Nad románem Zygmunta Miłoszewského (nar. 1976) českého čtenáře často napadá: tohle by se mohlo odehrávat i u nás, tohle by mohl napsat český autor. Ale bohužel to tu nikdo neumí.

Nejsem natolik zběhlý v současné polské detektivní literatuře, abych se nad třetím románem mladého polského autora odvažoval vynášet nějaké obecné soudy o její úrovni. Avšak i kdyby to bylo dílo v kontextu polské tvorby výjimečné, i samo o sobě by bylo důvodem Polákům závidět. Zapletení je detektivka zcela současná, se všemi prvky, které ta lepší část aktuální světové produkce kriminálního žánru obvykle obsahuje: především těsné sepětí s každodenní realitou, k níž vedle samotného procesu policejního vyšetřování patří také politický či mediální tlak, rodinný život i kariérní ambice. Když knihu dočteme, zjistíme sice překvapeně, že Miłoszewski si model vražedné zápletky vypůjčil od Agathy Christie (a tudíž v onom sympaticky civilním světě působí příliš rafinovaně), nicméně vše organicky a věrohodně zakomponoval do postkomunistického Polska.

Detektivem je tu prokurátor Teodor Szacki, muž, který se pomalu dostává do středního věku, i když – podobně jako mnoho dnešních mužů na prahu čtyřicítky – se tu a tam vrací (nebo na to přinejmenším myslí) do životního módu volnějšího, bezstarostnějšího a jiskrnějšího. A vyšetřuje vraždu, která se stala krátce po jednom vypjatém psychoterapeutickém sezení, při němž bylo užito novátorské metody – takzvané konstelační terapie (účastníci sezení „hrají“ role lidí, kteří byli pro dotyčného pacienta klíčoví); zavražděn byl právě pacient, kterému mělo sezení pomoci, aby se vyrovnal s traumaty svého života. Szacki se probírá minulostí terapeuta i jeho pacientů, rodinnou i profesní, a postupně odhaluje jeden dávný zločin ještě z dob, kdy v Polsku řádila tajná policie. Mezitím se potýká s každodenními trablemi svého úřadu, flirtuje s mladou novinářkou a zvažuje, jak naložit se svým uvadajícím manželstvím.

Nečekaná chvíle přichází v poslední třetině románu. Szacki tu narazí na partu bývalých estébáků, kteří spokojeně podnikají a ze všeho nejméně touží po tom, aby se někdo šťoural v jejich minulosti. Szackému to dají najevo nejprve mírně, když to nepomůže, tak přitvrdí. A – světě div se – Szacki se tu navzdory všem stereotypům o hrdinném detektivovi, který jde za pravdou bez ohledu, jaké to pro něj může mít následky, zachová zbaběle. Přesněji řečeno – zbaběle právě jen z pohledu toho, co očekáváme od literární postavy. Kdyby se do podobné pozice dostal čtenář, v devadesáti devíti případech ze sta se zachová stejně. Tenhle krutý realistický moment patří v knize k nejlepším, ale není osamocený. V závěru to sice autor poněkud přehání s náhlými zvraty a komplikované spiknutí nás vrací do světa literární fikce, do té doby však čteme solidní společensko-kritický román ze současného Polska s detektivní zápletkou. Podobné psal Stieg Larsson, podobné se stále více prosazují i v anglosaském světě.

Nakladatelství Host vydalo Zapletení ve své edici detektivních románů s výraznými obálkami Martina T. Peciny, v sousedství populárních Skandinávců. Zpoza výlohy knihkupectví to může vypadat, že tak nakladatel chce neznámého Poláka uměle připojit k rozjetému vlaku úspěšných. Ale kniha Zygmunta Miłoszewského k evropské elitě kriminálního románu, kterou tu Host se značným ohlasem vydává, se vším všudy patří.