O argentinských komiksových kreslířích u nás donedávna věděli jen ti největší fajnšmekři. To se zásluhou nakladatelství Meander změnilo – počínaje rokem 2011 začalo raketovým tempem vydávat v rámci edice Pro Emu sešity sebraných stripů Macanudo, které vycházejí jako pravidelná příloha argentinského deníku La Nación a jejichž autorem je kreslíř Ricardo Liniers. V současnosti se v českých knihkupectvích nachází již devátý díl jeho série, pro niž je typické obrovské množství originální a mírně sentimentální imaginace.

Začínat se čtením Macanuda jiným než prvním dílem není sice úplně chyba, ale zároveň to může vést k velkému rozčarování. V Liniersových stripech takřka nenalezneme chronologickou návaznost, avšak znalost postav a jejich předchozích výstupů ústí v podstatně silnější prožitek autorových point-nepoint. Ty jsou jeho trademarkem – na rozdíl od jiných stripových sérií se zde vyložené gagy nevyskytují moc často, zato filozofickým úvahami, pocitovými kotrmelci, metafyzickým zatahováním čtenáře do dialogů a jinými dalšími „bizarnostmi“ se to v Macanudu jen hemží.

Je až s podivem, že takto nemainstreamový komiks se stal v Argentině obrovským fenoménem. Celosvětově vzrůstající popularita Macanuda však dokazuje, že jeho humor a emotivní vidění světa rozeznívají v lidech ty správné struny nezávisle na národnosti. To má na svědomí především neustálý kontrastní souboj nudné každodennosti s pro mnohé již zapomenutými časy naivní dětské radosti. Velkou část stripových okének obývají „obyčejní lidé“, kteří jsou drceni nicotnými starostmi moderního života, stále se někam ženou a pak se diví, že jsou nešťastní. Není podstatné, zda jsou zobrazeni jako skuteční lidé, nebo jako podivná stvoření, jichž má Liniers v repertoáru nevyčerpatelnou zásobu; čtenář se v nich nezřídka pozná. Oproti přísně nefantazijnímu světu dospělých stojí příběhy intenzivního dětského štěstí dívenky Jindřišky s jejím kocourem Fellinim a chlapce Martínka s imaginárním stvořením Olgou. Historky z jejich života upomínají na všechny radosti, které se mnohým z nás v průběhu života začaly vzdalovat, neboť už neumíme žasnout nad světem jako kdysi.

Jímavou atmosféru dětství navozuje i charakteristické užívání vodových barev. Pestrobarevný a celkově originální výtvarný styl je autorovou vůbec nejsilnější stránkou – na místech, kde mu dochází scenáristická inspirace, což je věc, které se žádný kreslíř dlouhotrvajícího stripu nevyhne, tasí v plné parádě zcela anarchistické tvary a uspořádání jednotlivých okének. Ačkoli to je pro něj typické již od prvního dílu Macanuda, stále nepřestává překvapovat.

Co se týče postav, vyskytují se v devátém sešitu staří známí: Záhadný muž, Pablo Picasso, Kráva kinomilka, Pán, co překládá názvy filmů, Křivej chleba a další. Přibyly i postavy nové, z nichž se většina nejspíš dlouhodobě neuchytí, ale některé – třeba kapitán Déjà vu – představují pevný základ pro nové nápady a patrně se udrží i v budoucnu. Ricardo Liniers si udržuje svůj nezaměnitelný styl a i přes jistou povědomost konkrétních motivů nevykrádá sebe sama. Devátý díl Macanuda asi není tím nejlepším z dosavadních publikovaných, na to se v něm vyskytuje příliš mnoho „nepochopitelných konceptuálů“, jež spíš než hravost značí chvilkovou bezradnost. Macanudo nepotěší ani nevyléčitelné ironiky, pro něž bude až nesnesitelně laskavé. Všichni ostatní dostanou tradiční dávku surrealistických orgií, popkulturních odkazů, hravosti a usebrání, jež by Liniers mohl vyučovat na univerzitách.