Německý spisovatel Maxim Biller (1960) se nepředstavuje českým čtenářům poprvé – nakladatelství Labyrint už vydalo tři jeho knihy: Obyčejné lásky (2010), Země otců a zrádců (2011) a Židovský blues (2015). Nejčerstvější publikace, která měla v Německu velký ohlas, je výrazně autobiografická. A v této souvislosti nás vzhledem k titulu a proto, že je Biller rodák z Prahy, asi hned napadne otázka, zda snad symbolicky nenavazuje na tradici pražských židovských spisovatelů a zda nemáme před sebou řekněme třeba nového Kafku. S takovými asociacemi se autor ve svém životě, jak prozrazuje, skutečně setkal i vnitřně konfrontoval, přesto by však bylo zavádějící a nesprávné hledat v něm pokračovatele této linie.

Biller je svým založením bouřlivák. Tituly dříve přeložené do češtiny to na něj sice přímo neprozrazují, ale ty nepřeložené ano. Novinové články rovněž. A nedávno vydaná publikace Židovský blues jednoznačně také. Přináší totiž nejenom reflexi prožitého, ale i reflexi vlastního názorového vývoje. Stopy cesty, kterou člověk prošel – stopy, které na cestě zanechal a které cesta zanechala v něm.

Útlý svazek v sobě skrývá šedesátku dobře čtivých krátkých textů. Svým obsahem jsou vzpomínkového rázu, formou je to živé vyprávění proložené přímými řečmi. Text je prošpikován známými jmény a přímo či nepřímo odkazuje na jasný historický kontext a jeho dozvuky v současné době. Je nabitý názory a úvahami, které jsou nahlíženy z různých úrovní, a to v tom smyslu, že autor hodnotí aktuálním pohledem jak svá vlastní dřívější přesvědčení, tak názory druhých i své tehdejší reakce na ně. Tím kniha přesahuje běžnou memoárovou literaturu. Přitom se však Židovský blues – díky svěžímu stylu psaní, formulační nekomplikovanosti a kombinaci s těmi v uvozovkách nejobyčejnějšími postřehy z lidského života – v žádném případě nestává těžkopádnou, tíživou či nadměrně kontemplativní četbou.

Každá cesta někde začíná a někam vede. Má svá východiska, své danosti a očekávaný cíl. Reality, s nimiž se na cestě setkáváme, a naše vlastní rozhodnutí i náhoda se štěstěnou naši cestu utvářejí, potvrzují její směr či ho mění. Zůstaneme-li v mezích Billerovy knihy a jejích témat, můžeme jako jisté neměnné východisko vidět jeho původ v ruské židovské rodině, která v sedmdesátém roce odešla z Prahy do Německa. Zde se autor rozhodl studovat germanistiku a stát se spisovatelem. Na své cestě se tak musel konfrontovat s tím, co to je být emigrant, co to je být Žid, co to je být Žid v Německu, co to je být spisovatel, nakolik má být židovství v literatuře přítomné a nakolik je fakt, že je autor Žid, škatulka, která může být využívaná či zneužívaná. Jako začínající autor se tak musel vnitřně vyrovnat se svými předchůdci (v této publikaci nejčastěji uvádí Thomase Manna), vymezit vůči žijícím i nežijícím židovským spisovatelům (Philipu Rothovi, Bernardu Malamudovi, Saulu Bellowovi, Josephu Hellerovi, Marcelu Reichu-Ranickému ad.) a také si vytvořit názor na židovské spisovatele, kteří chtěli být Němci (Helmut Freund, Georg Tabori, Hans Sahl, Ida Ehre). Z biografické knihy je zřejmé i hledání vlastního tématu, kdy si autor klade otázku, co má v literatuře být, a co nikoliv, proč psát o lidech se stejnými vlastnostmi, jaké zná ze své rodiny, zda literárně ztvárňovat epizody z vlastního života a co s tématy, ke kterým už nelze říct nic nového. Zda provokovat. Zda psát o Židech, a pokud ano, o kterých.

Židé v Německu, to jsou dle Billerových slov jednak ti, co už nežijí, a potom ti, co odešli do Izraele či Ameriky. V Americe žijí Židé bez holokaustu a být Židem je zajímavost. V Izraeli mají postavení zcela jiné. Autor se s ním při svých opakovaných návštěvách této země konfrontuje a ve výsledku se nakonec rozhodne zůstat „doma“. Na základě vlastních životních zkušeností s názory současníků dokládá, že pohled na Židy žijící v Německu zůstává specifický. Billerovo stanovisko k daným názorům ostatně také. Nikdy se nebál odvážných výroků, ačkoliv jejich recepci bylo možné do určité míry předvídat. Lidé něco slyšet chtěli a něco ne. Publikaci nechybí jistá kritika společnosti, ačkoliv se v porovnání s dřívějšími autorovými texty a novinovými články jeví umírněně. Biller si nicméně uvědomuje, že byl mnohdy osloven účelově, ať už jako opozice k jinému názoru, či jako „ten, kdo nenávidí Němce“. V této souvislosti se staví kriticky i sám k sobě.

Recepce knihy v českém prostředí bude jistě méně vyhraněná, a to už vzhledem k tomu, že běžné Čechy tíží související historická problematika o poznání méně než naše sousedy. I zvolený titul je méně odvážný než v případě německého originálu, který v doslovném překladu zní: „Použitý Žid. Autoportrét“. V textu překladu však čtenáři o formulace jako „využívaný Žid“ či „Žid k použití“ ochuzeni nejsou.

Knihu ocení nejen ti, kteří se zabývají židovskou otázkou nebo zamýšlejí nad historií či literaturou. Životní principy totiž ve své podstatě zůstávají stejné, a tak je lze do určité míry transponovat: všichni ve svém životě kráčíme, vědomě či podvědomě, po nějaké cestě a mezi našimi kroky vznikají paralely. Ač jsou naše cesty různé, mohou nás tyto paralely ovlivnit či vést k pochopení. Pochopení vlastní cesty i cesty jiných. Jiné paralely se budou nabízet nám, jiné našim sousedům a jiné autorově dceři, které, až bude velká, chce Biller všechno vyprávět. To napsané i nenapsané. Aby se mohla rozhodnout, nakolik na své cestě sledovat otcovy šlépěje.