Jen málokteré společenskovědní konference u nás mají tak dlouhou a úctyhodnou tradici jako plzeňská sympozia o české kultuře 19. století. Nedávno vyšel sborník z 35. ročníku: Neviditelná loajalita. Rakušané, Němci, Češi v české kultuře 19. století. Téměř čtyři desítky specialistů z oboru literární historie, dějin umění, muzikologie, sociologie, historie a dalších příbuzných oborů v něm pojednávají o vztahu jednosměrné či oboustranné loajality Čechů k Habsburkům i Němcům, panovníků k poddaným, katolíků k jinověrcům, občanů k politickým institucím nebo šlechtě. Téma loajality, její ztráty či úplné absence sborník nasvěcuje z mnoha odlišných úhlů pohledu. Ukazuje, jak se projevovala v prostředí armády, při tvorbě pomníků či literárních děl nebo třeba v reklamě nebo jak byla loajalita ztvárňována coby alegorická ženská postava.

V klasickém vymezení amerického filozofa Josiaha Royce (1855–1916) z roku 1908 byla loajalita definována jako povinnost, která klade neosobní, resp. nadosobní závazky nad pocit osobní odpovědnosti. Hned v úvodním textu ovšem Václav Petrbok nastínil, jak výrazně se v přechozím období význam tohoto pojmu měnil. Stručně řečeno, v 19. století došlo k posunu loajality od panovníka k institucím veřejné moci.

Některé příspěvky ukazují právě tento obecký posun. Velmi plasticky například Václav Smyčka v příspěvku Dedikace jako specifický kód loajality ve vědě a vědecké literatuře počátku 19. století. Uvádí mimo jiné příklad autora, jenž svůj první spis o dějinách Čech z roku 1809 věnoval nejvyššímu purkrabímu, ale svůj druhý spis vydaný na vrcholu napoleonských válek v roce 1814 dedikoval již přímo „vznešeným obráncům německé samostatnosti a nikdy nezapomenutelným zachráncům lidstva“. Na místě vrchnosti se tím ocitla abstraktní masa „lidu“, který zde dle Smyčky „vykonává tutéž funkci legitimizace jako dříve vrchnost“.

Jiné texty naopak sledovaly, jak většina zacházela s těmi jedinci, kteří podle ní nevykazovali dostatečnou míru loajálnosti ve směru, který autoritativně označila za jediný správný: ať už to byli samozvaní ochránci čistoty českého národa kaceřující Židy, Jan Kollár posílající ve své Slávy dceři „dvojjazyčníky“ do slovanského pekla, nebo čeští „vlastenci“ označující historika W. W. Tomka pro jeho loajalitu k panujícím Habsburkům za „reakčního zaprodance“. Přibližovány jsou i k mystice tíhnoucí koncepce hledání dokonalého jazyka jako způsobu, jak se vyhnout nutnosti jasného přihlášení se k jedné konkrétní řeči, a tím i ideologicky vymezené národnosti. Tak například Franz Kafka označoval jidiš za jakousi původnější, autentičtější řeč, čímž se bránil koncepci němčiny coby nacionalisticky chápané kulturní „lingua franca“ (Veronika Jičínská). Příspěvek Marka Nekuly zase odhaluje napětí, které u Bedřicha Smetany vyvolával rozpor mezi jeho deklarovanou příslušností k českému národu a velmi nedokonalou úrovní jeho češtiny, za niž se styděl a omlouval.

Jiné schéma sledoval Dalibor Tureček ve svém obsáhlém textu Národní literatura jako průsečík a konflikt loajalit. V něm za použití četných ukázek poutavě mapoval projevy loajality a či naopak její absenci v české – převážně krásné – literatuře. Podle Turečka přicházela dynastická loajalita „v primární podobě ke slovu při narozeních, sňatcích, různých jubileích či úmrtích v panovnickém domě, které představovaly základní příležitost, při níž byla literárně vyjádřená konformita spontánně nabízena, očekávána i předpokládána a v některých případech – alespoň zvyklostmi dobrého tónu, ne-li jinak – i vyžadována. Doklady nalezneme napříč časem a jejich kontinuálnost nijak nesvědčí o postupném vyhasínání daného jevu. Takřka se nemění ani dikce a dá se říci, že příslušný typ příležitostné básně se ustálil jako svého druhu topos.“ Z literatury první poloviny 19. století uvádí například znělku Františka Jaroslava Kamenického ze sbírky Lilie a růže: „Proto zasílejme díky vroucí / za tak dobrý královský náš rod: / od ourazu by a od nehod / chránil štítem svým ho Všemohoucí. // Aby kvetl pro nás i budoucí / a byl požehnán vždy jeho plod; / a s ním věrný český pronárod / by se vznesl k slávě nehynoucí. // By co podporu a zdobu trůnu / po boku měl šlechty české květ / hotové dát život za korunu. // Veškeren ať zaslechne tu svět / naše heslo: Věrně, statně, stále! / Krev i život pro vlast svou a krále!“ Ještě v roce 1875 identicky vyznívá báseň s výmluvným titulem Slavozpěv k zrozeninám Jeho cís. král. Výsosti arciknížete Rudolfa, nápadníka koruny: „Sláva! Stkvělá bohatýrská síla / na stolci rakouských národů / pružný své jarosti puk vysílá / v zjevném boží vůle průvodu, / že budou vlastenské slávy díla / věčně stkvít se v časů pochodu. / Sterá rána blahověstně bije: / Sláva! Královic císařský žije!“ Tureček ovšem dokumentoval i opačnou tendenci, kdy se například Bohuslav Balbín (1621–1688) ve své Rozpravě na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého místy pohyboval „na hraně naplnění skutkové podstaty urážky majestátu“. Nikoli náhodou byl ovšem jeho spis vydán latinsky až roku 1775 a knižně česky teprve roku 1869. Přibližně ve stejné době jako první časopisecké vydání Balbínovy Obrany přitom vyšel i Král Lávra. V něm Karel Havlíček Borovský podal podle Turečka „nejpronikavější diagnózu ničivých psychických a sociálních důsledků stádně konformní loajality, jakou najdeme (nejen) v české literatuře 19. věku“. Hlavní vlny otevřené kritiky či satiry na účet habsburského režimu se ovšem vzedmuly až po roce 1918. Mnohdy přitom šlo o bezuzdné nebo až trapné „kopání do mrtvé monarchie, které podstatným způsobem prosycovalo zejména konzumní kulturu první republiky a obracelo se tedy na tytéž vrstvy, které před rokem 1918 svou loajalitu ochotně manifestovaly“.

Tureček se tak přiblížil názoru, který u nás – v rozporu s převažujícím proudem protihabsburského smýšlení – po roce 1918 hlásal Ferdinand Peroutka, který tehdy napsal: „Slavnostními řečníky zdůrazňovaná okolnost, že jsme dětmi Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné a senzační okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob Františka Josefa.“ Z českých historiků tuto – po vzniku Československa zapíranou – loajalitu vytrvale připomíná Jiří Rak, který ze ztroskotání Rakousko-Uherska odvozuje i poučení pro přítomnost. Podle jeho článku z časopisu Reflex je zřejmé, že pokud se aktivity EU „omezí jen na ekonomické otázky výhodnosti dotací z evropských fondů a zanedbají problémy obecně sdílené evropské identity, stane se EU pouze jedním z mnoha politických, vojenských či hospodářských společenství, kterých dějiny poznaly množství a všechny nakonec sdílely společný osud s habsburskou říší – také ona přece byla užitečným celkem politickým i ekonomickým. Identitu ovšem nelze nařídit, ale je ji možno pěstovat, otupovat ostří nacionálních předsudků – na prvním místě je třeba pochopit, že národní státy nejsou vyvrcholením dějin a jejich zánik neznamená konec národů.“ Všestranný český vzestup v rámci monarchie, ke kterému došlo v 19. století, je dle historika jasným dokladem tohoto „kacířského“ tvrzení.

Rak sice na sympoziu osobně nevystoupil, ale i tak poskytlo bohatý materiál k dokreslení složitého proplétání, vrstvení i vzájemného soupeření různých druhů loajalit v předminulém století. A zmíněný V. Smyčka se napříč staletími pokusil ještě o podnětnou aktualizaci. V závěru svého příspěvku se totiž mírně provokativně ptal, jestli původní kód rozvinutého žánru panegyrických dedikací císaři či vrchnosti vlastně neodpovídal požadavku vědy po transparentním vyznačení vlastní epistemologické pozice lépe než ten současný: „Neztratili jsme společně s rozpadem tradičního žánru dedikací také schopnost vypovídat o loajalitách v pozadí vědeckého provozu? Nestali jsme se tím vůči nim v konečném důsledku mnohem zranitelnějšími, než byla ona raněnovověká republika učenců?“

Každopádně tento podnětný sborník znovu ukázal, že otázky po projevech a odlišných druzích loajality jsou stále aktuální. I dnes musíme řešit, jestli někdy není lepší jasně deklarovat vlastní loajalitu než se falešně schovávat za nálepkou „nestrannosti“. A jestli je vždycky nutné volit mezi dvěma extrémně antagonistickými druhy přináležitosti, zda je možné je v jistých situacích smířit nebo volit ještě jiné kompromisní řešení. V tomto ohledu řešíme stále tatáž dilemata jako naši předci a jen troufalec by mohl tvrdit, že jsme v tom výrazně úspěšnější než oni…