První překlad několika čísel Shakespearovy sbírky se u nás objevil v roce 1860 a od té doby jí českou podobu v různém rozsahu vtisklo nejméně pětadvacet překladatelů. Celková bilance je ale ještě výmluvnější. Zahrnuje jedenáct verzí kompletních, vytvořených v letech 1923 až 2014, šest torzovitých a několik desítek dílčích. V ukázce naleznete sedm (z celkem sto padesáti čtyř) Shakespearových sonetů v překladu autora těchto řádků.  

„Činíť zde největší obtíže jazyk; neboť jako jazyk Shakespearův od jazyka novějších básníků se liší, tak sobě musí překládatel český pomocí jakési analogie utvořiti aneb spíše najíti jazyk zvláštní, zvláštní jakousi shakespearovskou terminologii,“ poznamenává na adresu Sonetů jejich první český překladatel Edmund Břetislav Kaizl. 

Kaizlova slova odrážejí dilema i jistou bezradnost těch, kdo se pokoušejí najít české znění pro verše staré přes čtyři století.  

Zatímco Erik Adolf Saudek ve svých četných shakespearovských překladech, zahrnujících i třicet pět sonetů, usiloval o vytvoření kvazi renesančního překladového jazyka, Zdeněk Urbánek postupoval docela opačně. Když dostal nabídku přeložit Hamleta, rozhodl se nepachtit „po umělém sestrojení jakési alžbětinské češtiny“, nýbrž „mluvit v tom textu řečí co nejpřítomnější“. Urbánkova řeč „co nejpřítomnější“ přitom neznamená banalizaci ani zbavování Shakespeara jeho poezie. Urbánek, na rozdíl od Saudka, se snaží vyslovit totéž, co říká starý klasik, jazykem pokud možno nevykloubeným.   

V Urbánkově překladatelské stopě se před časem vydal také autor následujících překladů, který se cizojazyčným podobám Shakespearových děl věnuje i jako badatel, ať už v knížce Devatero klíčů od jednoho srdce (FF UK, 2000), nebo v článcích Geneze překladu čtyř Shakespearových sonetů (Svět literatury, č. 14, 2017) a Pasternakův Hamlet a Stalinova hrůzovláda (AUC Philologica, č. 2, 2021).

Sonet 1

Z těch nejkrásnějších růží chceme květ,
v němž jejich krása nikdy nezhyne:
až smrt odvane plátky v nepaměť,
namísto nich se poupě rozvine.
Však tebe uchvátil tvůj vlastní svit,
sám spaluješ se ve svém plameni,
šíříš hlad tam, kde můžeš hojnost mít –
jsi k sobě krutý v tomhle maření.
Dnes zdobíš svět jak první okvětí
a sám jsi poslem jara na zemi,
svou krásu ale pohřbíš v poupěti,
když hrubě plýtváš něžným skrblením.
      Tak smiluj se – vždyť jinak uchvátí
      dar všech dva hltouni: tvůj hrob a ty!

Sonet 2

Až přeženou se pluky zim a z války
budeš mít čelo zryté zákopy,
až krása, s kterou teď dobýváš zraky,
korouhev svěsí, kdo tě pochopí,
když před světem bys jednou na otázku,
kdes nechal mladý půvab, jenom vzdych:
„Zapadl do mých očí.“ Sebelásku
tím projevíš, a vysloužíš si smích.
Kdybys moh říct: „Je v téhle ratolesti,“
zabráníš předem každé námitce,
žes půjčku čerpal, ale splácet nestih.
Svět smekne, dáš-li kráse dědice. 
      V něm poznáš, stvořen zas jak napoprvé,
      i stářím zkřehlý teplo vlastní krve.

Sonet 60 

Jak vlny v mořích zvolna spějí k souším,
tak minuty vstříc svému konci plynou:
cíl na své dráze nikdy neopouští
a jedny míří tam, kde jiné minou.
Když život z tmy se zrodí, hvězda vzplane,
a když se jeho příliv k nebi vzdouvá,
proud světla zkříží plány temných planet
a Čas nám bere, čím nás obdaroval.
Hluboké vrásky všechny tváře zvrásní
jak zákopy, zející po bojištích:
okolo všech, kdo v mládí byli krásní,
hrot ostré kosy v ruce Času sviští.
      Však věř, že veršů, které chválí tebe,
      Čas nedotkne se, dotknou-li se nebes.

Sonet 61

Snad kvůli tobě láskou neusínám,
když světlo očí pod víčky se sklání
jak pod dlaněmi stínů. A když dřímám,
snad probouzí mne stínohra tvých dlaní.
Snad přelétla tvá duše celou zemi,
když tělo bylo její tětivou,
a krouží ve tmě stínů, abych sněním
snad neprobouzel tvoji žárlivost.
A přece vím, že nespím z vlastní viny,
vždyť nespavost je pouze bezmocí:
na noční hlídce světlem mezi stíny
sám pro svou lásku hledím do noci,
      když mi tak náhle otevřela oči,
      zatímco ty se s jinou láskou loučíš.

Sonet 64

Viděl jsem prsty Času zaryté
až do kamenných žeber zašlých věků,
pád pyšných věží viděl jsem, i vztek,
když rval bronzovou věčnost mrtvým předkům,
viděl jsem, jak se moře na hřbetech
hladově žene k pevnině, jak vpád
srovnaly nové souše v odvetě
a s jejich ziskem vzrostlo množství ztrát,
zmar viděl jsem ve světě vezdejším,
když to, co světem hýbe, smetou zvraty –
prach z rozvalin mi zůstal ve verši
a jistota, že svoji lásku ztratím;
      je to jak smrt, vědět už v téhle chvíli,
      že mi jen strach a oči pro pláč zbyly.

Sonet 66

Rád zemřel bych, vším znavený už jsem,
když vidím, jak se vzmohl omezenec
a veliký čin žije z almužen,
jak v zbabělosti víru zrazujeme,
ti bez zásluh si vysloužili pocty,
vzdor rozdrtila panující pěst,
nic není svaté – vrchol mistrnosti
znectíme stejně jako dívčí čest,
umění v bázni jazyk vytrhli jsme,
pár schopných vedou houfy zoufalců,
nejprostší pravdu sráží sprostý výsměch
a slepé dobro slepě slouží zlu, –
      znaven tím vším, sám zkrátil bych svůj čas –
      nedám však lásku všemu napospas.

Sonet 97  

Nastala zima, když jsem tě tu neměl,
má světlá chvíle v ročním koloběhu!
Žehly mě mrazy, den mi v očích temněl
a země stárla z prosincových sněhů.
Zatím však mizí letní čas a za ním
jde štědrý podzim, sladce obtížen,
a setba jara se v něm plní zráním
jak plody v lůnech ovdovělých žen.
Té úrodě zde mrtvé jaro schází –
vždyť osiřela při narození.  
I já jsem sám, mé léto nepřichází,
když tady nejsi, ptáci oněmí,
      a zpívají-li, pláč to připomíná,
      až listy chvějí se, že přišla zima.