Německá politoložka a publicistka Ulrike Guérotová tvrdí, že hledět na mapu Evropy a vidět národní státy – Francii, Německo, Španělsko nebo Finsko – je vlastně jen málo samozřejmé. Jde totiž o fenomén starý přibližně dvě stě let. Ve své knize Co je to národ? vysvětluje autorka tvorbu národů foucaultovsky: píše o strukturách zaopatření a správy a pozvolné transformaci poddaných v občany. V rámci tohoto procesu se rozvíjely a konstruovaly národní státy. „Z toho, kdo byl přiřazen k týmž správním a mocenským strukturám a v nich socializován, se stával občan určitého národa,“ tvrdí autorka, nicméně takový pohled je (zejména při pohledu do českých dějin) poněkud neúplný a ne zcela odpovídající.    

Existují už jen Evropané

Jinak ale byla podle autorky Evropa po staletí duchovně sjednocená. Zvláště ve sféře učenců, duchovních, profesorů, tedy více nebo méně univerzálních vzdělanců a humanistů: „Napříč epochami k nim patřili Dante Alighieri, Thomas Moore a rovněž Erasmus Rotterdamský, Johannes Kepler, René Descartes nebo Gottfried Wilhelm Leibniz. Ti všichni psali latinsky. V tom smyslu neexistovala žádná národní kultura, nýbrž celoevropský vědecký a kulturní provoz; zajišťovali ho ti, kdo rozvíjeli univerzalistické myšlenkové bohatství a chtěli zkoumat jak zákony přírodní, tak morální zákony lidského soužití.“  Výmluvně to měl roku 1783 vyjádřit Jean-Jacques Rousseau, když napsal: „Dnes neexistují ani Francouzi, ani Němci, ani Španělé, dokonce ani Angličané; ať se říká cokoli, existují už jen Evropané. Všichni mají stejný vkus, stejné vášně, stejné způsoby, protože nikomu z nich žádná instituce neudělila nějakou zvláštní národní podobu.“

Dle Guérotové byla v tomto smyslu Evropa konceptu jednoho národa „blíž, než si dnes myslíme“. A určité náznaky podobného vývoje sleduje i v současné Evropské unii. Na základě evropských rámcových programů vzniklo „naveskrz evropské badatelské prostředí“. Po řadě let fungování programu Erasmus navíc už mnoho studentek a studentů pravděpodobně zplodilo „milionté mezinárodní dítě“ (říká autorka s velkou nadsázkou, neb nemá žádné statistiky).

Už dnes existuje evropská pěvecká soutěž, vznikají antologie evropské poezie a plánovány jsou prý i první evropské televizní seriály pro americký Netflix, které by mohly přispět k (pop)kulturnímu formování Evropy a ke vzniku evropského bulváru. A mohli bychom pokračovat: udílena je například i Cena Evropské unie za literaturu (ačkoliv minimálně u nás málokdo sleduje, kdo v které zemi daný rok cenu vyhrál).

Národ jogínek a vyznavačů bitcoinu

Podle autorky máme v této situaci „jedinečnou historickou šanci, možná poslední“, sklenout velký historický oblouk od Římanů přes Francouzskou revoluci, abychom evropský kontinent spojili demokraticky a s použitím rovného práva, abychom zorganizovali „res publica Europae“, v níž budou mít všichni občané stejná práva.

Problém je ale v tom, že jednotlivé členské země EU nejsou dostatečně sjednoceny a svoji specifickou roli v EU proměnily v jakýsi obchodní model: „Irové mají nízké zdanění podniků, malé země fungují jako daňové ráje, východní Evropa slouží jako rezervoár levné pracovní síly“. (Což se dá formulovat i negativně: Řekové například nemají skutečné pojištění pro případ nezaměstnanosti, Italové nemají v nezaměstnanosti zaručen základní příjem.) Společný vnitřní trh, který naráží na rozdílná sociální ustrojení jednotlivých členských států EU, tak „evropské společnosti tříští a žene je do náručí populismu a nacionalismu“. Kvůli tomu autorka prorokuje, že snahy o reformu EU ztroskotají, takže evropští občané pravděpodobně nemohou dělat nic víc než v následujících letech přihlížet evropskému úpadku. Navíc se podle ní budou i Evropané stále více tříštit na četné skupinky občanů podle světonázoru, společenského postavení či životního stylu, což dovádí až k jakési karikatuře: „Může vzniknout třeba národ jogínek nad padesát let holdujících zelenému čaji stejně jako národ vyznavačů bitcoinu nebo libry, národ rapperů, bankéřů nebo miliardářů nebo národ přátel přírody. Ti všichni jsou beze všeho solidární sami mezi sebou.“ 

V tomto aspektu kniha vyznívá poněkud fatalisticky. Kdo chce určovat, která šance je v dějinách ta poslední? Ostatně Spojeným státům americkým proces sjednocování trval velmi dlouho, provázelo jej odtržení států Konfederace a občanská válka. Faktický proces sjednocování Evropy z tohoto hlediska vlastně zatím trvá jen krátce, a když se v referendu Britové těsně rozhodli z EU vystoupit, obešlo se to bez války.

Evropská zašívárna

Z knihy Co je to národ? si ale můžeme vzít jiné ponaučení: i dnes samozřejmě existují lidé, kteří myslí evropsky, ale stejně jako dříve jde o úzkou kosmopolitní menšinu. Na literární úrovni zachycují ty, kteří musí myslet transnacionálně alespoň v rámci evropských institucí; například román Hlavní město Roberta Menasseho, v němž autor ironicky i s pochopením nahlíží do světa úředníků pracujících v bruselském ústředí EU, jehož realitu ukazuje takříkajíc zevnitř. Jak v recenzi napsala Marie Voslářová, autor chce „bránit ideu sjednocené Evropy“, avšak zároveň upozorňuje na zásadní chyby jejího současného institucionálního fungování. Mimochodem Guérotová sepsala právě s Menassem Manifest pro Evropskou republiku, a také jej v recenzované knize souhlasně cituje.

Výprava na ohňostroj aneb o Evropské unii a mladých lidech od Ondřeje Macla zase reflektuje autorovu roční stáž v Evropském domu v Bordeaux, kde se měl stát „misionářem evropské integrace“. I když tamní stážisty Macl ambivalentně líčí jako mladé lidi, kteří neví, co se sebou, a proto si našli „evropskou zašívárnu“. Obě beletristické knihy u nás získaly příznivé recenze (Eva Klíčová napsala, že třeba Michel Houellebecq je „daleko horší“ než Macl), ovšem větší čtenářský zájem nevzbudily.

Sám Macl vysvětluje, že chtěl svoji zkušenost popsat beletristicky, „pohledem různých lidí z různých zemí, aby mohl postihnout něco složitějšího, rozporného, ne tak jednoznačného“, protože mu vadilo, že téma Evropské unie se reflektuje především novinářsko-politologicky. Takový přístup s sebou nese různé zkratky a emočně vyhrocené stereotypy, takže u nás jen těžko vzniknou výraznější umělecká díla o EU, jako je například zmíněné Menasseho Hlavní město nebo Ach Europe H. M. Enzensbergera. Cestopis Ach Europe sice česky nevyšel, ale jsou k dispozici jiné, přeložené (V Evropě) i domácí, přičemž třeba Prázdniny v Evropě od Ladislava Zibury patří mezi bestsellery. Nikoli však kvůli tématu, ale autorovi. Díky Ziburově knize mohou čtenáři přemýšlet i o tom, jestli se opravdu „narodili na tom nejrozmanitějším kontinentu světa“, jak Zibura píše. A přibývají i další texty, které zahrnují celoevropskou perspektivu, jako kniha Evropa, náš domov (Albatros 2018), která souhrnně líčí geologickou, přírodní a historicko-kulturní rozmanitost našeho kontinentu: „Domov je složen z několika soustředných kruhů. Když jsme malí, tak je to jenom dům, ve kterém žijeme. Později se jím stává obec či město i další země… Naším domovem jsou někdy Čechy, někdy docela i velký kus Evropy. Tady žijeme a tady nalézáme sami sebe.“ Ze dne na den tedy u nás (ani jinde) nevzniknou „evropští občané“, ale možná u nás může velmi pomalu a pozvolna růst – vedle češství – i pocit evropanství. Přičemž ani jedno z toho nemusí být v rozporu s tím, že se někdo identifikuje též jako jogínka holdující zelenému čaji…