Jaká je budoucnost sjednocené Evropy? Jaké jsou její největší slabiny? Může ještě najít společnou řeč s Amerikou? A čeká ji „doba temna“? I na tyto otázky odpovídá výborná kniha The End of Europe, Dictators, Demagogues, and the Coming Dark Age (2017), jež nedávno česky vyšla jako Konec Evropy: Diktátoři, demagogové a doba temna před námi. Americký novinář Jamie Kirchick (nar. 1983) pobýval jako reportér v několika evropských zemích, mimo jiné i v Česku, a knihu sepsal i na základě osobních zkušeností.

Autor důkladně analyzuje vývoj v několika evropských státech a varuje, že nesebevědomá Evropa, „neznalá vlastních zásluh pro civilizaci a neochotná je hájit, podléhající šovinistickým demagogům, nechtějící se bránit, připravená o své Židy, odcizená od Ameriky, shrbená před Ruskem a vrátivší se ke svému přirozenému stavu věcí, kdy jednotlivé státy sledují vlastní prodejné zájmy na úkor jednotnosti, by nebyla jen předzvěstí konce Evropy, jak ji známe. Takový kolaps by nevedl k ničemu menšímu než k nové době temna.“

Riskantní řeči o selhání

Pokud mají mít obyvatelé Evropy šanci uspět v nadcházející éře, budou podle Kirchicka muset překonat své národní nedostatky a naučit se tomu nejlepšímu od svých sousedů: „O obraně budou muset uvažovat jako Poláci (jasně chápající ruskou hrozbu a patřící mezi hrstku členů NATO, jejichž výdaje na obranu činí dvě procenta vlastního HDP), o hospodářství jako pobaltské státy (které se vydrápaly z hospodářské krize díky metodám, u nichž si mnohem movitější Řekové stěžují, že je příliš zatěžují), o přistěhovalectví proaktivně jako Dánové (obezřetní vůči multikulturalismu a ochotní přijímat pouze tolik migrantů, kolik dokážou úspěšně vstřebat), o sociálních otázkách jako Němci (jejichž ‚sociálně-tržní ekonomika‘ udržuje na relativně nízké úrovni nezaměstnanost, chudobu i nerovnost příjmů) a o těch občanských jako Britové (kteří si stvořili tezi národní identity blížící se nejvíce protokolárnímu nacionalismu Američanů a stojící v protikladu k nacionalismu krve a půdy převažující v pevninské části Evropy)“.

Brexitu autor pochopitelně lituje. Velká Británie podle něj v referendu prokázala, že si ze svých dějin a zkušeností „neodnesla ta správná ponaučení“. Historie totiž ukazuje, že Británie nemůže být pasivním pozorovatelem událostí na kontinentu, v jejím zájmu vždy bylo udržovat na kontinentu mocenskou rovnováhu, což bez aktivní účasti půjde složitěji, pokud vůbec.

Z některých aspektů projektu Evropské unie není autor nadšený, ovšem skeptikům, podle nichž EU „selhala“, zcela právem klade následující otázky: Selhala v porovnání s čím? S Evropou za třicetileté války? S napoleonskou říší? S třetí říší? Podle Kirchickova paradoxního hodnocení, které je variací slavných slov Winstona Churchilla, je „EU možná nejhorší systém řízení Evropy, je ale lepší než všechny ostatní možnosti“.

Popis vzájemného znechucení

Na Evropu autor pohlíží z americké perspektivy a na USA zase z té evropské. Zastává se přitom Evropské unie proti některým svým spoluobčanům (i současnému prezidentovi): „Mezi americkými politiky a politology, zvláště těmi pravicovými, panuje tendence společně ohrnovat nad Evropou nos. Dělá se jim zle z úcty Evropanů ke státu, z jejich ochoty odvádět vládě tak velkou část svého příjmu, z jejich omezování svobody projevu a z jejich neochoty dávat peníze na armádu, nemluvě o jejím nasazování. Tak široce rozšířená a hluboce ukotvená je v některých kruzích tato představa, že se ‚Evropa‘ stala v americkém politickém výrazivu neslušným slovem, přezdívkou pro jakési mdlé kolektivistické hnutí.“

Kirchick však umí plasticky popsat i evropské znechucení ze Spojených států, které někdy přechází ve zcela iracionální antiamerikanismus: „Evropané přijímají, přinejlepším s nepochopením, přinejhorším pak s odporem, americkou kulturu zbraní. Veřejné praktikování náboženství v podání Američanů jim nahání husí kůži. Průměrného Evropana děsí skutečnost, že se Američané modlí k Bohu, trvají na pouštění klimatizace a stále ještě používají trest smrti. Protesty proti Američany vedené válce v Iráku přivedly do ulic Londýna, Paříže a Madridu rekordní počty lidí, ale prakticky nikdo z Evropanů se neobtěžoval protestovat, když Rusko anektovalo Krym nebo když Bašár Asad nasadil chemické zbraně proti dětem.“ Přesto pevně věří, že hodnoty a zájmy sjednocující Američany a Evropany jsou mnohem početnější a významnější než „cokoli, co nás rozděluje“.

Zodpovědná středová pozice

Z výše citovaného je patrné, kde autor spatřuje hlavní rizika současného i budoucího evropské vývoje: v pošilhávání po autoritářství a paktování s diktátory Putinova typu nebo ve vzestupu antisemitismu, jehož příznaky autor nachází ve Francii či v Maďarsku, kde registruje překrucování dějin zatajující „specificky protižidovskou povahu holokaustu stejně jako aktivní spolupráci maďarského státu na hromadném vraždění“.

Současně ale varuje před bezbřehou vstřícností k imigrantům, která má za následek vzestup opačného extrému, xenofobních stran. Proto vyzdvihuje příklad politiků dokládajících existenci „zodpovědné středové pozice mezi multikulturním utopickým konsenzem a populistickou demagogií“, jakou představuje nizozemský premiér Mark Rutte nebo rakouský kancléř Sebastian Kurz. Ten byl autorem myšlenky zákona zakazujícího zahraniční financování mešit, zároveň však také chránícího svobodu muslimského vyznání, náboženské svátky a halal stravování ve veřejných institucích a stál i za padesátibodovým plánem integrace, jenž kladl důraz na občanskou výchovu a osvojování si německého jazyka. Podle autora evropští voliči „omezení vnější imigrace do EU a rozhodnější opatření k integraci muslimů očividně chtějí. Jedinou otázkou zůstává, kdo tato opatření zavede: strany zodpovědného středu, či krajní pravice.“

Jedna kapitola se týká rovněž Ukrajiny. Jestliže v mnoha zemích lidé vnímají vlajku EU jako symbol byrokratického útlaku, past bruselského „imperialismu“ a zadušení státní suverenity, pro Ukrajince naopak představuje „touhu, ikonu velkých ideálů, jako jsou práva jednotlivce, dodržování zákonů, hospodářský blahobyt a politická svoboda, ale i všednějších cílů, jako nemuset dávat úplatek pokaždé, když má člověk co do činění s někým ze státní správy. Ať si to Evropa uvědomuje nebo ne, je její vlajka přijatým znakem ukrajinské revoluce za důstojnost.“ Kyjevský Majdan byl v tomto smyslu prvním místem, kde pod touto vlajkou někdo zemřel. Jak říká ukrajinská občanská aktivistka a poslankyně Hanna Hopková: „Ukrajina je možná jediný stát, který položil život za hodnoty, kvůli nimž Evropané nejsou ochotni ani pokračovat v sankcích.“

Někdy je to složitější

Prostředí evropské politiky je komplikované a je těžké je popsat zcela vyváženě a komplexně. V některých ohledech je situace složitější, než Kirchick sugeruje, respektive se od doby jejího vydání přihodilo i leccos nového. Autor, který je mimochodem židovského původu, právem kritizuje politiky jako Miloše Zemana nebo Viktora Orbána za populismus, ale přechází, že právě tito se stavějí na stranu Izraele. Přičemž s Orbánem, který má tendenci svalovat všechny problémy své země na filantropa a finančního magnáta (židovského původu) George Sorose, se ostentativně přátelí Benjamin Netanjahu – což zase někteří novináři komentují tak, že si izraelský premiér v Evropě vybírá špatné přátele.

Situace na Ukrajině je rovněž nepřehledná: Michail Saakašvili, kterého autor souhlasně cituje a který měl zemi pomoci v boji proti korupci, byl mezitím zbaven ukrajinského občanství a byl deportován ze země. Jeho přívrženci tvrdí, že současné vedení země se chová podobně jako garnitura předchozího prezidenta Viktora Janukovyče, jen používá jemnější metody. Pokud autor píše, že vymýcení korupce je u tohoto bývalého komunistického státu, vklíněného mezi Rusko a Evropu, dosažitelné pouze prostřednictvím větší integrace se Západem, pak se ukazuje, že je to cíl stále velmi vzdálený.

Co se týká imigrační politiky, teprve čas ukáže, jestli je lepší dánský, švédský, rakouský, či ještě jiný přístup, každopádně výsledky všech evropských voleb naznačují, že jeho volání po stranách „zodpovědného středu“ bylo prozíravé (a také že přílišná benevolence například k ženské obřízce, kterou údajně i někteří evropští politici pokládali za kulturní dědictví, jež je nutné v Evropě tolerovat, není správná).

Ovšem autorovy návrhy na zákaz nošení burek a dalších podob náboženského úboru na veřejných místech jsou sporné: muslimové zákazy vnímají jako formu nátlaku a podle právníka Daniela Bartoně pak tyto oděvy či znaky používají i lidé, kteří by to jinak nedělali, takže opatření působí kontraproduktivně. Kupříkladu poslednímu íránskému šáhovi se podobnými zákazy rozhodně nepodařilo svou zemi sekularizovat, právě naopak. (Na druhou stranu platí, že takový příkaz může osvobodit ty ženy, které je nosí kvůli tlaku rodinného prostředí.)

Dochází na Havlova slova

Kniha je psána břitce a u mnoha politiků si autor nebere servítky, jako když označuje Jeremyho Corbyna za „protizápadního štváče“. O jiných se ale reportér vyjadřuje s úctou, například o Karlu Schwarzenbergovi, „velikánu středoevropské politiky“. Zcela prominentní místo mezi jeho oblíbenými státníky pak zaujímá Václav Havel, Kirchick se vyznává, že tento český prezident výrazně utvářel jeho chápání nejen Evropy, „ale i života obecně“. (Dodejme, že z dalších zdejších politiků jsou v knize zmiňováni Václav Klaus a Alexandr Vondra.)

„Nevzejde-li budoucí evropský pořádek z šířící se Evropské unie, založené na nejlepších evropských hodnotách a ochotné je hájit a vyzařovat,“ pronesl Havel v roce 1994 v Evropském parlamentu, „pak se může stát, že ho začnou organizovat nejrůznější pošetilci, fanatici, populisté a demagogové, čekající na svou chvíli a rozhodnutí rozvíjet naopak ty nejhorší evropské tradice.“ Autor naznačuje, že dnes bohužel dochází na Havlova slova, a vyzývá Evropany, ať usilují o to, aby „ty nejlepší evropské tradice“ převážily nad těmi nejhoršími.

A smutně shrnuje, že samotný pojem „Evropa“ dnes znamená pro různé lidi velmi odlišné věci. Pro občany bývalých komunistických zemí bylo „primární motivací, proč znovu vstoupit do Evropy, rychlé zbohatnutí, nikoli nabytí sociálně liberálních hodnot Nizozemců. (…) Vzhledem ke svému převážně kupeckému náhledu na Evropu začíná mít řada Východoevropanů pocit, že je pro ně celý projekt ztráta času, protože jejich životní úroveň neroste dostatečně rychle, aby se vyrovnala životní úrovni jejich západních sousedů. Jestli však má Evropa přežít, musejí její obyvatelé přijmout za svůj občanský patriotismus, který uctívá více hodnot než jen důchody a dovolené.“

Ano, to jsou skoro „havlovská“ slova, stejně hluboce pravdivá jako v naší části Evropy krajně nepopulární. Politici, kteří u nás vítězí ve volbách, mají k Unii čistě pragmatický vztah a podporovat ji budou jen do té doby, než se jim to přestane obchodně vyplácet. Jak by pak dopadlo hlasování o Czechzitu, se obtížně odhaduje, ale klidně by mohlo nastat ono „nové temno“, jak odhaduje Kirchick. Příliš pozdě by se pak asi dostavilo poznání toho, co pregnantně vyjádřil někdejší belgický premiér a zakladatel moderního evropského projektu Paul-Henri Spaak, totiž že existují dva druhy evropských zemí – ty malé a ty, které si ještě neuvědomily, že jsou malé…