Jedna z největších současných hvězd kriminálního žánru to v českém prostředí nemá úplně jednoduché. Nejprve nakladatelé vyzobávali pouze ty tituly, které proslavily ceněné filmové adaptace, následně se nakladatelství Epocha pustilo do systematického vydávání Lehaneho nejdelší série se soukromými detektivy Kenziem a Gennarovou, ale občas doplácí na nepodařené překlady. A nyní se Paseka odhodlala vydávat jeho (zatím ?) třísvazkovou sérii umístěnou do první poloviny dvacátého století, ale až od v pořadí druhého románu – protože se opět natáčí jeho filmová verze. Je to škoda, protože sága rodiny irských přistěhovalců v Bostonu Coughlinových sbírala chválu od kritiky i čtenářů už od prvního dílu The Given Day (2008), vyprávějícího o otci rodiny a nejstarším synovi, kteří se oba stali policisty, a to ve výbušném období, kdy bostonský policejní sbor paralyzovala stávka, s jejímiž následky se pak potýkal ještě dlouho. Na druhou stranu první dva romány jsou propojené celkem volně a je možné je číst bez znalosti těch předchozích, až loni vydaný World Gone By, který se Paseka chystá vydat, na Pod rouškou noci (v originále Live By Night) přímo navazuje. V Pod rouškou noci narazíme na děj předchozí knihy zejména v první polovině, když mladý ambiciózní kriminálník Joe Coughlin naráží na svého otce, vlivného policejního důstojníka, a později se nakrátko setká se svým starším bratrem, který z Bostonu zmizel neznámo kam. Znát z předchozí knihy širší souvislosti vztahů těch tří by jistě bylo užitečné, i bez nich však vše dává smysl a nic nedrhne.

Román otevírá stejná scéna jako u Doctorowova románu Billy Bathgate, což je mimochodem možná jeden z nejlepších gangsterských románů vůbec. Hlavní hrdina sedí v lodi s nohama zalitýma do betonu a čeká, až ho hodí přes palubu. A přitom rekapituluje svůj dosavadní život, kdy se z pouličního kriminálníka (se dvěma kumpány přepadával obchody, herny či banky) vypracoval – dosti drsnou a strastiplnou cestou, nutno dodat – na mocného a bohatého šéfa mafie na Floridě. Inspirace Doctorowem končí zhruba v polovině knihy, pak se děj více podobá Puzovu Kmotrovi, protože namísto boje malého kriminálníka proti silnějším gangsterům tu sledujeme intriky a boje směřující k vybudování a upevnění mafiánského impéria.

Zároveň ona druhá polovina zřetelně oproti té první ztrácí na tempu. Jestliže na prvních dvou stech stranách Lehane hýří temným a dramatickým dějem plným nečekaných zvratů, následující stránky plynou podstatně volněji a předvídatelněji, sympatický Joe se skrz několik dobře naplánovaných a provedených akcí dostane do pozice respektovaného šéfa podsvětí a vážnému nebezpečí musí znovu čelit až v samotném závěru, kdy se Lehane vrací k rytmu z počátku knihy, nicméně pomůže si přitom nejméně jedním ne úplně věrohodným krokem (konkurenční mafiánská banda chce Joea zabít/popravit v cizím nepřátelském prostředí nepravděpodobně zdlouhavě a spektakulárně). Jistěže se vývoj příběhu a postavy ubírá asi logickým, zřejmě jediným možným směrem, avšak přesto je to zvolnění a celková změna nálady knihy markantní a nadšeného čtenáře první části zklamává.

Lehaneho román by asi mohl být ještě lepší, což ale neznamená, že není dobrý dostatečně. Autor tu potvrzuje své kvality známé z dřívějších prací (zejména cit pro rodinný a sousedský rozměr zločinu) a přidává k nim další: jednak podrobné a poctivé studium pramenů a dobových reálií, přičemž ze skutečnosti věrně vycházejí paradoxně ty nejméně uvěřitelné události (jako válka bílých proti černým v Tulse roku 1921, po níž zůstaly desítky mrtvých a tamní černošská čtvrť lehla popelem). A pak také vypravěčskou rafinovanost. Děj sledujeme z perspektivy Joea, nicméně autor před námi mnohá jeho důležitá rozhodnutí skrývá až do poslední chvíle, kdy je v nějaké dramatické situaci triumfálně vynese na světlo – a čtenáře tak dostane do pozice užaslého Joeova protivníka. Věrně přitom dokáže postihnout mentalitu lidí, kteří se naučili nevěřit nikomu, být neustále ve střehu, připraveni k tomu, že mohou zradit i být zrazeni. Lidí chamtivých, egoistických a vznětlivých, u nichž v žádné situaci není dopředu jasné, jaká z těchto dominantních vlastností zrovna převáží a rozhodne o jejich jednání.

Pod rouškou noci je skvělá noirovka, jakkoliv trochu nevyrovnaná. A je záslužné, že i když tu noirový žánr stále spíše živoří ve stínu konvenčních detektivek nebo aktuální skandinávské vlny, nakladatelé znovu zkoušejí, zda si nenajde dost čtenářů. Romány Dennise Lehaneho by k tomu mohly být ideální.