„Připadal jsem si jak Sancho Panza v zemi donů Quijotů. Tato fikce v sobě obnášela celý hermeneutický systém. Mexiko možná představovalo zemi zlata a Kanada zas dominium severu, ale Amerika byla zhmotněnou exegezí: člověk ji měl odhalovat, stejně jako věřící odhaluje svatou knihu. Smysl Ameriky byl obsažen v jejím předurčení a její předurčení bylo očividné každému, komu bylo milostí dáno odhalit smysl Ameriky. Pro kanadského skeptika a bezvěrce v Boží zemi to byla fascinující podívaná: multietnický, mnohorasový, otevřeně materialistický a reflektovaně individualistický lid dobrovolně spjatý pouty mýtu, jemuž se věří s oddaností neporovnatelně vyšší než v jakékoli jiné moderní společnosti.“ Těmito slovy popisoval kanadský literární a kulturní kritik Sacvan Bercovitch (1933–2014) své objevování toho, jak občané Spojených států vnímají sebe sama a nakolik v jejich vnímání vlastní země nadále působí náboženská myšlenka vyvolení a svěřené mise. Jak se představa o tomto metafyzickém poslání rodila, vyvíjela a utvářela i prostřednictvím krásné literatury, popsal v knize Rituály souhlasu: Symbolická konstrukce Ameriky a její proměny (The Rites of Assent: Transformations in the Symbolic Construction of America, 1993).

Bercovitch zde, slovy nakladatele, osvětluje proměny kalvinistického výkladu údělu člověka (predestinace ke spáse nebo k zatracení) v optimistický mileniální mýtus Severní Ameriky jako „zaslíbené země“ pro všechny přistěhovalce a dále transformaci tohoto mýtu v politickou a historickou ideologii v době americké a Velké francouzské revoluce, vyúsťující později v přijetí tzv. kontinuální revoluce jako principu americké demokracie (v historiografii George Bancrofta a historii idejí Vernona Parringtona). Neboli přechod od puritána k Yankeemu a od poutnického vyslání ke zjevnému předurčení a americkému snu.

Autor rozvíjí myšlenku vyslovenou Tocquevillem ve slavné pasáži Demokracie v Americe (1835), kde píše, že „celý úděl Ameriky je obsažen v prvním puritánovi, který přistál na těchto březích, stejně jako je úděl celého lidstva obsažen v prvním člověku“. A totéž vyjádřil i jistý kreslený vtip, který svého času vyšel v časopise The New Yorker. Při vystupování z legendární lodi Mayflower na něm říká jeden puritánský přistěhovalec druhému: „Mým bezprostředním cílem je náboženská svoboda, ale dlouhodobě vzato se hodlám vrhnout na reality.“

Skepse i úžas

Sacvan Bercovitch tedy obsáhle ukazuje, jak mocnou vizi „zakladatelští“ puritáni odkázali americké kultuře. Jejich dědictvím byl systém sakrálně světských symbolů (Nový Izrael, americký Jeruzalém) a nové obsazení tradičních rolí: prezident Washington byl přirovnán ke „spasiteli“ a Deklarace nezávislosti k Ježíšovu kázání na hoře. I tamní podnikání a svoboda byly v tomto smyslu vykládány jako ideální cesta k vytvoření „nejkrásnější, nejryzeji křesťanské civilisace, jakou svět spatřil“.

Tuto kontinuitu autor dokládá na dílech známých amerických spisovatelů (Emerson, Melville), kteří různými způsoby rozvíjejí a redefinují americkou „revolučnost“ a stálou touhu po změně, a to ve smyslu zduchovnění (Thoreau), „rozptýlení“ (Whitman) či „kulturního přizpůsobení“ (Hawthorne). Podnětně se zabývá nejstaršími významovými vrstvami amerických národních symbolů. Kupříkladu připomíná, že orel/orlice z amerického státního znaku původně souvisel s odchodem Židů z Egypta a s výrokem Hospodinovým: „Sami jste viděli, co jsem učinil Egyptským, a jak jsem vás nesl na křídlách orličích, a přivedl jsem vás k sobě“. (Pokud by to někomu připadalo jako příliš fantastická konstrukce, viz příslušné heslo na anglické Wikipedii).

Na ony duchovní vize hledí kanadský kulturní historik se skepsí, ale asi i trochu s úžasem. Ne že by si přitom první puritány nějak zvláště idealizoval. Podle něj obecně vzato představovali neuspořádanou bandu, těkavou skupinu rozkolníků, „militantních, apokalyptických a radikálně partikularistických“. Když píše o pastorovi a teologovi Cottonu Matherovi (1663–1728), vlivném zastánci salemských čarodějnických procesů, pozastavuje se mimo jiné nad jeho nezdravým sobectvím, velikášstvím a sebelítostí smíšenou se sebechválou; pastor mimo jiné tvrdil, že pro něj pracují nebeští andělé, že jeho nářky a modlitby osvítí židovský národ a že právě jeho dobré skutky připraví americkou kolonii na druhý Kristův příchod.

U pozdějších literátů pak ale oceňuje, že sice tematizují četné rozpory americké společnosti, ale směřují k jejich částečnému smíření či překonání: tak se hlavní hrdinka Šarlatového písmena vrací do společnosti a písmeno, jež bylo původně znakem hanby, je reinterpretováno na mystické znamení společenské integrace. (Mimo jiné autor z textu vyvozuje, že nás Hawthorne v románu vyzývá „k účasti na demokratické tvorbě symbolů pomocí svobodného podnikání“.) A Emerson zase sní o „ideální jednotě“ v reálném individualismu.

Jedním z hlavních témat knihy je možnost spojení celospolečenské diverzity a soudržnosti, které je nepochybně aktuální. Bercovitch ji ovšem pojímá velmi sofistikovaně, takže je otázka, kolik čtenářů – kromě specialistů na americké kulturní a literární dějiny – může u nás jeho publikace zaujmout a oslovit. Autor českého doslovu Martin Procházka v textu hledá jakýsi vzkaz současné Evropě, která prožívá krizi integrace, protože jí chybí podobné „rituály souhlasu“. Ano, takové rituály si skutečně Evropané teprve utvářejí. Při pohledu do současné Ameriky by se ale kniha dala aktualizovat i jinak. Totiž že onen komplex vyvolenosti s sebou může nést jistá nebezpečí a že vědomí (domnělé) nutnosti boje proti heretikům, indiánům a čarodějnicím, o níž psal Mather, se může snadno transformovat v hledání, démonizaci a pronásledování nových, zcela současných (údajných) nepřátel Ameriky nebo odpůrců jejího prezidenta.