Německý spisovatel Hanns-Josef Ortheil (*1951) si za svou bohatou kariéru vyzkoušel už ledacos. Promovaný germanista původem z Kolína nad Rýnem je autorem jedné divadelní hry, dvou operních libret, tří televizních scénářů k literárním dokumentům a více než čtyřiceti knižně vydaných titulů nejrůznějšího charakteru od beletrie až po literaturu faktu. Na poli umělecké prózy debutoval Ortheil roku 1979 kontroverzním románem Fermer, jehož hrdinou je stejnojmenný dezertér z řad Bundeswehru, celou bibliografii pak zatím dočasně uzavírá autobiografický román Der Stift und das Papier (Tužka a papír, 2015), vydaný loni na podzim, v němž čtyřiašedesátiletý autor líčí svou cestu ke spisovatelskému řemeslu. A aby toho nebylo málo, vede Ortheil, který se původně chtěl stát klavírním virtuosem, od 90. let na univerzitě v Hildesheimu semináře tvůrčího psaní.

Ortheilovy knihy se – v neposlední řadě i pro svou jazykovou nenáročnost a tradiční vyprávěcí postupy – v Německu těší širokému čtenářskému zájmu a jsou hojně překládány i do dalších jazyků. Čeština mezi nimi zatím chybí. Přitom minimálně román Die Nacht des Don Juan (Noc Dona Juana) z přelomu milénia by tuzemské čtenáře mohl oslovit.

Mozart v nesnázích
Die Nacht des Don Juan představuje třetí díl Ortheilovy volně koncipované historické trilogie, v níž obrací svou pozornost k postavě umělce. Zatímco první dva díly, Faustinas Küsse (Faustininy polibky, 1998) a Im Licht der Lagune (Ve světle laguny, 1999), zavádějí čtenáře do Říma, respektive Benátek 18. století, odehrává se děj třetího svazku v klasicistní Praze. Po literatuře a malířství se totiž německý prozaik do třetice věnuje fenoménu hudby a neváhal pro tyto účely sáhnout po postavě takřka mytických rozměrů – Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Konkrétně si Ortheil vybral anekdotami opředené události spjaté se světovou premiérou Dona Giovanniho v tehdejším Hraběcím Nosticově divadle.

Píše se rok 1787 a v dětství opěvovaný, nyní však trochu pozapomenutý a s finančními těžkostmi bojující Mozart přijíždí i s těhotnou manželkou Constanze do Prahy, aby přímo v centru dění dokončil poslední část chystané opery a dohlédl na její slavnostní uvedení. Ukazuje se však, že to nebude tak snadné. Maestrovi místní fanoušci, nespokojení členové ansámblu i ambiciózní libretista Lorenzo da Ponte nedávají Rakušanovi vydechnout, k tomu si skladatelův cenný čas nárokuje i dávná rodinná přítelkyně Josepha Duschek, a tak není divu, že se celý projekt může takřka kdykoliv zhroutit jako domeček z karet.

Naštěstí pro Mozarta i celý operní svět se v téže době v Praze zdržuje i známý cestovatel a svůdce ve výslužbě Giacomo Casanova, toho času knihovník na duchcovském zámku. Chevalier de Seingalt už se sice dávno nehoní za každou sukní, ani s přibývajícím věkem však zcela nezakrněl a zhudebnění látky, která mu v lecčems připomíná jeho vlastní avantýry, nehodlá jen tak nečinně přihlížet. Obzvláště když da Ponteho koncepce prostopášníka Dona Juana hrozí zničit celý dojem z Mozartova mistrovského díla.

Casanova v akci
Čtenářsky atraktivní setkání slavného komponisty s benátským světoběžníkem, vděčné kulisy historické Prahy, k tomu láska, žárlivost a také nemalá špetka extravagance. Ortheil rozhodně ví, co se od odpočinkové literatury čeká. Jeho román umně mísí fakta s fikcí a tradované, nicméně nepotvrzené zkazky o okolnostech vzniku Dona Giovanniho žene místy až do extrému.

Třebaže přípravy Mozartovy opery tvoří středobod celé knihy, ústředním virtuosem není, jak by se snad dalo čekat, rakouský skladatel, ale stárnoucí, vitalitou však doslova překypující Casanova. Ortheil zcestovalého Itala nominuje do role zkušeného režiséra, který postupně přebírá kontrolu nejen nad honosným palácem nepřítomného hraběte Pachty, u něhož během návštěvy Prahy přebývá, ale také nad celou operní inscenací a životy všech, kteří mají s jejím uvedením co do činění. Paralely mezi chystaným představením a realitou jdou někdy až tak daleko, že si hrdinové sami připadají jako herci na jevišti: „Poslední minuty mu připadaly jako scény kruté hry, on se do té hry proti své vůli zatoulal, někdo mu tuhle roli vnutil a rázem tu stálo publikum a ani netleskalo.“

Zatímco Casanova je skutečně při chuti, což potvrzuje i jeho bující apetit, zůstávají zbývající postavy trochu ve stínu jeho šarmu. Nevyzpytatelný génius Mozart je v celém textu víceméně pouze nepostradatelnou figurínou s drobnými osobními problémy, libretista da Ponte se zase musí spokojit s prvoplánovou rolí dychtivého a všehoschopného chlípníka. A o moc lépe na tom nejsou ani ženské hrdinky. Přitom minimálně nejistá, teprve dospívající hraběnka Anna Maria Pachtová skýtala velký vypravěčský potenciál. Avšak Ortheil ji o něj zčásti připravil, když ji nechal zavřít do hradčanského ústavu pro šlechtičny a do děje jí dovolil zasahovat vždy jen na několik málo okamžiků, obvykle v přestrojení.

Půl příběhu v hlavách
Aby události zachytil pokud možno co nejkomplexněji a současně ilustroval vnitřní napětí mezi postavami, střídá Ortheilův vypravěč celkem osm úhlů pohledu. Vcelku rovnoměrně využívá perspektivy čtyř žen a čtyř mužů, když výše zmíněnou šestici protagonistů ještě doplňuje dvojicí sloužících, hraběnčinou devatenáctiletou komornou Johannou a Casanovovým stejně starým sluhou Paolem.

Čtenář má díky tomu k postavám mnohem blíže a může se s nimi a jejich strachy snadněji sžít, musí se však současně popasovat s tím, že je mu řada jejich úvah a niterních pocitů zprostředkována v polopřímé řeči: „Jídlo? Pití? To myslel vážně? […] Měl se snad on, Lorenzo da Ponte, dát do sestavování jídelníčku, možná dokonce s šampaňským, vínem a dalšími nápoji? Směšné, Mozart by něčím takovým jen pohrdl, žádnou hudbu by k tomu nesložil.“ Zejména v některých dějově chudších kapitolách podobný tok myšlenek vyprávění spíše zpomaluje, případně působí nadbytečně. Ortheil má totiž ke škodě románu sklon opakovat se a vysvětlovat více, než je potřeba. Jako by se obával, že čtenář jinak situaci nepochopí.

Die Nacht des Don Juan nicméně není román, který by byl psaný s přehnanými uměleckými ambicemi, a jako takový je třeba jej i číst. Načrtává možnou variantu událostí, které se v Praze před uvedením Dona Giovanniho mohly odehrát. Atraktivita centrálního příběhu tkví zejména ve využití neokoukané konstelace Mozart – Casanova, nad její rámec toho však Ortheil už příliš nenabízí.