„Projekt byl špatný z geografického hlediska, nesmyslný ekonomicky a naplánovaný velmi špatně. Jelikož byl ale schopen zaměstnat lidskou představivost, investovaly do akcií přístavu tisíce lidí kapitál, který si musely půjčit. A jelikož tenhle projekt odpovídal jejich psychologickým potřebám, uloženým kdesi hluboko v podvědomí, tisíce lidí se také na vybudování přístavu podílely. Tenhle mohutný příval energie vytvořil cosi, co je mnohem větší než všechny nedostatky projektu.“ Tak popisuje novinář Ari Šavit jistý izraelský přístav. Současně tento popis slouží v jeho knize Země zaslíbená jako symbol novodobého Izraele, který stejně tak vášnivě kritizuje i obdivuje.

Šavit se narodil v roce 1957 v univerzitním městě Rechovot, jeho otec byl vědec, matka umělkyně. Vystudoval filozofii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a sloužil jako výsadkář. V devadesátých letech byl předsedou Asociace pro občanská práva, od roku 1995 je komentátorem liberálně levicového deníku Ha’arec.

Jeho publikace sestává ze série obrazů, minireportáží a rozhovorů, jimiž nás autor provází dějinami země: od počátku sionistického hnutí přes 30. léta, vývoj atomové pumy a války v letech 1967 a 1973 až do dnešní doby, kdy část mládeže tráví večery v klubech nezávaznou zábavou a hlásá „Už toho bylo dost, teď se chceme bavit“, zatímco jiná dlí v uniformě na stále ohrožovaných hranicích. Pokud to bylo pro jeho postavy důležité a inspirativní, ohlíží se i do hluboké minulosti. Především k heroickému mýtu Masady, skalního útesu, na kterém staroizraelští povstalci raději zvolili hromadnou sebevraždu, než aby upadli do římského zajetí. Mnozí Židé v letech 1936 až 1942 dospívají k závěru, že prostředí, v němž žijí, je mimořádně kruté. Jedinou možností, jak přežít, je po vzoru obránců Masady klást nepříteli odpor. Od této chvíle není podle Šavita „sionistickým projektem vysušená bažina a pomerančový sad, ale pouštní pevnost, vrhající na okolní pustinu stín, vzbuzující posvátnou bázeň“.

Jeho obrazy jsou nanášeny sytými, až křiklavě výraznými barvami a odstíny jsou voleny tak, aby v dané kompozici navzájem co nejostřeji kontrastovaly. Chování svých autentických postav Šavit líčí s pochopením a přesvědčivostí, ale přitom nijak neumenšuje tragédie, k nimž logika jejich jednání nezřídka vedla.

A tento rozpor se táhne celou knihou. Už u svého sionistického pradědečka, britského občana Herberta Bentviče (1856–1932), který roku 1897 dorazil do Jaffy, chválí jeho odvahu, ale současně kritizuje to, že na tehdejší Palestinu – hnán potřebou nevidět tamní obyvatele – pohlíží jako na zemi nikoho. U zakladatelů jednoho z prvních kibuců podobně oceňuje jejich elán, bez něhož by nemohlo být zúrodněno jimi postupně přivlastněné údolí ani by nebyl vybudován Izrael. Současně ovšem konstatuje, že se tento vnitřní zápal nakonec vymkl kontrole: sežehl palestinské obyvatelstvo v dané lokalitě a nakonec i sám sebe, ekonomická základna kibucu se totiž zhroutila a jeho sociální struktura se rozložila. Jedním z dalších hrdinů je muž vychovávaný ve škole prosazující vstřícný vztah k Palestincům, jenž přes den v přátelském duchu navštěvuje jejich vesnice; v noci ale tentýž mladík nacvičuje se skupinou mladých sionistů házení granátů a střelbu. Právě on se pak coby velitel brigády čerstvě vzniklého státu významně podílel na vyhnání původních obyvatel města Lydda/Lod, při kterém zahynuly stovky civilistů. Jinde autor poukazuje na kontrast mezi rétorikou zakladatelů novodobého Izraele, kteří se odvolávali na Tóru, a tvrdou velkoměstskou realitou bezprizorných opilců, hráčů a prostitutek, neschopných najít klid a mír v duši. Osadníci, kteří stavěli na územích, jež židovský stát dobyl roku 1967, chtěli posílit pozici Izraele, de facto jej ale oslabili.

Tajemství úspěchu a síly izraelských moderních technologií spočívá podle Šavitových mírně ironických slov ve vzpírání se pravomocím státu, v ignorování zdravého rozumu a porušování pravidel hry. Tento rozpor může mít i tragické vyznění, jak vykreslují pasáže věnované jistému Palestinci, jednomu z autorových nejvěrnějších přátel, s nímž Šavit bydlí v jednom městě, věří ve stejné hodnoty a uznávají stejné zásady – ale přesto je odděluje strašlivá propast.

Autor rozhodně nepíše černobíle heroizující ságu jako Leon Uris ve svém polodokumentárním románu Exodus o budování Izraele. Své židovské spoluobčany naopak Šavit nijak nešetří. Vytýká jim v principu kolonialistický přístup k Palestincům, jejich tyranizování, či dokonce předstírání, že na území Izraele žádná arabská populace neexistuje – a minimálně v tom posledním přehání, aby situaci cíleně vyostřil. Současným izraelským politickým elitám pak vyčítá, že nejsou schopné předložit žádnou novátorskou myšlenku, která by se mohla postavit novodobým výzvám – což je ovšem trochu fráze a slyší ji skoro každá vláda v demokratickém světě. Izrael je podle Šavita zemí roztříštěnou, zmítanou protiklady. Přede všemi jeho obyvateli tedy dnes stojí úkol rekonstruovat stát, který přestal fungovat, a zvolit nové, důvěryhodné vedení země. Kritizuje přitom politiky zprava i zleva, na politické scéně zřejmě nevidí žádného volitelného kandidáta. Podle Jana Fingerlanda se v jeho postoji odráží to, že i palestinská politická scéna je naprosto roztříštěná, nikdo není připravený převzít odpovědnost za samostatný stát. Což poškozuje samozřejmě i tradiční levicovou stranu, tedy Stranu práce. Izraelským voličům chybí tedy dvě věci: důvěryhodní vlastní levicoví politici a důvěryhodní Palestinci. Potenciální vinou Palestinců se ale Šavit příliš nezabývá.

Zároveň místy svoji zem chválí místy tak, až má člověk pocit, jako by četl paján amerického patriota: „Podle všeho jsme sem museli přijít. A když už jsme sem přišli, vykonali jsme zázraky. Ať tak či onak, dokázali jsme cosi nepředstavitelného. Naše drama bylo to nejextravagantnější ze všech moderních her, drama beroucí dech.“ Tato extatická tiráda je ovšem výjimečná. I jeho vyznání lásky jsou většinou ambivalentní, dokonce by se jimi leckterý Izraelec mohl cítit pohaněn: „Náš půvab je půvabem divochů, polovičních barbarů, je to mladistvý půvab ničím nespoutaných neotesanců. Neuznáváme žádnou minulost ani budoucnost, ani žádnou autoritu. Jsme neuctiví a do hloubi duše anarchističtí. A přesto, ačkoliv jsme na světě osamoceni, držíme spolu. Protože jsme sirotci, jsme také bratři ve zbrani, sdílíme společný osud.“

Každopádně židovský stát je pro něj čímsi, co stojí za to bránit, a to i zdí s ostnatým drátem – jen by ho postavil více na západ, takže by jeho území ještě o něco zmenšil. Uznává totiž drsnou realitu hroutících se států, v němž Izrael stojí coby ostrůvek stability: kdyby byl příliš laskavý a přehnaně projevoval soucit s druhými, zkolaboval by.

Spisovatel Amos Oz, v Zemi zaslíbené rovněž citovaný, tvrdí, že v židovské kultuře je „každý čtenář zároveň korektorem, každý student kritikem a každý autor, samotného tvůrce všehomíra nevyjímaje, musí čelit celé řadě otázek“. Dobrým příkladem pro to je i samotná Šavitova kniha, v níž jako by se autor neustále přel sám se sebou.

Celá kniha je tak vlastně jakýsi sumář paradoxů novodobé židovské historie a národní povahy; souhrn čtivý a chvílemi snad až strhující. Izrael je podle autora židovský stát zasazený do arabského světa, stát západního ražení přežívající v moři islamismu, demokracie implantovaná tam, kde vládne tyranie. Proto jeho obyvatelé nemohou vést život běžných Evropanů – ovšem vzhledem k hodnotám, jež uznává, vzhledem ke své ekonomické struktuře i kultuře Izrael současně nemůže dělat nic jiného než se pokusit vést normální život. O což se také mladí Izraelci snaží, i když na ně kvůli tomu postarší občanky nadávají s tím, že se jen potloukají po diskotékách a oddávají se sexu, zatímco za ně vojáci umírají. (Asi se zde potvrzuje to, co obecně tvrdí psycholog Michal Černoušek, že totiž v době válečného nebezpečí jsou sexuální vztahy provozovány se silnějším nábojem.) Podle Šavita každý, kdo se vyzná v tanečních směrech, jako je hard house nebo club trance, musí uznat, že Tel Aviv zaujímá v tomto směru celosvětově přední místo. Mladí lidé v Izraeli podle něj touží po taneční hudbě více než kdekoli jinde na světě. K danému životnímu stylu patří rovněž příležitostný sex, konzumovaný rychle a bez emocí, jde totiž o generaci zvyklou na to, že pouhým kliknutím myši si můžou koupit takřka cokoli. Proto neznají žádnou trpělivost: „Je třeba dosáhnout uspokojení svých potřeb hned, na místě.“ Vztah k náboženství? Žádný. Tito zpocení mladí lidé, mávající ve vzduchu pažemi, se podle Šavitova obrazného vyjádření modlí před „oltářem osobní rozkoše“. A nedá se říci, že by je líčil jako trvale vyrovnané či šťastné: pouze se zoufale snaží vytvořit „alternativní národ“, povstat proti minulosti Izraele a proti tamním poměrům.

Ale podobný je trochu i postoj autora. Novověký projekt Izraele podle něj končí. Urputně hledá jeho vylepšenou, ideální alternativu. Vlastně ale není jisté, jak by měla přesně vypadat a jak k ní konkrétně dospět.