Lars Gustafsson je švédský spisovatel a filozof, narozený v roce 1936 ve Västeråsu. Napsal desítky románů, esejů a sbírek poezie a po více než padesáti letech umělecké dráhy už patří k těm, již si před svými čtenáři nepotřebují nic dokazovat. V češtině se s jeho dílem zatím bohužel seznámit nemůžeme, čtenáři znalí slovenštiny však mohou sáhnout po románu En biodlares död (Včelárova smrť / Včelařova smrt) z roku 1978 v překladu Milana Richtera. Lars Gustafsson přitom určitou vazbu na naši zemi má – jako mnoho dalších Švédů silně prožíval sovětskou okupaci Československa a následnou normalizaci a ve spolupráci s významným reportážním spisovatelem Janem Myrdalem napsal v roce 1975 esej Solidaritet med Tjeckoslovakiens folk (Solidarita s  lidem Československa) (online: http://runeberg.org/soltjeck/). Je velká škoda, že tento esej nebyl nikdy do češtiny přeložen. Řádky o tom, jak za nás v roce 1968 demonstrovaly desetitisíce Švédů, kteří požadovali odchod sovětských vojsk, a ještě několik let poté jim tato otázka nedopřávala klidu, by česká srdce zahřály.

Včelařova smrt patří do série pěti románů vydaných mezi lety 1971 a 1978 a souhrnně označovaných jako Sprickorna i muren (Praskliny ve zdi), jíž se Lars Gustafsson zapsal coby jeden z nejvýznamnějších současných švédských spisovatelů. Všechny tyto romány obsahují autobiografické prvky, které spolu s existenciálními otázkami a až fantastickými motivy slouží jako východiska pro společenskou kritiku. Gustafsson velmi citlivě vnímal ve švédské společnosti sklony k totalitě a přebujelé byrokracii, považoval je za ohrožení intelektuální svobody jednotlivce, a dokonce získal pocit, že do Švédska už nepatří, a na dlouhou dobu se z něj i odstěhoval.

Gustafsson se ve svém díle vždy a rád dotýkal filozofie; rozdílu mezi skutečností a fikcí či autonomií a identitou jednotlivce. To vše pozorujeme i v jeho zatím poslední knize Doktor Wassers recept (Recept doktora Wassera). Autor čtenáře laskavě a brilantně mate se sebejistotou, nabytou léty psaní – čtenář má neustále pocit, že mu uniká nějaká podstatná informace, něco, co by mu osvětlilo, o čem příběh skutečně pojednává. Kdo je onen doktor z názvu knihy? Kurth Wasser, vynikající lékařský odborník, se kterým se potkáváme na začátku knihy, působí s každou stránkou záhadněji. Dožil se osmdesáti let a považuje se za vítěze. My se můžeme také stát vítězi, pokud se budeme držet jeho receptu. Takže pod vedením autora neustále hledáme onen přislíbený recept, který však v textu nemůžeme nalézt. Jako osel, co jde za mrkví na provázku.

V necelé polovině knihy pak s úžasem zjišťujeme, že doktor Wasser není vůbec doktor Wasser. Ze skutečného Kurtha Wassera, lékaře, který uprchl z východního Německa, zbývá už jen kostra s motorkou v křoví u zatáčky. Současný „doktor Wasser“ mu tam v mládí, kdy se ještě jmenoval Kent Andersson, sebral doklady. Kent vyrůstal s otcem, který byl perfektním lhářem, a ukradené doklady mu poskytly možnost dokázat, že může otce v jeho umění překonat. Začal se tedy za doktora Wassera vydávat a povedlo se mu s rolí splynout natolik, že se bez jakéhokoli vzdělání stal z umývače oken lékařem, a po letech praxe dokonce prezidentem lékařského svazu, respektovaným v celé zemi. Vedle úcty společnosti získal i spoustu přátel a též ženy, jež nedokázaly odolat jeho šarmu.

Wasserův příběh ukazuje, že klíčem ke vnímání reality je jazyk. Pokud si zahráváte se skutečností a životy druhých lidí, právě jazyk bude pro úspěšnou manipulaci zásadní (Gustafsson pravděpodobně celý tvůrčí život pracuje s poznatky ze své diplomové práce Språk och lögn – Jazyk a lež). Nový doktor Wasser kvůli strachu z odhalení moc nemluví, své kolegy jen pozoruje a naslouchá jim, aby zjistil, jak se měří tlak či bere krev, a aby pochytil jejich žargon. Chce se věnovat oboru, kde by toho mohl pro začátek co nejméně zkazit, dá se tedy na výzkum spánku. Občas přiznává, že už ani neví, jestli jeho staré já pořád ještě existuje. Se svou novou identitou se natolik sžívá, že když vypukne aféra s falešným doktorem, který „léčí“ výhradně mladé dívky na drogách, Wasser se osobně postará o jeho odchod z nemocnice. Provinilec totiž zneužíval své moci, zatímco Wasser čtenáře (a možná i sám sebe) vášnivě přesvědčuje o tom, že on sám nic takového nikdy neudělal. Pouze podle svého nejlepšího svědomí léčil tak, jak se to naučil. Nakonec se vlastně doktorem Kurthem Wasserem stal.

Gustafsson se s námi nepodělí o řešení všech záhad příběhu, v textu vždy zůstává něco nevysloveného. Krátké kapitoly ze života doktora Wassera jsou jako skládačka, ze které autor naschvál schoval některé dílky, což může opravdu dráždit. Co je vlastně ten jeho recept zač? Možná jen dobře míněná rada lékaře: když už začnete lhát, vložte do toho všechno. Autor ponechává prostor individuální fantazii a pohrává si s představami o pravdě a morálce. S lehkostí a vtipem pokládá životně důležité otázky a nabízí čtenáři drobné anekdoty z každodenního života lháře, jehož nejtroufalejší klam se vlastně stal jeho největším úspěchem. Náš vnitřní morální kompas je posléze naprosto zmatený, protože Wasser je sice zločinec, ale jen z určitého úhlu pohledu. Tato neuchopitelnost činí z knihy značně provokativní dílo – někdo ji možná s úlevou odloží, v někom naopak vyvolá chuť na další Gustafssonova díla. Nemusí mít přitom zálibu ve filozofování, stačí, aby dokázal ocenit nepředvídatelné vyprávění bez klišé. Právě díky tomu je Gustafsson tak úspěšným autorem, s nímž by se měli seznámit i čeští čtenáři.