Fotografka, básnířka a členka surrealistické skupiny Zuzana Lazarová (*1986), vlastním jménem Tomková, nebyla dříve u širší veřejnosti příliš známá. Básně i fotografie „dávala na odiv“ spíše sporadicky. Fotografování bylo navíc upozaděno – ne v rozměru autorčiny intence, ale v rámci veřejné prezentace – literární činností, když její básně otiskla periodika Tvar, A2 nebo „domácí“ surrealistická revue Analogon. V roce 2013 se poezie nepříliš známé Lazarové objevila ve sborníku Nejlepší české básně 2013. Michal Šanda následně – a poněkud odvážně, protože na základě jediné básně – autorku označil jako objev roku. Nemýlil se.

Literární debut Železná košile nemilosrdně připomíná, jak moc nás banální fakta každodenního života svazují a v co nás formují. Argumenty jsou vyslovovány ústy poraženého. Dokladem může být verš „Kolikrát ještě zakopneš o stupně vítězů“ nebo název jedné z básní – Panna vyhráváš / orel prohrávám. Příčinu pocitu prohry, který ale nezavání bolestínstvím a uplakanou lítostí, se autorka nebojí hledat až v prvopočátcích lidstva: „Na počátku bylo slovo / A to slovo / Byla lež“.

Lazarová jako by téměř každou básní poskytovala čtenáři indicii, kde hledat klíč ke sbírce. Indicie ale v každé básni vede někam jinam. I přes tento fakt nelze tvrdit, že ve výsledku se sbírka jeví neuspořádaně a nahodile; tematicky i co do uměleckých prostředků má charakter striktně heterogenní. Poetické struktury Lazarové jsou však natolik komplikované, že svazek vyžaduje mnohokrát opakované a důkladné čtení. Čtenář se těmto nárokům nejspíš bránit nebude. Jednotlivé figury totiž zpravidla spletité nejsou a nenabízejí bezpočet interpretací.

Básnířka specificky pracuje se zvukomalbou. Někdy podléhá jejím lákavým svodům a použije až školácký obrat („hladově ohledává“), nicméně jen do té míry, aby byl výsledek vkusný a uměřený. Verše nepůsobí snaživě, ale naopak natolik autenticky a živě, až vyvolávají dojem, že stejně bezprostředně také vznikaly. Ovšem přirozenost Zuzany Lazarové nevyvolává efekt odbyté práce: básně nejsou pouhé krátké texty, jež by nemohly vydat na prózu, uspořádané do veršů. Klíčem k tomuto závěru, tentokrát už jasným, evidentním a nezrušitelným čímkoliv dalším, je právě celistvost a jednotnost poetiky.

Vraťme se k tomu, co ze svazku přímo křičí – pocit prohry. Jde o prohru dávno očekávanou, které se možná nechce a možná nedá zabránit. Nejtypičtějším příkladem je báseň Zaječí úmysly: „A zase budeme bosi / na plese tančit jako jediní / Úsporně / a na špičkách“ – nikdo jiný nemusí tančit bos a na špičkách, rozumějme s extrémním úsilím. „Dvě tržné rány k smíchu“, ústa pseudomilenců, se nedovedou upřímně usmívat a konec je nevyhnutelný („Dokud se ti nezprotivím / jako kukačce / představa vlastního vejce“).

Jak už ale bylo řečeno, ve sbírce se nad sebou samým nepláče, nelká, nezoufá. Je v ní naopak explicitně přítomná odvaha a statečnost. Připouští se nejhorší možná realita, které se drze hledí do očí, aby nadcházející událost bolela co nejméně. Prožitá zkušenost pak nevlévá do žil empatii a nemotivuje k tomu, aby se ulevilo ostatním. Když já, tak i ty. („Naklaď vejce své nesnesitelnosti / a přinuť ji po nich kráčet // Něžně ji krm / kvalitní slámou / šiškami a měkkým tvarohem // Protože taková žena / se ti vyplatí.“) Nikdy jsme v tom nebyli sami. A nikdy nebudeme.