zatím českých a ex-jugoslávských) knihkupectví zavítaly.

„Důležité je žít jako člověk, a pokud to nejde, pak už není důležité nic. Ani žít. Proto jdi a dělej vše pro to, abys zůstal člověkem. Jinak už nebude důležité nic…“