Školačka Klárka nemá na světě nikoho jiného než dědečka Tomáše, který je kominíkem. Když se Tomáš vážně zraní při pádu ze střechy, nešťastné Klárky se postupně ujímá jedenáct žen. Každá po svém se jí snaží nahradit rodinu a zároveň dívku formovat podle vlastních představ, z čehož vyplývá množství humorných situací, ale i vnitřního napětí. Prozaičce Olze Černé v této knize úspěšně sekunduje ilustrátorka Alžběta Skálová. Nejde o první spolupráci této dvojice, Skálová ilustrovala rovněž Poklad starého brouka (2007).

Útlá knížka Klárka a 11 babiček evokuje při prvním prolistování svými rozměry (10,5 × 16,5 cm) i obsahem dívčí notýsek. S výjimkou typograficky odlišeného úvodu a závěru sestává z dopisů, které směřují ze střídajících se Klárčiných bydlišť za Tomášem do nemocnice a posléze do lázní, a z Tomášových podstatně kratších a řidších odpovědí. Dopisy jsou provázeny drobnými kresbičkami, jež jsou stylizovány jako dětský výtvarný projev. Próza je vyprávěna především z dívčí perspektivy a vzhledem k rekapitulačnímu a reportážnímu charakteru dopisů připomíná deníkové záznamy. Dojem autentičnosti podtrhuje i půvabné pojednání pohlednic, které Klárka Tomášovi posílá ze svého prázdninového vandrování a které jsou z obou stran dotvářeny vtipnými komentáři a výtvarnými detaily.

Každá z jedenácti „babiček“, po jejichž boku Klárka prožije část roku, ztělesňuje jiný životní přístup založený na odlišných vyznávaných hodnotách. To se odráží i v prostředí, kde žijí, a v tom, co jsou schopné Klárce poskytnout. Lakomá sousedka Chrtková nevydrží v babičkovské úloze příliš dlouho. S živelností hostinské Evy kontrastuje rigidní tělocvikářka Šilhavá, jež se snaží podrobit Klárku pravidelnému režimu a zdravé životosprávě. Klárka odtud uniká do poklidné domácnosti staromódní Hedviky, dále pak k bojovné aktivistce Aleně a posléze k povrchní Dáše, starající se hlavně o svůj a Klárčin zevnějšek. S trampkou Mary procestuje o prázdninách Posázaví a zakotví u Markéty a Gabréty, které farmaří na České Sibiři. Po mysteriózní odbočce s bezdomovkyní Dušičkou se Klárčino putování za šťastným domovem nepřekvapivě obloukem vrací tam, odkud Klárka vyšla, a spokojené zázemí u jedenácté z dívčiných opatrovnic nalézá i uzdravený Tomáš.

Malý rozsah prózy a vypravěčská perspektiva daná epistolární formou nedovolily autorce hlouběji rozkrýt povahu a motivaci jednání všech postav. Zatímco některé byly přesvědčivě vystihnuty prostřednictvím pár detailů, jiné zůstávají v rovině karikatury (například Chrtková či Šilhavá). Ani sama Klárka se nijak vnitřně nevyvíjí, je pasivním (a mnohdy rezistentním) objektem rozličného výchovného působení a roční střídavá péče jenom potvrzuje její vstupní charakteristiku. Klárce se však rozšiřuje spektrum životních zkušeností: je zjitřená smutkem a steskem, poprvé zakouší pocit ztráty, nespravedlnosti a ohrožení. Dětský čtenář může spolu s Klárkou objevovat na tomto pozadí kouzlo drobných radostí, které přináší každodenní život, a posilující moc pospolitosti. Úsporně napsaná knížka je nepateticky nabitá emocemi a smutné okamžiky spolehlivě vyvažuje inteligentním humorem.