Sandoměř. Nádherné historické městečko, kousek renesanční Itálie nedaleko od Krakova. Ale pochopitelně taky zadek světa, kde lišky ani nevstávají, natož aby dávaly dobrou noc. A nesmíme zapomínat, že místo má tradici v pogromech a antisemitském šílenství. Takže když je nalezeno zohavené tělo manželky místního politika a jako vražedná zbraň je identifikován židovský řeznický nástroj, ví prokurátor Teodor Szacki, že ho čeká pořádná fuška. Řada detektivek s bělovlasým (a nikdo mi nevymluví, že si tu znalec popkultury Miloszewski nerýpnul do Zaklínače Geralta z Rivie) prokurátorem Teodorem Szackým je malý literární klenot. První ohlasy na třetí díl (který má vyjít v českém překladu v únoru 2016) sice mluví o přílišné délce a překombinovanosti, ale bez přečtení se opravdu nedá soudit – autor totiž programově v jednotlivých dílech své trilogie přepíná nejen mezi prostředím (jednička byla varšavská, trojka se odehrává v mazurském Olštýně), nechává svého hrdinu přirozeně zestárnout (intervaly mezi dějem jednotlivých knih jsou cca čtyři roky, přičemž události překlenovacího období – včetně například rozvodu – jsou nahuštěné do pár poznámek mimo záznam), uvádí Szackého do kontaktu s jinými lidmi a nabízí také jiný typ zápletky, přestože se tato vždy nějak vztahuje k minulosti Polska.

Zapletení bylo politický thriller o přežívání starých struktur a platbě za dávné hříchy, Zrnko pravdy se zase točí kolem komplikovaného vztahu Poláků a Židů na půdorysu konspiračně-mystického thrilleru s víc než jen malým množstvím ironie. Po pravdě řečeno, občas je Zrnko pravdy vyloženě sarkastická, černá komedie. Miloszewski zná své Poláky a jejich slabosti, a jestli si v Zapletených jejich okopávání jen trénoval, tady už jede na titul v první lize. Takže vedle sledování stop a odhalování skutečných vztahů prostých Sandoměřanů je radost podtrhávat si vtipné postřehy pana prokurátora i jeho břitké slovní přestřelky s médii, kolegy, kněžími či prostě kýmkoliv, kdo mu zrovna zkříží cestu. Protože bez ohledu na fascinující zápletku, která nakonec není jen ryze polská, ale obecně zaměřená na všechny ty malé lidské špinavosti, které roky a roky bublají pod povrchem a o kterých nechce nikdo mluvit, je Zrnko pravdy hlavně o postavě pana prokurátora. Teodor Szacki je rozhodně profesionál – své práci rozumí, je v ní úspěšný a snaží se ji dělat tak, aby mohl být na konci dne hrdý, co zase dokázal. Ve všech ostatních ohledech je to ale v podstatě parchant, který si rád lže do kapsy, občas je zbabělý ve vztazích, jindy se zachová jako ukázkový slon v porcelánu, pro kterého city druhých hrají až druhé housle.

Ale přesto jej není možné zavrhnout, protože pořád dokáže nahlédnout sám do sebe a přiznat chyby – a momentálně je navíc v dokonalé pasti, do které se dostal vlastní vinou, když podlehl iluzi, že nový život na maloměstě je přesně ta budoucnost, kterou potřebuje. Ve výsledku se ale nudí, brečí nad nuznou snídaní (protože jednak si nemá co koupit, a i kdyby měl, tak stejně nemá chuť ani hlad a prázdná lednička jen podtrhuje jeho samotu) a brutální vraždu nakonec vítá div ne jako Ježíška, protože má zase do čeho „píchnout“.

Moc lepších postav v současné detektivce opravdu nenajdete – velice často proto, že původně skvělý charakter byl obroušen nebo rozmělněn v řadě pokračování (třeba Harry Hole nebo Kurt Wallander). Což u Szackého opravdu nehrozí. Jednak díky zmíněným časovým rozestupům a změnám prostředí, jednak proto, že Miloszewski opakovaně prohlásil, že trilogie a šlus. Pokud si chcete tedy postavu vychutnat více, je třeba se porozhlédnout po filmovém médiu. Jak Zapletení, tak Zrnko pravdy se totiž již dočkaly své adaptace.

V prvním případě se jednalo slovy klasika o „smutný případ“ – tvůrci sice respektovali politický rozměr příběhu, ale jinak s nevídanou invencí zlikvidovali všechno, co dávalo románu tvář. V prvé řadě samotného Szackého, bojujícího s nudou a krizí středního věku (ano, film má v hlavní roli prokurátorku). V případě Zrnka pravdy tak Miloszewski trval na tom, aby se mohl na natáčení podílet, a je i spoluautorem scénáře. Což má své světlé i špatné stránky. Společně s režisérem Borysem Lankoszem se pokusili dát Polsku dobrou filmovou detektivku. Snaha je to chvályhodná, ale bohužel ne úplně úspěšná. Třeba i proto, že již úvodní titulky okatě poukazují na inspiraci filmy Davida Finchera, na což navazuje i snaha o vševědoucí neosobní kameru, zdůrazňování okamžiků, kdy dochází k odhalení nových informací, a barevné ladění.

Bohužel Lankosz není Fincher a Miloszewski jako scenárista také nedosahuje stejných kvalit jako v roli spisovatele. Ve výsledku je tak film nejsilnější v drobných interakcích postav a replikách, které jsou více či méně slovo od slova převzaté z knih. Robert Wieckiewicz je v hlavní roli skvělý – nemá sice bílý přeliv, ale sarkasmus dávkuje přesně a není problém uvěřit, že za jeho kamenným výrazem se skrývá mozek, který plánuje, jak vlákat vyslýchaného do pasti.

Tím ovšem výčet kladů končí a nastupují ani ne tak zápory, jako prostě prvky, které ne tak úplně fungují, případně poukazují na slepé následování předlohy. V knize například autor ironicky pracuje se Szackého intuicí, ve filmu jsou náhlá prozření sice zachována, ale vzhledem ke střihu (a také nemožnosti plnohodnotně nahradit vnitřní monology) vypadají, jako kdyby někdo vystřihl celé předcházející (a dokonce i následující) scény. Zcela stranou pak muselo jít podrobnější zkoumání sandoměřského antisemitismu (v románu se dočkáme řady nahlédnutí přímo do domů prostých obyvatel městečka).

Zatímco knižní verze tedy představuje komplexní obraz maloměsta, které se pomalu propadá do uměle vyvolané hysterie, a v čistě detektivní linii neselhává, jako ji spíše okatě nahrazuje intuitivními skoky v dedukci, film funguje jako light verze amerických thrillerů, kterou tvůrci okořenili větší mírou specificky polského humoru. V obou případech se však jedná o díla, která jsou zajímavá jak ve svých úspěších, tak ve svých selháních.